Připomínáme-li si první výročí úmrtí filosofa a psychologa Vladimíra Boreckého (6. 12. 1941 – 6. 2. 2009), revokujeme jistý nesplacený intelektuální dluh, neboť jeho přínos striktně vědecké, ale i širší kulturní veřejnosti nebyl až dosud kriticky a návazně zhodnocen.
Osobnostní či myslitelský vývoj Vladimíra Boreckého byl (tak jako mnoha jiných) předurčen přízračným příznakem, jemuž se v dobách mezi únorem 1948 a listopadem 1989 neřeklo jinak než kádrový profil: syn poúnorového emigranta, orientalisty Miloše Boreckého, prošel po maturitě různými dělnickými profesemi a vysokou školu mohl vystudovat koncem šedesátých let až na doporučení zaměstnavatele – pracoval ve sboru pražských hasičů, jimž se ovšem tehdy v oficiální hantýrce říkalo požárníci. Už jen tyto letmé záblesky životní absurdity, bezděčně charakterizující totalitní režim v různé míře sveřeposti i rozkladu, jako by otevíraly Pandořinu skříňku specifických myšlenkových oscilací Vladimíra Boreckého.
V říši magorů, šílenců a blbů
Ve svých teoretických pracích vychází z hlubinně strukturální jungovské hermeneutiky, stejně jako ze sociokulturní psychoanalýzy Gastona Bachelarda, ale i z klasifikačních schémat Gilberta Duranda, Jeana Piageta či Paula Ricoeura aj., inovativně přejímá imaginativní aspekty poznávacích a kulturotvorných fenoménů a postupů, a často se tak ocitá v přirozené opozici vůči zde a nyní převládající, konzervativní akademické tradici společenských věd. Jisté je, že jeho dílo, v nejširším významu tematizující problematiku lidské kreativity (nahlížené v modech imaginace, symbolu, hry, komiky atd.), nelze při konceptualizaci teorie kultury opominout.
Známější, vskutku oživující však je praktická, terénní stránka Boreckého výzkumnictví. Především uvedl ve známost a v českém prostředí heroicky klasifikoval tvůrčí projevy naivních, ludických či hraničních (psychopatických) spisovatelů a myslitelů, jež zřejmě už definitivně stigmatizoval vymezujícím termínem MAŠÍBL. V knize Zrcadlo obzvláštního (1999) popisuje historii tohoto neologismu a posléze konstruuje jeho pojmový obsah a kontext. Objevil jej náhodně, jako pracovní pojmenování nadepsané na tlustém šanonu v archivu archeologického muzea, kde pátral po osudech dopisů jistého Vymetala Zvičínského, který sepsal historii příchodu praotce Čecha na Říp a rozluštil písmo lovců mamutů. Příslušný úředník okouzlenému badateli vysvětlil, že jde o složeninu vzniklou jako zkratka z počátečních slabik slov MAGOŘI – ŠÍLENCI – BLBI.
Panna se stydí, jak jen věž vidí
Vedle gigantů mašíblu Jakuba Hrona Metánovského, jenž proslul nejen vynálezem „nezkotitelného“ kalamáře buňátu, či MUDr. Jana Lukeše, autora šestnácti umělých jazyků a kronikáře života obyvatel planety Thetis, stojí další monument, básník Václav Svoboda Plumlovský, jehož poezie je pro Boreckého iniciační. Seznámil se s ní počátkem šedesátých let v okruhu pražské surrealistické skupiny a posléze ji popularizoval jako řádný člen tzv. Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Dílo autora veršů „V dáli slyšet mamuta, pozor, jedou auta!“ či „Panna se stydí,/ jak jen věž vidí“ pro něho „…v sobě obsahovalo esenci naivity, jakožto výchozí konfigurace komiky. Naivitou začíná komický cyklus, který pak prochází ironickými figurami a figurami humoru, vrcholí v absurditě a opět se v naivitě rozplývá. Absurdita, která se zbavila egocentrické ironie a antropocentrického humoru, reflektuje ludibriosní kosmickou hru, kterou sice bez sebereflexe, ale tím upřímněji a naléhavěji vyjadřuje právě naivní ludismus.“ (Odvrácená tvář humoru, Dauphin 1996)
Aplikace čtyřstupňové teorie komiky, jež vychází z mnohonásobně rozšířeného konceptu Sørena Kierkegaarda, tvoří ostatně základ řady Boreckého generalizací. Takto charakterizuje raison d’être zmíněného společenství: „…se z nejtemnější bolševické totality vynořil v Praze v hospodě U Křižovníků ostrůvek zcela původní absurdní komiky, která nestála ve službách despocie, nekolaborovala ani se nekomercionalizovala. Navíc nepodlehla retardačním tendencím v ironizaci či humorizaci totality. V požadavku čistého humoru bez vtipu vytvořila pokus o uchopení komiky v modalitě absurdity.“ Borecký zmiňuje jen okrajově asociace k zaumným konstrukcím absurdních literárně-dramatických poloh (yIonesco, Beckett), stejně tak jako primárně nevztahuje (jistě i ke škodě věci) své výzkumy ke konceptům tzv. art brut (Dubuffet, Cardinal) aj. Jeho intenční milieu je určováno kromě jiného tradicí jarryovské patafyziky, v níž shledává ve shodě s Gillesem Deleuzem legitimní zpochybnění pozitivistických ambicí tradiční vědy – a v tomto smyslu též jednoznačně aprobuje fenomén mašíblu. Rozlišuje epistemologickou kritiku, vykazující mašíbl za hranice vědy, psychiatrickou tradici, která autory mašíblu diskvalifikuje jako blázny a podivíny, nanejvýš jim přisuzuje schopnost vytvářet ludismy; a patafyzický přístup, který „se snaží restituovat jedinečný humor nesmyslu a zaznamenat ho jako součást mýtotvorné lidské kreativity“ (Zrcadlo obzvláštního, Praha 1999). Takový restitutivní model oproti dominujícím teoriím scientistického redukcionismu Borecký přijímá a akcentuje i v obecné poznávací rovině, neboť právě v něm se rehabilituje dosud opomíjená imaginace jakožto kreativní zdroj kultury.
Že Borecký nebyl jen suchým teoretikem, doložme krátkou sentencí z jeho studie Snění hospod, v níž dialekticky spojuje bachelardovské snění s figurací pro sebe jsoucího mašíblu: „Pivo probouzí v konzumentovi básníka stejnou měrou, jako hrozí básníkovi plochým konzumentstvím. Alkohol v pivu sjednocuje živel ohně s živlem vody, vertikalitu s horizontalitou. Dialektika vertikálního vzestupu k sebepoznání sebepřesažením a pádu do vodorovných vod sebezatracení či do tichých vod sebezapomnění v hlubokém spánku opilství je stále přítomna.“ Za sebe dodávám: s Vladimírem Boreckým bylo vždy radno vertikalizovati pivo.
Autor je básník a šéfredaktor revue Analogon.