Nový snímek Quentina Tarantina je dost možná režisérův nejlišáčtější kousek. Nereflektuje pouze různorodé žánrové postupy jako obvykle, ale i své vlastní trademarky a sílu kinematografie. A to velmi nenápadně.
Tvrdit, že Tarantino je auteur, je ošemetná věc, neboť přes veškeré indicie, které tomu nasvědčují, lze jen těžko popsat základní témata prostupující napříč jeho dílem. Filmy tohoto tvůrce navíc přinejmenším na první pohled vypadají i z hlediska stylu jako esence nepůvodnosti. Ani sám režisér nepůsobí jako muž jasné vize, spíše jako kompilát předností jiných: od Godarda přes Leoneho, DePalmu či Aldriche až ke Kubrickovi nebo Hitchcockovi. Pokud bychom chtěli přece jen shrnout jeho přínos, pak spočívá v tom, že encyklopedickým způsobem pracuje s obrovskou sumou odkazů, citací a variací, přičemž maximalizuje a podvrací žánrové postupy – a díky tomu dokáže sofistikovaně nabourávat různé, například genderové či etické stereotypy.
Ani stín podezření?
Nálepku maniaka či geeka neboli posedlého nadšence si Tarantino vysloužil záhy a málokdo by o její náležitosti pochyboval. Už méně je doceňováno, že se u něj zápal žánrového fanouška snoubí s kritickým nadhledem. Jestliže poslední režisérovy snímky byly volbou a kombinací obskurních či přinejmenším exotických žánrových poloh (například tradice japonské jakuzy, čínského kung-fu nebo prvky exploatačních filmů sedmdesátých let, objevující se v Kill Billovi, 2003, 2004, či v Grindhouse: Auto zabiják, 2007) blízko přístupu šíleného hračičky z videopůjčovny, pak Hanebný pancharty vytvořila ruka hitchcockovského manipulátora, která jim dala takřka punc klasického Hollywoodu.
Hra s diváckými očekáváními, která je v Tarantinových scénářích často přítomná v podobě náhlé změny žánru po vzoru Psycha (Od soumraku do úsvitu, režie Robert Rodriguez, 1996; Grindhouse: Auto zabiják), se tady projevuje snad v každém dialogu. Oproti traileru, lákajícímu na jakousi variantu postmoderního Tuctu špinavců (režie Robert Aldrich, 1967), tedy na patřičně nekorektní a krvavý akční film z druhé světové války, jde v celém snímku převážně o konverzační záležitost. Dialogy se přitom nezaobírají tolik banalitami a popkulturou, jak bychom očekávali, více se v nich nasazují masky a skrývá pravá identita.
Pohádka o zabíjení nácků
Hanebný pancharti také mísí žánry, ale z trochu jiné palety, než bývalo u tohoto tvůrce zvykem. Vzhledem k době děje se většina odkazů týká válečné a meziválečné kinematografie, a to převážně německé. Prvky válečného či akčního filmu jsou však upozaděny notně upovídanou směsicí komedie a dramatu. Místo dvou žánrově odlišných polovin, které se spolu nepotkávají (Grindhouse: Auto zabiják), tu však máme dvě paralelní dějové linie, které se neprostupují, byť směřují ke stejnému cíli. Příběh Židovky Šošany, maskující se za majitelku kina v Paříži, se prolíná s vyprávěním o tajné jednotce amerických židovských vojáků operující ve Francii, podle níž se film jmenuje. Na jedné straně tedy melodrama s motivem pomsty, na druhé akční válečný film.
A tím to nekončí. Snímek je při tom všem vlastně trochu pohádka a trochu science fiction, protože nakládání s historickými událostmi není jen rozvolněné v důsledku umělecké licence, jde už o příběh z alternativního vesmíru. A nejsme pouze svědky trochu zvrhlé vyprávěnky o nádherně nekorektním masakrování a skalpování nácků v okupované Francii. Hlavním tématem (lze--li o něčem takovém u Tarantina vůbec mluvit) je síla filmu a kinematografie vůbec.
Miluju drby, ne fakta!
Oproti starším Tarantinovým dílům dochází k posunu od prozkoumávání jednotlivých žánrových poloh a vztahů mezi nimi k moci média jako takového a ke vztahu mezi filmem a skutečností. Centrálním místem snímku je kino. Souhrou náhod má právě v Šošanině kině dojít k premiéře Goebbelsova propagandistického majstrštyku Pýcha národa. Nebohá Židovka, která na začátku snímku přišla o celou rodinu, se pod tlakem okolností odhodlá k velkolepé pomstě: chystá se spolu se svou láskou, černošským promítačem, zapálit kino s celým nacistickým vedením uvnitř. Totéž mají v plánu i Pancharti. Jenomže Šošaninou výbušninou nebude dynamit, ale její sbírka filmů. Rozehrává se tak partie, v níž figurují kino, promítaný snímek i hromada celuloidu jako stěžejní bitevní arzenál. Připočteme-li k tomu, že před sabotáží je do propagandistického filmu vpašován detail Šošaniny tváře zvěstující pomstu a většina postav jsou lidé od filmu či ti, kteří se za filmaře vydávají, vychází z toho komplexní výpověď o moci a zrádnostech kinematografie. Vrcholem této subverze je postava filmového kritika, který zhatí plán závěrečné Operace kino proto, že na rozdíl od dějin německého filmu se ve skutečném životě příliš neorientuje.
Není na místě podrobněji odkrývat nuance tohoto velkolepého a vpravdě spektakulárního finále. Dodejme jen, že v rámci všemožných souher náhod obě „partyzánské“ skupiny operují zvlášť a místo toho, aby se jejich mise propojily, se duplikují. Jedinou výměnou je propůjčování žánrových poloh. Mimo jiné se boří v jádru žánrová opozice mezi pasivní, trpící hrdinkou ve vleku melodramatických událostí a akčními a aktivními pancharty.
V úvodu snímku plukovník SS Hans Landa, mimochodem jeden z nejďábelštějších záporáků, jací kdy kráčeli po stříbrném plátně, prohlašuje: „…miluju drby! Fakta můžou být zavádějící…“ To by mohlo být i mottem celého snímku.
Autor je spolupracovník portálu rejže.cz a týdeníku Houser.
Hanebný pancharti (Inglourious Basterds). USA, Německo, Francie 2009, 150 minut. Scénář a režie Quentin Tarantino. Hrají Brad Pitt, Mélanie Laurentová, Christoph Waltz, Michael Fassbender, Diane Krugerová ad. Premiéra v ČR 27. 8. 2009.