Komiksové univerzum na plátně

O rozsáhlé filmové franšíze, s níž se komiksové vydavatelství Marvel rozhodlo vstoupit na terén kinematografie, se často hovoří v superlativech. Série volně provázaných filmů s různými hrdiny (jmenovitě sem patří Iron Man, Incredible Hulk, Thor a Captain America), ústící do společného díla The Avengers (2012), je v mnoha ohledech skutečně odlišná od ostatních filmových cyklů. O její velikosti svědčí už fakt, že na klíčovou, byť ve většině filmů epizodickou postavu Nicka Furyho, ředitele S.H.I.E.L.D. (tedy agentury, jejíž zkratka se v komiksech a ve filmech mění, ale v kostce jde o největší tajnou službu na světě), podepsal její herecký představitel Samuel L. Jackson kontrakt zahrnující bezprecedentních devět filmů. Nejde však ani tak o samotné množství snímků, jako spíše o fakt, že filmová pobočka Marvelu nazvaná Marvel Studios tu ve formátu nákladných blockbusterů buduje podobné univerzum, jaké začalo nakladatelství ve svých komiksových sešitech tvořit v šedesátých letech. Tehdy se jeho „otcové zakladatelé“ Stan Lee a Jack Kirby dohodli, že jejich postavy se budou pohybovat napříč různými sešitovými řadami a jednotlivé události budou mít dopad na celý, složitě propletený svět.

Různé podoby Iron Mana

Filmová obdoba komiksového Marvel ­Universe, pojmenovaná Marvel Cinematic Universe (MCU), též sestává ze samostatných, ale volně provázaných filmových sérií věnovaných jednotlivým superhrdinům a zatím jediného týmového filmu. Marvelovské filmové univerzum nicméně už od svého počátku nemá takovou jednotu jako to kreslené. Filmová práva na svá největší jména totiž Marvel Studios rozprodaly, když se na konci devadesátých let pokoušely proniknout na filmový trh poskytováním licencí na příběhy svých hrdinů velkým studiím. Filmová řada Spider­Man tak vzniká ve studiu Sony, cyklus snímků s X­Men zase produkuje Fox. Marvel se dokonce v poslední době pokouší odkoupit práva na tyto hrdiny zpět, nicméně zatím bezúspěšně. Filmové setkání Thora a Spider­Mana je tedy možné pouze v případě, že se na něm Marvel dohodne se Sony.

Vlastní filmovou produkci Marvel zahájil v roce 2008 a soustředil ji kolem relativně známého a zároveň hollywoodskými studii dosud neodkoupeného týmu Avengers. Těžko říct, jak by celý podnik dopadl, kdyby na úplném začátku nestál velmi úspěšný Iron Man (2008). V něm zafungoval především šťastný nápad obsadit do titulní role Roberta Downeyho Jr., který měl za sebou v lecčem podobný osud jako hrdina filmu, zpustlý miliardář Tony Stark, vystavený tlaku veřejného mínění. Každopádně už tady začíná typický přístup Marvelu – sázet na nezvyklá jména, ať už jde o režisérské, scenáristické či herecké posty. Režisér Iron Mana Jon Favreau byl do té doby známý především jako komediální herec, scenáristé Mark Fergus a Hawk Ostby si zase udělali jméno ponurým sci­fi dramatem Potomci lidí (Chil­dren of Men, 2006). Následujících pět let uvádění filmů, v nichž jednotliví členové Avengers vstupovali na scénu, se vskutku bohatě vyplatilo: týmovka The Avengers se stala třetím nejvýdělečnějším filmem v dějinách.

Budování MCU přitom není nijak přehnaně koncepční záležitostí. Scenáristé a režiséři prostě dostanou pár pokynů, jak zařadit do svých filmů narážky na Avengers. Není pak divu, že nejen každý hrdina avengerovského cyklu, ale mnohdy i jednotlivé snímky věnované témuž hrdinovi mají rozdílný styl a zapadají do odlišných filmových žánrů. Iron Man začíná jako typický komiksový blockbuster, spojující odlehčený tón a hlášky s akčním dobrodružstvím. Druhý díl, napsaný Justinem Therouxem (který se předtím podílel pouze na scénáři k povedené parodické komedii Tropická bouře, Tropic Thunder, 2008), už je v podstatě konverzační komedií, připomínající snímky klasického Hollywoodu. A třetí epizoda je autorským projektem slavného scenáristy Shanea Blacka (Poslední skaut, The Last Boy Scout, 1991, Poslední akční hrdina, The Last Action Hero, 1993), který se v zábavné a emotivní směsi vysmívá superhrdinským i obecně hollywoodským klišé a zároveň nebývale prohlubuje psychologii hlavní postavy.

