Co se stane, když spisovatel během dlouhých nocí uniká nespavosti a skrývá se před trápeními svého života tak, že fabuluje a vymýšlí příběhy? Rozpoutá válku. A mír lze nastolit jen tak, že jedna z postav zabije svého autora.
Muž leží ve tmě a zmáhán neustávajícími boji o dosažení spánku si začíná vymýšlet příběhy. Jenomže ani nejkomplikovanější postmoderní vyprávěnka, ani důsledně konstruovaný metafikční spletenec nedokážou v mysli umlčet mnohem jednodušší, méně papírový, rozhodně ne tak výsostně literární, o to však neodbytnější životní příběh nespavce Augusta Brilla.
Ono vyprávění pro sebe samého, příběh vznikající pro ukrácení dlouhé noční chvíle a – to možná především – pro zaměstnání vlastního mozku, aby nepřehrával příběhy jiné, o tolik bližší a bolestivější, nám představuje Owena Bricka, nepříliš úspěšného newyorského kouzelníka. Ten se náhle ocitá v alternativním světě, ve kterém jsou Spojené státy zmítány novodobou občanskou válkou, jejímž nedobrovolným účastníkem se záhy stává. Dostává jednoduchý úkol: má spáchat atentát na stárnoucího literárního kritika, v jehož hlavě válka vznikla, na původce všeho toho utrpení. A není jím samozřejmě nikdo jiný než sám August Brill, muž ležící ve tmě a z obav před příběhy-vzpomínkami vytvářející komplikované zápletky, v nichž se ho jeho vlastní postavy pokoušejí sprovodit ze světa.
Křehké opevnění
Jenže tomu příběhu v pozadí, vlastnímu životu, ani v alternativním světě naplno utéci nedokáže, a vyprávění o Brickově potloukání se rozdělenou dystopickou Amerikou tak neustále narušují tolik „nežádoucí“ odskoky. Oč bezpečnější je občas se uchýlit do klidného hájemství vymýšleného a nemuset jen bolestivě pobývat v prostoru vzpomínek! Klid vyprávění je však velmi křehký, chatrné hradby onoho o samotě, z nutnosti fabulovaného příběhu nedokážou zabránit zuřivým útokům osobního neštěstí. Spolu s ovdovělým kritikem, který si neustále – třeba maskovaně, třeba zástupně – vyčítá svá životní zaváhání, žije v domě i jeho dcera, kterou opustil manžel, a vnučka, jež o svého snoubence přišla ve válce v Iráku. A právě tragické osudy tří generací Brillovy rodiny nakonec v bitvě mezi útěšnou fikcí a neodbytnou vzpomínkou vítězí.
Příběh nedobrovolného atentátníka za polovinou románu nenadále končí, odbytý jen několika odstavci. Nadešlo uznání porážky fikce, osamělý prostor obsidiánové noci se plně otevírá vzpomínkám. Vnučce věnované vzpomínání pak přebírá ústřední pozici, osudy Brilla i jeho potomků se naplno vyjevují. A snad až ve chvíli, kdy je i těm bolestivým vzpomínkám ponechán volný průchod, může dojít k jejich přijetí. Protože přes veškeré rodinné tragédie vyznívá Muž ve tmě nadějně. Je třeba žít dál, nesnažit se schovávat před minulými neúspěchy, omyly a chybami. Protože, jak ve své knize o dceři Nathaniela Hawthornea cituje Brillova dcera verš její jediné zachované básně, „podivný svět se točí dál“.
Kompozice nade vše
V Muži ve tmě naleznou příznivci rozsáhlého Austerova díla řadu dobře známých autorských postupů a propriet. Výrazná exkvizitní konstruovanost textu dá vzpomenout na Newyorskou trilogii, téma provázanosti osobních tragédií s celospolečenskými a dějinnými událostmi zase připomene čtyři roky staré Brooklynské panoptikum (viz A2 č. 17/2008). Nechybějí ani tradiční exkursy do oblasti historie a interpretace filmu. Po trochu rozpačitě přijímaných Cestách do písařské dílny (Travels in the Scriptorium) z roku 2007 se Auster vrátil se silným příběhem o vyrovnávání se s osobními selháními a o hraničních možnostech příběhu coby opevnění se před realitou.
Pochybnosti snad může vzbuzovat velká narativní rozvolněnost textu. Ne každý čtenář se spokojí s rychlým ukončením alternativní linie, uznání důsledné promyšlenosti metafikčního zvratu nás ještě nemusí zbavit pachuti z toho, že zde možná na chvíli prokombinovaná kompozice převládla nad vším ostatním. Pokud ale přijmeme Austerovu hru na román, příběh jako úkryt, útočiště a místo poslední obrany před sebou samým, čeká nás působivý výlet do mysli stárnoucího muže, který ve tmě vzpomíná, rekapituluje a možná i hledá smíření.
A tak jen malé postesknutí závěrem. Z těch tří různých grafických úprav, ve kterých nakladatelství Prostor Austerovy knihy v průběhu posledních let vydávalo, je ta nejnovější zaručeně nejošklivější. Škoda, Muž ve tmě by si rozhodně zasloužil lepší.
Autor je bohemista.
Paul Auster: Muž ve tmě. Přeložil Jan Jirák. Prostor, Praha 2009, 168 stran.