Právě startující divadelní a taneční sezona žije nejen zveřejňováním dramaturgických plánů a odhalováním programových es. Pozornost na sebe poutají i rozličné personální rošády. A je to klasika: někdo byl odvolán, jiná vyhrála konkurs, další vsadila na genereční výměnu a čtvrtému hrozí trest odnětí svobody nepodmíněně. Pak je tu soubor, který žil v nejistotě, protože výměnná rošáda se týká celé jeho scény. Jiní odešli navždy; „prach jsi a v prach se obrátíš“. I to je divadelní a taneční umění, i takový je komediantský život. Židle se chvějí a houpou nejen v managementu privátních firem a nejen v politice či pražské zoo.
A teď méně zmateně. Taneční svět vstřebává dvě letní zprávy. První – odchod: od září vede Konzervatoř Duncan Centre choreograf Michal Záhora, který po sedmnácti letech v čele školy nahradil Evu Blažíčkovou. Ta přitom celou dobu byla (a troufám si věštit, že i do budoucna přes odchod z vedení stále bude) přímo personifikací taneční školy hlásící se k odkazu tanečnice – reformátorky Isabely Duncanové. A tak tato razantní a „strong“ osobnost bude mít zřejmě více času na projekt zavádění taneční a pohybové výchovy do vzdělávacího programu základních škol. Druhá – příchod: Yvona Kreuzmannová se stala uměleckou ředitelkou plzeňské kandidatury na Evropské hlavní město kultury 2015. Dlouholetá ředitelka festivalu Tanec Praha a zakladatelka tanečního Divadla Ponec se plzeňské kandidatury dotkla už při tiskovce předcházející právě letošnímu ročníku zmíněného festivalu. Plzeň se v tomto roce poprvé stala jednou z mimopražských festivalových destinací a podle tehdejšího vyjádření Kreuzmannové si město při přípravě kandidatury uvědomilo, že mu moderní taneční divadlo chybí. Byl to začátek námluv? Bude se za nějaký čas mluvit o Plzni před „strong“ Yvonou Kreuzmannovou a po ní? Ani letošní plzeňský festival Divadlo ostatně na tanec, pohybové a nové divadlo rozhodně nezapomíná.
Od dam a tanečního světa přejděme k mužům a světu divadelnímu. Fakt, že byl z postu uměleckého šéfa Městského divadla ve Zlíně odejit Dodo Gombár, už jsme v A2 komentovali (viz eskalátor v A2 č. 17/2009). Podle nejnovějších zpráv (19. 8. ČRo Brno) „ve zlínském městském divadle stále panuje napjatá atmosféra“. Podpisy na prohlášení proti Gombárovu odvolání prý připojili i Břetislav Rychlík, Michal Viewegh nebo Petra Hřebíčková. Kauzu se vyplatí sledovat. Nejde totiž jen o to, zda se Gombár udrží na své židli nebo ne. Je to spor o podstatu regionálního divadla. Má se pokoušet o umění, klást na diváky nároky, nutit je přemýšlet? Nebo má být nenáročnou zábavní institucí pro dobré zažití nedělního oběda, jejíž úspěch se měří počtem prodaných předplatenek? To jsou totiž otázky pro divadlo vskutku existenciální a neřeší je jenom ve Zlíně. Vyhazov šéfa na ně jen nekompromisněji obrací pozornost a zabere více mediálního prostoru (a sebekriticky musím poznamenat, že v tomto není ani A2 výjimkou) – ale vlastně naštěstí.
Vášeň však odkapává z jeviště i do reálného života. Tenoristovi Robertu Šíchovi hrozí za pokus o vraždu kolegy 10 až 15 let nepodmíněně. „Řekl jsem, že je debil. Dal mi dvě rány pěstí do hlavy, já mu dal do nosu.“ – i tak může vrcholit nepovedená děkovačka.
Laterna magika. Po spekulacích, vážení variant a nejistotě s koncem roku definitivně ztrácí samostatnost. Od ledna 2010 se stává součástí sousedního Národního divadla. Už je to řada měsíců, co ředitel Národního Ondřej Černý nastínil na tiskové konferenci možnosti propojení obou scén. Pokud to klapne, může to Laterně spíš prospět než uškodit.
Nejfatálnější a nejsmutnější je odchod do nebytí. Šestnáctého srpna zemřel překladatel, dramaturg, publicista a vysokoškolský pedagog Josef Balvín; bylo mu 85 let. O dva roky starší režisér Jaromír Pleskot a o pět let mladší režisér Pavel Háša zemřeli také v právě uplynulém srpnu. Ale „kdož ví, zda není život umíráním a smrt životem?“.