Starogermánský bůh a kapitán propagandy

Totéž se ukazuje při pohledu na začátky ostatních postav. Paralelně s Iron Manem vznikl Neuvěřitelný Hulk (The Incredible Hulk, 2008), největší propadák MCU z finančního i uměleckého hlediska. Scenárista Zack Penn (na kontě má extrémně nepovedenou Elektru, 2005, i hodně slabý třetí díl X­Men, nazvaný Poslední vzdor, X­men: The Last Stand, 2006) se tu pokouší o thriller, což není u komiksových filmů té doby zcela typické (Nolanův Temný rytíř, The Dark Knight, 2008, tehdy teprve vznikal). Scénář navíc za zvláštních okolností, které se Marvel snažil neúspěšně ututlat, přepsal představitel Bruce Bannera Edward Norton, prý s ohledem na větší vývoj vlastní postavy. Výsledkem je každopádně podivný béčkový film s jednorozměrnými postavami i příběhem.

Nechat shakespearovského herce a režiséra Kennetha Branagha režírovat Thora (2011) byl naopak podařený tah. Právě Thor spolu s Captainem Americou přitom představují z hlediska filmové atraktivnosti největší oříšek. Okázale vystupující starogermánský bůh Thor ani ideologicky nejzatíženější postava komiksových dějin Captain America, který měl během druhé světové války ryze propagandistický náboj, vskutku nepůsobí jako potenciál pro divácké hity jednadvacátého století. Thorovy tržby možná nebyly oslnivé, každopádně způsob, jakým se povedlo skloubit mytologický svět se současností, stojí za pozornost. Úvodní části z Asgardu určitě nemají shakespearovské parametry, jak se občas psalo v recenzích, nicméně zasazení do divadelních kulis (které navíc připomínají sedmdesátkové rukodělné fantasy filmy) spolu s divadelním vedením herců dodává filmu mile archaickou a přitom velkolepou auru, efektně kontrastující s odlehčenými sekvencemi, jež se odehrávají na Zemi. Naopak Filmový Captain America (2011), snažící se nepoužitelně zásadového hrdinu zasadit do dobrodružné žánrovky ve stylu Indiany Jonese, je ve výsledku poněkud sterilní právě vinou nevýrazné a jednoduché titulní postavy.

Ve světle všech načrtnutých rozdílů v povahách postav i stylu jednotlivých filmů pak vynikne úsilí složit z různorodých aktérů fungující tým. Rozhodnutí svěřit týmový snímek o Avengers Jossemu Whedonovi, který se sice těšil pověsti vynikajícího televizního tvůrce (vytvořil například seriály Buffy, přemožitelka upírů, Buffy the Vampire Slayer, 1997–2003, nebo Firefly, 2002), ale s hollywoodskými velkofilmy dosud neměl žádnou zkušenost, bylo dalším potvrzením, že se Marvel nebojí důvěřovat osobitým autorům. Funkčnost filmu navíc nijak neohrozil ani fakt, že Bruce Banner byl přeobsazen více spolupracujícím a ve výsledku i mnohem lépe hrajícím Markem Ruffalem. Whedonův snímek se soustředí ­převážně na vztahy mezi excentrickými a z podstaty individualistickými postavami, byť cílem nebylo drama, ale především uvolněná zábava.

Tučné honoráře pro Avengers

MCU ovšem naráží na určité limity, jež jsou specifické pro vysokorozpočtový film, zatímco formát komiksu je nezná. Nejlépe to ukazuje Captain America: Návrat prvního Avengera (Captain America: The Winter Soldier, 2014). Snímku se úspěšně daří skloubit atmosféru sedmdesátkových paranoidních špionážních thrillerů se současnými tématy i dnešními postupy akčního filmu. Přesto v sobě nese základní rozpor vyplývající z faktu, že nejde o samostatné dílo, ale o součást superhrdinského celku. Proč například hrdina nehledá pomoc u ostatních Avengerů, jak by tomu téměř jistě bylo v komiksové verzi téhož vyprávění? Odpověď je jednoduchá: studio by v takovém případě totiž muselo zaplatit vysoké honoráře Downeymu, Ruffalovi a dalším představitelům Avengers.

Těžko říct, jak se podobné problémy se soudržností budou dále projevovat. Marvel každopádně nesází jen na Avengers a rozhodl se svět MCU rozšířit o filmovou verzi Strážců Galaxie (Guardians of Galaxy) [viz recenzi na s. 31], tedy komiksu, který i v Americe patří k méně známým. Risk se opět vyplatil, jak ukazují tržby v kinech po prvním promítacím týdnu. Oživit tým, do něhož patří potetovaný svalovec neschopný chápat jakékoli metafory nebo mluvící mýval, vyžaduje určitou odvahu. A odvážné bylo i angažovat jako režiséra a spoluscenáristu Jamese Gunna, který začínal na bizarních filmech studia Troma.

Rozhodnutí studia Marvel jsou jistě především součástí obchodního plánu. Přesto je celkem potěšující, že právě na poli komiksové popcornové zábavy dostávají prostor talentovaní a méně známí tvůrci. Jako by tu platila všechna ta velkolepá komiksová klišé a z podivínů se stávali oslavovaní hitmakeři.

Autor je filmový publicista.