Blahoslavený ten, který kráčí

Román Běguni (Bieguni, 2007), který obdržel polskou prestižní cenu NIKE 2008, tvoří zhruba stovka kapitol, které zdánlivě mnoho nespojuje. Chybí jak dějová linka, tak i výrazná hlavní postava. V pozadí stojí bezejmenná vypravěčka, která se dívá, objevuje, zapisuje a komentuje. „Nebyli skutečnými cestovateli, protože odjížděli, aby se vrátili,“ zhodnotí v úvodu své rodiče a jejich obligátní rodinné dovolené. Sama se řadí k jiné sortě lidí. Od chvíle, kdy v dětství poprvé uviděla plynout řeku, měla jasno: přetrvá jedině pohyb. Jednou vyrazí. Po tomto úvodu následuje tři sta stran cestovatelské smršti. Epizody z vlaků a letadel, náhodná setkání, pár hodin intenzivního sdílení společné cesty. Časové posuny, hotelové pokoje, cestovní potřeby, krátkodobá zaměstnání. A mezi tím vším záblesky příběhů z všemožných dob a míst. Rychle a přesvědčivě vystavěné situace, postavy, které jako výlevka vtahují do svých zápasů, dilemat a pochybností. Epizody obvykle postrádají výraznější úvod a jen výjimečně se uzavírají. Některé se o desítky stran později znovu vynoří, většina ale ne. Příběhy jako štěrbiny, úzké průzory do cizích světů. Mihnou se za okénkem a mizí. Látka, ze které by jiný vytěžil celý román, vtěsnaná na několik stran. Do cestovního balení.

Jak uniknout před časem?

Červenou nití románu je pohyb. Směřování, hledání a nutkání v nejrůznějších podobách. Cokoliv, co brání vnímat tady a teď jako dostačující realitu. Na první pohled se jedná o pohyb prostorem, o cestování z místa na místo, střídání kontinentů, hotelů a postelí. Motorem cestovatelské horečky se ale později ukazuje být spíš potřeba pohybu časem, nebo lépe únik před časem. Pod motivy střídání časových pásem, letu zároveň s nekončícím svítáním a převážení vlastního času v mobilním telefonu prosvítá touha jeho plynutí obelstít. Nikdy nezastavit, a tak se časem nenechat dostihnout.

V mnoha podobách se do textu promítá fascinace konzervováním. Preparování mrtvých těl, uchovávání znetvořených tkání a zárodků v nálevu. I to lze chápat jako akt vychvácení z času, popření jeho nároku na chátrání a rozpad hmoty. Vášeň pro bezživotná těla v románu neustává, ani když se odhalí nelidskost této záliby v příběhu Josefiny Solimanové. Ta opakovaně apeluje na Josefa I., rakouského císaře, aby jí vydal k pohřbu tělo otce, který byl pro tmavou pleť po smrti vypreparován a vystaven.

Marnost konzervace jako cesty k vítězství nad pomíjením ale dochází reflexe především na jiné než fyzické rovině. „I já jsem ve své mladistvé naivitě začala popisovat místa,“ přiznává vypravěčka nutkání uchovat atmosféru navštívených míst a jedinečných situací. „Pravda je strašná, popsat znamená­ zničit.“ Přesto se zmrtvění světa uzamčením do slov nakonec jeví jako „nejbezpečnější způsob komunikace, budeme se vzájemně proměňovat v písmena a iniciály a zvěčňovat na listech papíru, budeme se vycpávat, zatavovat do formalínu vět“. Otázka po smyslu těla uchovaného bez života pak nachází svou paralelu v povzdechu: „Kdo si to přečte?“

Hledání středu světa

Běguni cestování nijak neidealizují. Nejde o žádné emotivní vyznání životního stylu s usárnou na zádech nebo palubním kufrem za patami. Okamžité dojmy z cest a náhlá setkání bývají velmi intenzivní, ale mají svůj protipól v roztříštěnosti, odtažitosti a prostojích. Volnost je vykoupena neschopností návratu, a tím i ztrátou možnosti zkusit cokoliv znovu a lépe. Dokonalá odpoutanost je navíc stále zpochybňována, vazby, které nelze zpřetrhat, snad přece existují. Přes všechny proklamace se vypravěčka nakonec ocitá na místech, kam se rozhodla už nikdy nevrátit. Uznává, že svět má přece jen někde svůj střed. Silný příběh útěku bulgakovovské Aňušky z role manželky a matky těžce nemocného dítěte končí před vchodem vlastního paneláku a Chopinovo srdce se pod krinolínou oddané sestry nakonec vrátí do Varšavy.

Potřeba pohybu nepramení ani tak z opojení rychlostí, jako spíš z pocitu, že nežijeme „ve správnou dobu a na správném místě“. Usměvavé letušky rozdávají stále znovu naději, že se to možná právě s dalším letem změní. Nepřetržitý pohyb je útěkem z moci zla, jak věří běguni, bezdomovci neustále pendlující moskevským metrem. Jeho existenciální podtón najdeme i v proměně sebedefinice vypravěčky z počátečního jsem tady k závěrečnému jsem.

Mozaika pestrých střepů

Útržkovitost knihy, která budí dojem psaní ve spěchu, hodnověrně dotváří jak stylizaci vypravěčky, tak téma románu. Dlouho se nezdržet, zahlédnout, poznamenat si, běžet dál. Za skicami dějů, zlomky úvah a osamocenými výkřiky prosvítá nejen rezignace na tradiční pojetí příběhu, ale zároveň odhodlání zkusit to jinak. „Svět je viděn jen ve fragmentech, jiný nebude. Okamžiky, drobty, chvilkové konfigurace, které existují pouze jednou a rozpadají se na části. Život? Nic takového není.“

Mistr Filip Verheyen píše v dopise své amputované noze: „Já chci vědět, ne se oddávat logice,“ čímž vyjadřuje princip výstavby celého románu. Jde o pohled z ptačí perspektivy, výsledný souzvuk, ne o jednotlivost a zálibu v cizelování (ač pod povrchem textové koláže samozřejmě prosvítá i práce s detailem, kniha je pečlivě prokomponována).

Román jako mozaika pestrých střepů ale nezafungoval jen v případě cestovatelských Běgunů. Téma autorčina o dekádu staršího románu Denní dům, noční dům (Dom dzienny, dom nocny, 1998) je totiž diametrálně odlišné (jeho vypravěčka se přistěhuje do neznámého kraje, koupí dům a pokouší se zapustit kořeny – tedy přesně opačný proces), kompozice přitom zůstává stejná, na první pohled snad až příliš. V obou případech se jedná o shluky žánrově pestrých textů bez pevně dané časové posloupnosti. V Denním domě tím autorka podtrhla cyklické vnímání času, míní kritika. V Běgunech se ale cestuje z místa na místo, putuje se horečně vpřed, čas plyne lineárně. Možná je tedy na místě přiznat osobitému fragmentárnímu stylu polské autorky daleko univerzálnější platnost.

„Příběh má svou vlastní bezmocnost, již nelze nikdy zcela ovládnout.“ Tokarczuková si o něm nedělá iluze. Nevychází mu vstříc, nepomáhá mu k úplnosti, neresuscituje. Krev z otevřených konců a zpřetrhaných souvislostí nechává volně prýštit, otáčí se zády a jde dál. Ať si vykrvácí, ať přežije. Snad ho opustí ráda, snad s lítostí, nic z toho pravého běguna nezastaví. „Hýbej se, hýbej. Blahoslavený ten, který kráčí.“

Autorka je studentka Literární akademie.