Naděje na změnu, jejímž synonymem se stal současný americký prezident Barack Obama, se týkala i jeho boje s ekonomickou krizí. Nedá se ale říci, že by k nějaké výrazné změně vůbec došlo.
V sobotu 1. srpna 2009 prohlásil prezident Barack Obama ve svém pravidelném rozhlasovém projevu: „Dnes bych si s vámi rád popovídal o tématu, které, jak vím, leží každému na srdci: je to stav našeho hospodářství. Včera jsme dostali zprávu o našem hrubém domácím produktu. (…) Zpráva ukázala, že v prvních několika měsících letošního roku byl hospodářský pokles, jemuž jsme čelili, když jsem se ujímal úřadu, dokonce ještě hlubší, než si tehdy kdokoli myslel. Sděluje nám, že jsme byli téměř na pokraji srázu. Ale odhalila také, že v posledních několika měsících se hospodářství vedlo lépe, než se očekávalo. A mnozí ekonomové tvrdí, že část tohoto pokroku můžeme přímo připsat zákonu o hospodářském zotavení – Recovery Act.“
Potom Obama vypočítal některá opatření, jež jeho vláda podnikla, aby usnadnila postavení rodin a drobných podnikatelů, prodloužila platnost podpory v nezaměstnanosti a pomohla svým nejpotřebnějším státům, aby nemusely propouštět učitele a policisty a investovaly do infrastruktury.
Myšlení bankéřů
Dodal však – a to byl zřejmě klíčový bod jeho projevu: „Uvědomuji si ovšem, že nic z toho příliš nepotěší Američany, kteří jsou stále bez zaměstnání a snaží se nějak přežít. Až příští týden vyjde měsíční zpráva o zaměstnanosti, pravděpodobně ukáže, že v naší zemi i nadále ztrácíme příliš mnoho pracovních míst. Nemůžeme čekat oživení, jestliže nepřestaneme ztrácet pracovní místa. Já neustanu, dokud každý Američan, který chce práci, nebude zaměstnán.“
Lapidární výčet provedených opatření (s konstatováním, jak uspěla) a příslib, že budou vytvořena nová pracovní místa, bychom mohli považovat za náčrt Obamovy hospodářské politiky. Kdyby se ovšem nevyskytly okamžité pochyby jak o jejím zaměření, tak o jejím dosahu.
Takové pochyby vyslovili hned na samém počátku Obamova prezidentování ti jeho sympatizanti, kteří jsou v USA označováni (považováni) za liberály – což je zejména u republikánů přívlastek hanlivý. Měli totiž námitky hned při sestavování prezidentova ekonomického týmu, jehož hlavními činiteli jsou ministr financí Tim Geithner, předseda sboru hospodářských poradců Larry Summers a Robert Rubin, ředitel Národohospodářské rady (National Economic Council), přičemž z této funkce výslovně vyplývá, že je „assistant“ – tedy prezidentův poradce – pro hospodářskou politiku. Tito tři muži byli dlouhá léta bankéři (Rubin strávil například jen u společnosti Goldman Sachs, jednoho z hlavních „sloupů“ Wall Streetu, 26 let), Rubin i Summers navíc byli – v tomto pořadí – ministry financí Billa Clintona v jeho druhém prezidentském období.
Už z této skutečnosti je zřejmé, že tato trojice nemůže než reprezentovat myšlení bankéřů, jež se nutně odrazilo v prvních protikrizových krocích Obamovy vlády. Kromě toho se Rubin i Summers ve svých dřívějších funkcích výrazně podíleli na deregulaci finančních trhů, jež později umožnila vznik „bublin“ a tím výbuch krize.
