Tady se spolu nemluví

Kdo jsou 420PEOPLE? O co souboru jde, proč vznikl a proč se s ním vracíte do Česka?

Nataša Novotná: Nešlo o to vrátit se zpět, ale pohnout se někam dál. Chtěli jsme donést domů zkušenost, kterou máme, i to, jak tanci věříme. Snažíme se teď nabídnout českým tanečníkům práci se zahraničními choreografy a naopak; věnujeme se mladé generaci a tvorbě. Chtěli bychom lidem pomoci, aby se svým tělem pracovali jako s nástrojem. A hledáme v češství formu, něco typického, abychom s tím potom mohli vyjet ven a reprezentovat Česko tak, jak jsme si to vysnili. Po kreativní stránce jsme vlastně mláďata. Nevíme, co se změní, co nás napadne. Ale chceme tanec dělat s úctou a citem, pečovat o kumšt, aby nám nevymřel.

Václav Kuneš: Za poslední dva roky jsme myslím dali dost zřetelně najevo směr, kterým se chceme ubírat, a to včetně přesahů, o něž nám jde. Věřím, že naše práce mají zřejmou dramaturgii, určitou linku, ve které se pohybujeme. Záleží samozřejmě na tom, jak široká bude. Důležitá je pro nás kvalita. Často jsme se hádali, jestli třeba lepší tanečníci zachrání horší choreografy a podobně. Ale o to by nemělo vůbec jít, choreografové a tanečníci se mají při práci vzájemně inspirovat, ne zachraňovat. Vyvrcholením naší vize je příjezd některého choreografa zvenčí, který bude tvořit s místními tanečníky. Na tom pracujeme. Co se týče našich představení, chceme zajistit všechno: záleží i na tom, jak vypadá sál, kde vystupujeme, v jakých podmínkách se hraje. Jde nám o to, aby současný tanec dostal nálepku důležitosti. Aby bylo vidět, že není určený jen pro malá neudržovaná divadla – i když ta jsou kolikrát zajímavější.

Jaký zájem vzbuzují vaše představy a hlavně workshopy, které pořádáte, mezi českými tanečnicemi a tanečníky? Ostatně, hovoříme právě po prezentaci workshopu Shusaku Takeuchiho na HAMU.

V. K.: Zájem je. Pomalu ale začínáme zjišťovat, jaká je česká mentalita: když se lidem všechno nenaservíruje pod nos, ztratí zájem, jakmile kolem toho opadne určité haló.

N. N.: I to se vlastně učíme. Chceme se věnovat mladým lidem, ale dneska má mladý člověk tolik věcí na výběr… Neustálý křik a připomínání se proto jsou součástí naší práce.

V. K.: Jde hlavně o individuální odpovědnost a přístup tanečníků. Mladí si musí uvědomit, že je nutné něco obětovat. Často jim ani nedojde, že mají nějakou příležitost. Pokud chce někdo v tanci opravdu něčeho dosáhnout, musí se tomu věnovat a sám se zajímat. Velmi mě překvapuje, že lidé z okruhu etablovaných tanečnic a tanečníků tady v podstatě nemají zájem o něco navíc, uzavírají se ve svém světě. A stejně pak vychovávají své mladší kolegy. To je na tom to nejhorší.

Možná to souvisí s podceňováním celoživotního vzdělávání tanečníků, s pocitem, že když vyjdu ze školy, jsem hotový tanečník a dál se nemusím vzdělávat…

N. N.: Důležité slovo je „kontinualita“, tu bychom si měli zažít víc. Myslím, že všichni máme kapacitu přemýšlet, co „teď a tady“ znamená pro to, co přijde. Je to ale do určité míry možná dáno prostředím. My s Václavem sem přijíždíme jako freelance, na volné noze. Tady v Česku prakticky neexistuje, aby opravdu kvalitní tanečník fungoval na volné noze. Není tu na to prostředí. Buď je zaměstnaný v Národním divadle nebo v regionálních souborech. A pak se pomalu vynořují tanečníci, kteří pracují na jednotlivých produkcích. Je potřeba, aby volná scéna byla širší, aby lidé měli víc příležitostí, aby si mohli vybrat, co chtějí dělat. Hotový tanečník vyjde ze školy, zaměstná se a pak chodí do práce. To je škoda.

V. K.: Na letních tanečních workshopech, které v Praze pořádala Daria Klimentová, byla beseda. A z otázek, které tam padaly, mi došlo, že čím dříve si mladí tanečníci sami uvědomí, na co mají, v čem je jejich síla, tím budou šťastnější. Spíš než když vezmou za daný fakt, že studují na škole nějaký styl a v tom stylu budou pracovat bez ohledu, jestli na to mají nebo ne. Není to třeba ani chyba pedagogů, v besedě nešlo jen o české tanečníky, pocházeli z různých zemí. Já jsem také ve škole drtil klasiku, ale někdy v posledním ročníku jsem si uvědomil, že se na mě v trikotu nebude možné koukat. Škola mi dala hodně, základy klasické techniky, partneřina byla skvělá, moderna, lidový a charakterní tanec, na všechno výborní pedagogové, ale mě prostě baví něco jiného. Nedá se spoléhat na to, že vyjdu ze školy a budu všechno umět. Tanečník musí stále myslet na to, co mu dává věc, na které právě pracuje.

