Lamentace za lidského člověka

Zatímco Courbetův detail ženského pohlaví nazvaný Původ světa (L’Origine du monde), použitý jako rám druhé části Laserové romance Ladislava Šerého, poskytoval čtenáři ještě nemalý prostor naděje a uvolnění, obraz Šílený strachem čili zoufalec (Le fou de peur ou le désespéré), který vidíme na obálce třetího dílu, připravuje čtenáře na pobyt v klaustrofobním, depresivním světě. Postava mladíka se drží levou rukou za hlavu, vyjadřujíc tím údiv i zděšení. Pravá ruka se natahuje dopředu, v samovolném gestu, které ukazuje na neznámé nebezpečí a zároveň hledá pevný bod, kterého by se chytila. Centrem obrazu jsou oči, děsivě vykulené a ozářené zvláštním světlem, jež prozrazuje setkání s něčím, co přesahuje lidský rozměr. Mladík se děsí a je přitahován zároveň, drží ho ambivalence toho, co přichází, co ho (nás) teprve čeká.

A-humánní samopohyb

Šerého kniha je přesně taková, děsí se, zoufá nad stavem světa, a přece někde mezi řádky „něco“ očekává. Není to ovšem očekávání radostné, jaké známe například od Friedricha Nietzscheho, na něhož upomíná aforistická forma Laserové romance.

Loučení s „posledním člověkem“ probíhá u Nietzscheho s radostným úsměvem (i kdyby měl být hraný a předstíraný), který souvisí s afirmací, přitakáním věčným silám života. Šerý se této radosti vzpírá, nepustí ji k sobě. V jeho psaní je cítit spíše tíživá osudovost, až bolestivá melancholie z konce doby, již autor charakterizuje pojmem „lidský člověk“.

Dokonce i v místech, kde se „ustrašenému a zoufalému“ hrdinovi Courbetova obrazu zjevuje pozitivní nálada – dochází k tomu v sedmé (šťastná sedmička!) části Umění –, je okamžitě sražena k zemi jako marnost nad marnost. „Přesto je umění možná jediný účinný způsob, jak trvale zpochybnit a transformovat systém“ (4. odstavec). „Kdyby umění mohlo něco změnit, dávno by je zakázali“ (20. odstavec).

Implicitním půdorysem Šerého úvah o Pravdě, Virtualitě, Simulaci, Umění, Technice nebo Moci je nesubstanční ontologie Egona Bondyho, vycházející z myšlenky, že člověk jako poslední, vrcholná forma života se přežil a bude v samopohybu „dějin“ nahrazen jinými formami, kterým sám pomáhal na svět. Nejsou to formy umělé, protože protiklad přirozené – umělé nemá z hlediska ontologického samopohybu žádný smysl. Jsou to ale přinejmenším formy ne-lidské (a-humánní), které nemají nic společného s lidstvím, jak jsme je zvyklí chápat minimálně posledních tři sta let.

Bondy se ve svém nesubstančním modelu vyhýbá morálním a jiným hodnocením (na ose dobro – zlo), protože od chvíle, kdy v centru univerza není lidská míra a měřítka naší morálky, ztrácí se v jistém smyslu i pojem hodnoty. Přinejmenším je potřeba vynalézt nový. Ladislav Šerý se k takové volnosti neodvažuje. Jeho Laserová romance 3 proto připomíná pláč nad lidským člověkem, který odchází, ačkoli všichni podvědomě toužíme po tom, aby zůstal.

Loudaví filosofové

Lamentační způsob, který Šerý pro tentokrát zvolil, umocňuje také literární forma. Uzavřená, stísněná „filosofická suma“ systematicky naplňuje myšlenkový prostor mezi psaním a čtením, ale bere z něj postupně veškerý vzduch. Připomíná to dusivé mechanismy Moci, které Šerý sleduje v současné době.

Moc si podmaňuje vše. Ovládá mechanismy reprezentace a vnucuje ji každému, kdo by se snad chtěl dívat jinak, vystoupit s globálního proudu narace: „Všechna vyprávění nakonec splývají do šumu kolektivní, globální narace, do technicky řízené fúze všeho se vším, do všeobecného mimetismu ve společném symbolickém prostoru.“ Moc svazuje osobní touhy tím, že je prefabrikuje, odvádí protestní energii svobody do virtuálních světů, v nichž se postupně ztratíme všichni jako v černé díře počítače. Množením a vršením těchto depresivních obrazů, které zřejmě z dnešního pohledu apokalypticky straší a přitahují Courbetova mladíka, dociluje Šerý efektu zoufalství. Suché logicko-filosofické vyjadřování vytváří dojem konečnosti řečeného: tak to prostě je, jinak už to nebude. Protože filosofie vždy přichází pozdě (ex post), může si takovou autoritativní konečnost slova dovolit.

„Filosofie začala řešit problém rozumu a moci (rozumu jako garanta moderní moci) až tehdy, když bylo pozdě. Filosof se vždy loudá někde vzadu, daleko za smělými plány obchodníků, finančníků a techniků,“ lamentuje Šerý ve 47. odstavci poslední, třinácté části Moc (i v tomto číselném symbolu se více zdůrazňuje smolná vrstva třináctky a přehlíží její šťastná odvrácená strana). Ale není toto bytostné zpoždění filosofie a její handicap vůči ryze pragmatickým disciplínám výhodou? Není to jediná možnost, jak se dívat dopředu a vidět něco jiného než praktické uspořádání?

Courbetův mladík se možná opravdu dí­vá spíše dozadu, připomínaje Nového anděla z Kleeova obrazu, který přetvořil ve filosofickou metaforu modernosti Walter Benjamin (zděšený, možná také zoufalý anděl moderny se dívá dozadu na své dílo zkázy, které nemůže zastavit, protože vítr doby ho nese dál vpřed). Ale není vyloučeno, že v rozkladu lidského vidí přicházející a nové, a to jenom díky tomu, že se na výletě v přírodě zoufale loudal.

Ladislav Šerý při podobném loudání sepsal knihu, která krutě a bezohledně obhlíží prostor života umírajícího lidského člověka. Nejkrutější je tato lamentace v tom, že zapovídá čtenáři možnost trpělivého vyhlížení přicházejícího. Neznamená to sedět na místě a čekat. Smysl tohoto postoje je naopak aktivní. Jak v nietzschovské linii píše Jacques Derrida: přicházející zabarvuje vše, co jsme schopni myslet dnes i do budoucna.

Autor je komentátor Hospodářských novin.