Smrt filmového vědce, kritika a esejisty Jiřího Cieslara vyznačila symbolický generační zlom ve filmové kritice. Deset let poté vychází deník z jeho posledních let. Ten nechává čtenáře nahlédnout do Cieslarova života, vztahu k psaní a kritické metody. Je také příležitostí k novému zamyšlení nad povahou sporů o smysl (nejen) filmové kritiky.
Považuji za nežádoucí zkrat, dokonce za svého druhu příkoří, aby po umělci zbylo jen a jen dílo a současně nebyl vydán počet i o jeho soukromém utrpení, kterým je nejen vykupoval, ale bez něhož by prostě nebyl ani občanem, ani otcem, doslova nikým.
Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti
Když se před deseti lety filmový kritik Jiří Cieslar dobrovolně rozloučil se životem, spustila tato smutná událost desítky osobních vyjádření lidí, kteří ho tak či onak milovali, ctili a obdivovali. Proti nim po čase vystoupila menší skupinka mladších filmových kritiků (Kamil Fila a další), kteří v Cinepuru Cieslarovo dílo napadli z boku – jako málo vědecké, dokonce málo filmově reflexivní, mimo současné trendy psaní, mimo autoritativní diskurs doby, který vyžaduje kritický odstup, nikoli kritický ponor. V něm se naopak tak rád omýval a vyžíval Jiří Cieslar, snad opravdu autor bližší filosofujícímu básnictví než filmovému rozebírání a sbírání, které si dnes dělá nárok nejen na akademickou erudici, ale i na svižnost, zábavnost a jistou sebestřednou samoprodejnost.
Nutkavá potřeba psát
Boj o Cieslara zjevně neskončil několika pseudonekrology a poměrně radikálním odsudkem Filovým, podle něhož Cieslar představoval „hlas posledního literárního člověka v elektronickém věku, kdy se společnost rozpadla na mnoho kmenů, jež si už navzájem nerozumějí a napříště rozumět nikdy nebudou“. Bude potřeba ještě znovu přepsat Cieslara, abychom vůbec porozuměli kouzlu jeho psaní. Abychom v proudu nových přechytralých, úderných a vtipných textů rozzlobených mladých mužů typu Kamila Fily neztratili tuto tišinu psaní, v níž nic nejiskří, nestřílí a nekřičí, kde se naopak vše potichu shromažďuje, usebírá, a přece se tu neustále něco intenzivního rodí a děje.
K tomu je potřeba „maličkost“: Cieslara znovu číst, cítit a myslet. Ale kdo se ještě dnes vážně vrací k jeho textům? Kdo je opravdu bere jako měřítko intelektuální úrovně psaní a myšlení, kdo se jimi chce probírat, aby zjistil, zda se jimi lze inspirovat, znovu je oživit, v nové formě žít? A čeho je toto „mlčení o Cieslarovi“ větším důkazem: naší lenosti a přehlíživosti, lhostejnosti, nebo neživosti či přežitosti Cieslarova díla?
Do prostoru tohoto líného, přehlíživého či vyžitého ticha vtrhla na konci roku kniha Matouš. Deník z let 2003–2006, hutný a tlustý sukus Cieslarových deníkových zápisů z doby, kdy prostřednictvím intenzivní psychoterapie porážel své deprese a alkoholické běsy. Na první pohled poněkud bulvární a voyeurské zkoumání slabostí jedné lidské existence, jemuž se zpočátku nelze při nejlepší vůli vyhnout, se s přibývajícími písmeny mění ve výlet do „hluboké Noci Cieslarova života“. Do míst, kde se rodí jeho nutkavá potřeba psaní, která se z dřívější fáze útěku od sebe – tvořím, abych nemusel přemýšlet o sobě a žít se, protože v tvorbě mizím, jsem někým jiným – mění v královskou cestu k sobě. „Žiju, jen když píšu. Když mi nejde psaní, zbývám si sám,“ píše Cieslar, pro něhož bylo psaní specifickým způsobem existence. Už nejde o to vypsat se tak, aby se přebytek mé vnitřní energie spojil s něčím „tam venku“, a vzniklo tak dílo, nýbrž přesně naopak: skrze vnějšek a vlastní tělo vypsat dílo jako sám sebe.