Nejsou tanečnice a tanečníci otrávení z podmínek v České republice?

N. N.: To může lidi určitě otrávit. Důležité ale je, aby zase dostali chuť něco dělat, a to se nám myslím zatím daří. Jsme hodně pozitivní, zdůrazňujeme, jaké mají tanečnice a tanečníci dnes možnosti. Proč být negativní?

V. K.: Hlavně tady, na našem malém pískovišti, kde si každý hlídá svoji bábovičku. To už se dostáváme trochu dál: je tu Vize tance, sdružení Za Česko kulturní a tak dále, ale aktivní tanečníci vzájemně nekomunikují. Samozřejmě, že každému jde o to jeho, i nám, ale není přece třeba si navzájem škodit. Nechci říct, že bychom se s tím setkali, ale je tu cítit jistá řevnivost jak mezi lidmi z oboru, tak mezi divadly. Za zhruba půl druhého roku existence jsme hráli v Arše, v Ponci, ve Stavovském divadle, v Národním, jsou tu možnosti i diváci. Ale ve chvíli, kdy takové hraní domlouváte, zjistíte, že když budete hrát tady, nebude se to možná líbit támhletomu… A to je něco, čím se absolutně nechceme zaobírat. Jde nám o představení, o diváky, o taneční produkt, který musí být dobrý, k tomu se váže příprava a její podmínky. Tohle nám začalo pěkně fungovat s bližší spoluprací s Laternou magikou. Takže: dá se. A právě proto není třeba nějaká řevnivost.

Zrovna v Laterně magice jste při oslavách jejích padesátin protestovali proti krácení ministerských grantů na živou kulturu. Jak funguje financování tance v Holandsku, odkud máte oba dlouholeté zkušenosti?

N. N.: V Holandsku je systém, který možná naopak tanec podporuje až moc. Ale každopádně cesta tvůrce, cesta tanečníka, který chce tuhle práci dělat, je v Holandsku mnohem jednodušší. A je možné tuto práci dělat důstojně, za důstojné peníze. Obrovsky finančně přispívá stát a existuje také spousta nadací. Celý systém je na sebe hlouběji napojený. Má to také negativní stránku – vzniká velké množství i špatných produkcí. Důležité je udržet balanc. Naopak v Česku, i když tanečník nakonec dostane grant, je skoro až nedůstojné za takové peníze něco dělat.

V. K.: Systém v Holandsku se minulý rok také hodně změnil. Ze zákona dostaly určité subjekty status, který jim zaručuje státní příspěvek. Existují tři kategorie subjektů. V první je třeba Národní a Nederlands Dans Theatre, ty nemusejí ani o nic žádat a příspěvek dostávají automaticky. Všechna menší centra a subjekty pak bojovaly o to, aby se dostaly do „příspěvkové“ kategorie, kde mají nárok na dotaci ze státního fondu, plus jim přidá město nebo provincie, pro které jsou přínosem. Ti, co se tam nedostali, zůstávají závislí na menších penězích z provincií a měst. Jednotlivec si v podstatě o grant zažádat nemůže. Musí přesvědčit někoho z těchto center, aby ho vzal pod křídlo a staral se o něj. Už ale nemusí přesvědčovat spoustu dalších lidí, aby dostal peníze. A rád bych k tomu dodal, že je neefektivní, když granty v Česku mají pouze jeden termín. Peníze vám přijdou někdy v létě a nic pořádného se pak nedá naplánovat. Nebo dá, ale všechny akce budou od září do prosince, anebo si musíme všechna vystoupení a přípravy, které jedou do srpna, financovat sami – bez toho bychom nikdy neudělali třeba B/olero. Za podporu jsme samozřejmě strašně vděční, ale systém by mohl být pružnější. Je ale také v našem zájmu hledat jiné zdroje. V Evropě existuje spousta systémů, ze kterých bychom se mohli poučit. Na tom není nic špatného; když člověk neví, tak se zeptá.

N. N.: Češi si všechno chtějí vymyslet sami a nejlíp. Jsem pro! Ale pokud nás to má zdržet o dalších deset let, pak je to na pováženou. Můžeme si něco půjčit a pak k tomu to geniální domyslet.