Obama bez odvahy
Hospodářská politika současného prezidenta se sice nese více v duchu Johna Maynarda Keynese než v duchu nespoutaného trhu – Obama nemůže v dané situaci nedbat sociálních dopadů krize, jak by pravděpodobně činil prezident republikán –, přednost nicméně dostala opatření, která zapůsobí pokud možno brzy (přitom však krátkodobě). Důležitý je totiž politický dopad, a to i s ohledem na politický cyklus: už v příštím roce jsou totiž volby do Sněmovny reprezentantů a prezidentské v roce 2012. I to je zčásti důvod, proč nebyl balík stimulačních zákonů „odvážnější“ – tj. důkladnější, jak požadovali nebo si aspoň přáli mnozí Obamovi přívrženci (včetně mnoha ekonomů, jako například nositele Nobelovy ceny Paula Krugmana).
Třebaže se návrhy týkaly všech aspektů finančních trhů, nešly do hloubky. Srovnání s kroky Franklina Delano Roosevelta, k němuž je Barack Obama někdy přidobňován vzhledem k obdobné krizové situaci, kulhá: FDR šel proti Wall Streetu, Obama jedná blahovolně.
Také z tohoto důvodu nebyla podniknutá opatření zdaleka přiměřená perspektivním potřebám. Prezident přenechal rozhodování o obsahu stimulačního balíčku Kongresu, což znamenalo posun většiny výdajů na léta 2010––11. S tím souvisí rovněž skutečnost zásadnějšího rázu: nedošlo ke strukturálním změnám finanční soustavy. Banky byly zachráněny, bankovní systém podržel svůj status quo. Je třeba ovšem mít na vědomí skutečnost pro tyto operace charakteristickou: že banky byly „vykoupeny“ („bailed out“) penězi daňových poplatníků. Obamova vláda (včetně Federálního rezervního systému, tj. ústřední banky), jak konstatovala agentura Bloomberg, „vydala, půjčila nebo jinak vázala k potlačení nejdelší recese od roku 1930“ 12,8 bilionu dolarů, přičemž hrubý domácí produkt USA v roce 2008 představoval 14,2 bilionu.
Jestliže je tedy Obama znovu a znovu vyzýván k „větší odvaze“ a rázným opatřením, je zřejmé, že jeho slogan My to dokážeme (Yes, we can) z předvolební kampaně bylo pouze svůdné gesto, jež k radikálním, neřkuli zásadním změnám nevede (což mimochodem platí i pro politiku zahraniční). Všechny novoty, jež tvář prvního černého prezidenta v Bílém domě předznamenala, se postupně ukazují jenom jako změny fasády. Rekonstrukce starého (pozvolna se hroutícího) systému se nekoná. Jednoznačně to vyjádřil právě Larry Summers v projevu, který měl 12. června na Radě pro zahraniční vztahy. Stojí věru za to citovat celou příslušnou pasáž.
„Dovolte mi, abych hned na začátku byl absolutně jasný, pokud jde o dva aspekty přístupu prezidenta Obamy, v nichž byl zvlášť důsledný a pevný od počátku krize, když ještě vedl prezidentskou kampaň.
První aspekt je nesporné uznání, že jednáme, pouze když je nutné odvrátit nepřijatelné – a někdy zlé – důsledky. Barack Obama kandidoval na prezidenta, aby obnovil úlohu Ameriky ve světě, reformoval náš zdravotnický systém, dosáhl energetické nezávislosti a připravil naše děti pro ekonomiku 21. století. Nekandidoval na prezidenta, aby řídil banky, pojišťovací společnosti nebo výrobu aut. Kroky, jež podnikáme, jsou kroky z nutnosti, nikoli kroky naší volby.
Druhý bod, v němž byl prezident nedvojznačný, je, aby každý zásah byl ve shodě s povahou tržního systému spíše než proti ní. Naším cílem není potlačovat nebo nahrazovat trhy. Přesně řečeno, cílem je zachránit je před jejich vlastními výstřelky a zlepšit náš systém, opírající se o trh, aby pokročil vpřed.“
Autor je publicista a překladatel.