Intenzivní tíha žití
Deník, jehož název odkazuje k Cieslarovu terapeutovi Matouši Řezníčkovi, má zkraje podobu chaotické slovní polévky. Prohánějí se v ní různé emotivní proudy, nejčastěji úvahy o Cieslarových osudových ženách, které fungují jako hřebíky, na něž se dá zavěsit tíha žití, ale i jeho prožívání ženského principu a erotické touhy ve všech jejích rozměrech – tělesném, psychickém, metafyzickém. Strukturu této zvláštní hmotě postupně dodávají terapeutické refrény, hesla, jimiž se Jiří Cieslar na cestě k sobě měl řídit, aby se soustředil. Jejich rytmické návraty se zrychlují a zpomalují, často podle toho, jak moc se vypisující autor od sebe vzdaluje, či naopak k sobě blíží. K oživování tělesnosti, prožitku sebe tady a teď, patří kromě pravidelného cvičení, sexu a meditace i psaní, jehož tělesný rozměr poznáváme v intenzivně prožívané slasti, kterou psavec Cieslar otevřeně přiznává. A přesto, možná poprvé v životě, tak jako sílu erotické lásky a ženskosti, kterou jako jungovskou animu tak rád zkoumal, poznává limity psaní, které na rozdíl od prožívání sebe míří z přítomnosti do budoucnosti. „Člověk by měl zapisovat štěstí ve chvíli, kdy ještě trvá, ale já si ho v tu chvíli nechci kazit škrábáním,“ píše Cieslar. Na jiném místě pak vyjadřuje svou zamilovanost do intenzity „teď“ velmi sugestivně: „… konec… za tuhle trvale… Vydařenou, výtečnou, hlubokou soulož!!!!!!!!!!!!!!“
Nálady se mění od euforie k náhlým propadům, převládá však něco jako melancholické rozjímání, v němž si nelze nevšimnout jisté odevzdanosti osudu, fatalismu, který zbavuje nutnosti volby. „Havlovsky mě drží situace, které si vyberou mne, ne já je,“ formuluje tento rys své existence Cieslar. Na stránkách jeho deníku lze takovou fatálnost sledovat i při výběru dobrých či důležitých filmů, jež se mu později vracejí jako ritornely jeho kritické práce, což mladší kritici dnes považují za nepřípustný snobismus, filmový redukcionismus a elitářství. I životní témata si Cieslara vybírají jako filmy, které nás přepadnou, chytnou a nepustí. „Pro mne už je to léta mizení, že nám něco mizí, odchází od nás a nic se s tím nedá dělat. A hned to vidím, tělesně, tj. prostorově, to je filmově. Stín, bytost, obvykle žena, které není vidět do tváře, je ke mně otočena zády a odchází, obvykle za roh.“
Odevzdat se dílu
Matouš jistě nemůže být vodítkem pro čtení Cieslarových kritických textů. Text je text a jako takový jej musíme posuzovat, bez zbytečného psychologizování a uvádění sociologických souvislostí vzniku, v tom mají kritici ze Cinepuru pravdu. Přesto se díky Matoušovi dobíráme něčeho, co od Cieslarova psaní nelze odtrhnout, protože v něm skrz naskrz vládne, a není to zdaleka jen osudovost a tělesnost psaní, které nelze redukovat na proceduru či strukturu myšlení. Jde právě o již zmiňované „odevzdávání se“, spojené s jistou meditační melancholií. Odevzdat se přitom nemůžeme jakémukoli filmu (hře, knize, obrazu), ale jen takovému dílu, které si nás takříkajíc vezme. A přesně v tom tkví výjimečnost Cieslarovy výběrové kritické empatie. Ta prakticky vždy vychází z tohoto původního gesta odevzdání, jež ovšem, aby to nebylo jednoduché, přisuzuje autor nikoli svému vnitřku, nýbrž fatalisticky až renesanční, hermetické jednotě vnějšku a vnitřku díla. V nejsilnějším smyslu se pak dá říct, že píšeme pouze o filmech, které si nám o to řeknou, nikoli o těch, o nichž kvůli každodennímu kulturnímu provozu psát musíme.
„Zbavme se v sobě teroru. Mánie vše interpretovat, tzn. všemu rozumět, to nás učili v nejlepší víře rodiče, v nejlepší víře je to motto univerzity, ne – zbavme se strachu z nevykládání, budeme pak umět daleko lépe vykládat, ohebněji, vláčněji, matka Země – ujišťuji vás – teď se mnou souhlasí, je to tady ve vibracích, místnost č. 408 má dobré energie, i když to není plátno, možná právě proto,“ píše Cieslar, přemýšleje o svém kritickém myšlenípsaní po jednom povedeném semináři na FAMU. Pasáž, kterou je možné číst jako výzvu k trpělivosti a jistému zadržení. Výzvu mladším, kteří přicházejí, aby plni energie na film skočili a rozcupovali ho, jak si zaslouží, lze vyložit i jako shrnutí metody psaní Jiřího Cieslara. Metody, kterou psal a myslel celý život, a až na jeho konci, v boji se sebou a psychickou nemocí, ji dokázal deníkově přesně formulovat.
Někde tady, v odevzdání se filmu, ve zbavení se mánie výkladu musí začít každý příští rozhovor s Jiřím Cieslarem. Pokud tedy o takové zastavení v mediálním stroji interpretací bude vůbec ještě někdo stát.
Autor je komentátor Hospodářských novin.
Jiří Cieslar: Matouš. Deník z let 2003–2006. Torst, Praha 2015, 516 stran.