V. K.: Na jednu věc jsme změnili názor. Od začátku jsme se nechtěli do těchto debat míchat. Jenže velmi záhy jsme zjistili, že bez toho to nepůjde. Když třeba byla konference Vize tance v Arše: kdo tam byl z aktivních tanečníků nebo choreografů? A to je to, o čem jsem mluvil – buď si tu každý hlídá jen to svoje, nebo se nechce do ničeho vměšovat, lidé nemají zájem o nějaké širší spojení. Zmínila jste Laternu a snížení dotací. Pro nás byl samozřejmě obrovský risk tímto způsobem protestovat, může se stát, že příště nedostaneme nic. Nemáme ale v podstatě co ztratit. A máme jinou šanci se ozvat než přerušit představení? [420PEOPLE odehráli v Laterně magice jen 65 procent představení, protože o neodehraných 35 procent se krátily dotace na živé umění na ministerstvu kultury pro rok 2009 – pozn. red.]

N. N.: Spoléhali jsme na to, že si to lidé mezi sebou řeknou…

V. K.: Třeba divadlo Korzo, se kterým v Holandsku hodně spolupracujeme, pořádá každý rok salon. Spolupracuje s asi dvacítkou choreografů, někteří už mají za sebou obrovskou kariéru. A jednou za rok se všichni sejdou na salonu, aby probrali právě třeba nejdůležitější body nově připravovaného systému financování. V přátelské atmosféře se komunikuje. Každý pak má pocit, že když něco řekne, má to váhu. Lidé, kteří salon pořádají, mají možnost něco změnit a jsou natolik otevření, že připomínky berou. Je pak třeba je zabalit do politického jazyka. Ale už jen to, že i politici řeknou: potřebujeme vědět, co si myslíte! Lidé, kteří se takto sejdou, se nemusí mít vzájemně rádi, dokonce ani nemusí vzájemně respektovat svoji práci, ale vědí, že jde o jediné, a to důstojné podmínky pro další práci. A chtějí si ujasnit, co to znamená. Řeší se také konkrétní problémy. Například: nechodí diváci. Proč nechodí? Co s tím? Jak na to? Jak oslovit kritiky?

N. N.: Důležitá je aktivita. Tady spolu lidé nemluví, možná ani nechtějí mluvit.

Dalším palčivým problémem je taneční „důchod“. Jaké má v Holandsku možnosti tanečník, který ukončí aktivní kariéru?

V. K.: V Holandsku je ideální program, který je založený na tom, že z každé výplaty se odvádějí 4 procenta do fondu – 1,5 procenta si platí tanečník, 2,5 zaměstnavatel. Je to vázané na 10 let práce v Holadsku, ale i na volné noze – všechny produkční společnosti, centra, přispívají do tohoto fondu. I když tanečník třeba na rok odejde, do fondu si roční příspěvek doplatí. Po deseti letech má nárok na určitou částku, která má dorovnat výplatu, zaplatit kursy… A to až na tři roky.

N. N.: Je to ale právě podmíněné školením. Je na tanečníkovi, aby si ujasnil, co chce dál po taneční kariéře dělat. Aby si připravil určitý plán. A fond ten plán podpoří. Není to tak, že po tři roky bude dostávat výplatu za nic. Tanečník nemusí mít strach, že když skončí, je opravdu konec. Je to něco, na co myslel, bude na určitou dobu zajištěný, během ní má možnost se dostat zase někam dál.

V. K.: Existuje také úřad práce, který by vám měl přidat – po deseti letech práce na to má člověk nárok. Tyhle věci nejsou v Holandsku považované za nějakou zátěž společnosti, ale za úplně přirozenou přestupní stanici. Úřad vám něco vyplácí, protože jste si na to celou dobu aktivní kariéry přispívala.

N. N. Tanečník, stejně jako třeba horník, prostě nemůže svou práci dělat do řádného důchodu. A v Holandsku stát na tyto lidi myslí.

V. K.: Tím se vracíme k tomu, že jsme se původně nechtěli zapojovat do těchto společenských debat v Česku. Není možné se nezapojovat. A naopak si myslím, že když máme možnost tato témata zviditelnit, mohlo by to přinést nějaké plus.

Vraťme se teď k vaší práci – co aktuálně připravujete?

N. N.: Novou premiéru na konci listopadu – celovečerní Small Hour. Do konce roku také budou kursy gaga Ohada Naharina. A 15. a 16. listopadu vystupujeme v Ponci.

V. K.: Mimochodem, na začátku 420PEOPLE jsme si udělali takový čtyřletý plán naší činnosti. A toho se vlastně, i když s asi šestiměsíčním zpožděním, držíme. Listopadová­ premiéra bude určitě zajímavá i výběrem tanečníků – jsou to všichni ti, co stáli na jevišti v Arše v Last Touch First Jiřího Kyliána. A bude samozřejmě jiná než naše předchozí stejnojmenná taneční inscenace.