Porozumět znamená zabít

Poezie je nestálá, těkavá disciplína. Pokaždé na sebe bere jiný plášť a úspěšně vzdoruje jak pokusům o definici, tak i o stanovení úzu, na jehož základě by bylo snadné vyslovovat hodnotící soudy. Přesto se někdy stane, že si recenzent po určité době přece jen vypěstuje jistý estetický nárok a představu o tom, jak má „správná“ poezie vypadat. Setká-li se potom s knihou, která se od této představy radikálně odlišuje, má tendenci ji spíše odmítnout. Něco podobného jsem pocítil při četbě sbírky Stanislava Denka Kámen mlýna. Denkova poezie se ani v nejmenším nechce zavděčit, nic neusnadňuje a systematicky klade překážky. Začíná to hned strukturou knihy, jež postrádá členění do oddílů, a přesto cosi jako tři formálně odlišné části obsahuje, jen si je při čtení musíme vytvořit sami.

Deník sežehnutý sluncem

Denk knihu otevírá velmi nepřístupně, zvláštními osmiveršovými básněmi, které buduje pomocí striktně dodržovaného enjambementu: „Hřbitov. Sněhu nadrobí/ zapomenutě do kávy.“ Básník verše láme tak, aby je pokud možno nešlo číst plynule. Přerušuje tok verše či věty a mezi jednotlivé slovní spoje klade tečky, velká písmena a mezery na nejméně očekávaných místech: „(…) V temnu brány./ Rosa nemůže plakat/ slzy.“ Na pomoc přichází dokonce i staré dobré oxymóron: „Tváře prasklé zrcadlo./ Otvírá květ bosý.“ Veršová syntax je v tomto pomyslném prvním oddílu rozbita, roztrhána a posléze znovu složena dohromady. Vzniká tak významová ambivalence i napětí.

Denk je lyrik s ostrým a přemítavým pohledem: „Závěs. Žlutá přiboudlina zaťatá v rámu. (…) Ruka. Ukradená rezedě k ránu./ Hladí vlažnou vůni na peřinách/ chladu.“ Čteme ne snad přímo deník, ale jakési sluncem sežehnuté, podivné seznamy a výčty toho, co je třeba obstarat na druhý den, svérázně metodické zápisky ze samotářského života na venkově: „Dívky se smějí/ a střásají jinovatku/ do ošatky ze svých vlasů“ nebo: „(…) Škvíra tiché cigarety./ Řeže prstíky vteřin.“

Páteř knihy tvoří podivně horečnatý a zaťatý výkladový slovník Denkových zá­kladních pojmů, slovník příručních věcí z jeho domácího okolí a bytování: „Kočka. Plamen v náruči stočený.“ či „Schody. Zlámané prsty pohledu./ Děravá pata punčochy.“ Někdy Denk předkládá rovnou metaforickou definici: „Stín. Zelená flétna tlení./ Svinuté provazy letního času.“, jindy pouze konstatuje a zaznamenává: „Stébla. Potažená lebkou krajiny./ Krok co duní ve větrném mozku.“ Je tu i místo pro tajemné, fantasmagoricky blábolivé zážehy, sentence a maximy: „Studna. Do očí zírá/ ještěrce (…) Závist bere do rukou oči./ Umně si je hází do huby.“

Od nechuti k souznění

Od strany 53 se objevují i názvy, které nejsou pouze „slovníkovými“ hesly, ale básně zastřešují šířeji, zvolna se mění i intonace veršů. Nečteme už přerývavě trhané zápisky, nýbrž plynulé věty. Denkův výraz se zvolna pročišťuje a od zaumnosti směřuje k lakoničtějšímu a jednoduššímu způsobu vyjádření: „Loupám suchou kůru/ a mnu ji v dlaních.“ Nebo: „Chodím ze světla do tmy./ Z kuchyně do světnice./ A v očích nejvyššího jsem takto/ omilostněn.“

Třetí – pouze tušený – oddíl knihy přináší opět formální obměnu. Básně jsou tištěny na pravou stranu a z části se navracejí k hermetičtějšímu slohu. Mezi nimi však lze najít několik gnóm, které bezprostředně ozřejmují básníkovo vidění: „Za tohle tělo/ umřeš jen jednou.“ Ale především: „Porozumět/ znamená zabít./ Nevinnou černou.“ Zde máme krédo Denkových básní ve zhuštěném úhrnu. Porozumět ve smyslu analyzovat, rozebrat na součástky, skutečně znamená tak trochu smysl Denkových básní redukovat a tím pádem je i zabít. Porozumět je jim třeba celistvě, ne analyzovat, nýbrž básně vstřebat, zakusit, pojmout jako pokrm. To, že jsem zpočátku poukázal na jejich formální nezvyklost a vlastně je tak trochu rozebral, bylo však třeba. Můj apriorní nárok se nejprve musel na Denkově formalismu rozbít a znovu přeskupit. Teprve pak jsem mohl vnímat jeho poetiku nezaujatě. Sbírce Kámen mlýna se tak podařila ojedinělá věc. Na konci knihy jsem viděl jinýma očima než na začátku. Básník mi na nepatrný okamžik propůjčil svůj zrak, dech či sluch. Zprvu záhadné, sveřepé a samorostlé básně se během četby probudily k životu a zcela proměnily podobu i prvotní dojem. Počáteční nechuť se na posledních stranách změnila v souznění.

Autor píše básně a příležitostně recenzuje knihy jiných básníků.