Taras Prochasko (nar. 1968) spolu s Jurijem Andruchovyčem, Jurijem Izdrykem ad. patří ke skupině literátů tzv. stanislavského fenoménu, který vznikl jako „specifická sociokulturní situace“ na západní Ukrajině, respektive v Ivano-Frankivsku (město do roku 1962 neslo název Stanislav) v letech 1989–1996. Prochaskovy texty lze velice často chápat jako intimní zpověď hlavního hrdiny, v níž se autorovi daří s noblesou zachytit lehkost bytí a zároveň jeho odsouzenost k zániku, proměnlivost neměnnosti, v které se prolínají krása i odpudivost daného stavu současně. Jeho texty jsou velice často reflexí vnitřní afinity lidské duše se světem rostlin, v čemž se nezapře původní autorova profese biologa. Neuvěřitelné syžety, působící magickou přitažlivostí na čtenáře, jsou zasazovány do zcela reálných míst, krajin, většinou toponymicky vymezených až s jakousi kartografickou přesností. Pro jeho texty je příznačná materializace vjemů, pocitů, stavů, kdy se vědomí nachází na rozhraní bdění a snu, resp. jakýchsi halucinačních stavů; jednotlivé vjemy, pocity, prožitky apod. pak před čtenářem defilují jako sled nepřetržitých obrazů, nezvykle přesných, s rozsáhlou škálou tvarů, barev, vůní apod. Prochasko konstruuje landšaft myšlení, který popisuje jakoby zvnitřku paměti, jejích reminiscenčních záznamů, kde architektonické objekty a mikrobiologická schémata se nápadně podobají tomogramům mozku či herbářům. Zcela směle lze říci, že tento velice talentovaný autor píše tak, jako by hloubkově snímkoval jednotlivé řezy v mozku či ultrastruktury vylisovaných květin ve svém herbáři.
Prochaskův biblicko-imaginativní esej (podle slov autora – (ne)próza) „NeprÓsti“ přeložená do češtiny jako „Jinací“ má mytický rámec, do něhož jsou zasazeny mýty karpatského areálu, které se pozoruhodně kombinují s přesně popsanými dějinnými událostmi a svébytnými skazkami, vyprávěními, zaříkávadly Huculů, ale i s (i)reálně žitými životy našich hrdinů – Středoevropanů Franze, Sebastiána, Bedy, Anny aj.
Velký akcent zde autor klade na samotné místo (genia loci), jímž jsou pro něj v daném případě Karpaty se všemi svébytnými, dodnes v mnohém zachovanými znaky (příznaky) daného regionu nejenom jakožto „země zaslíbené“, která vždy patřila do střední Evropy, ale i jako křižovatky lidských osudů a velmi závažných historických událostí. Autorova vysoká míra vizualizace prostoru, schopnost prostorové paměti, jíž jsou obdařeny postavy jeho literárních děl, se projektuje na obrovské možnosti pojmové (text nás od samého počátku uchvátí velmi detailním místopisem), kterou reflektuje reálná skutečnost. Neboť, jak uvádí ve své úvodní kapitole sám spisovatel – „…když se rodí příběh, rodí se do určitého místa… Jsou místa, kde už není co vyprávět, a někdy je zapotřebí vyjmenovat samotné názvy míst ve správném pořadí, abychom se navždy zmocnili těch nejzajímavějších příběhů, které nás uchvátí silněji než jakýkoliv životopis.“ Otevírání se světu skrze prostor, zakoušení světa skrze prostor, v němž nejdůležitějším, nejbytostnějším je momentální pocit, je u Prochaskových hrdinů (a potažmo u samotného autora) dovedeno až do krajnosti: „V dubnu jednapadesátého Anna pocítila, že je pro ni táta Sebastián jediný možný muž, tak se začali milovat.“ Tak začínají Prochaskovy „NeprÓsti“.
Celý esej lze chápat i jako vzpomínku hlavního hrdiny Sebastiána na živé či snové události, lidi, hory, rostliny, věci, struktury aj., které najednou velice jasně vyvstávají před námi a jsou jakousi univerzální formou usouvztažnění všeho se vším, a rovněž univerzální formou nepřítomnosti, resp. zpřítomněním okamžiku, který je právě v kolizních životních situacích tím nejsilnějším a z hlediska časového tím nejživějším, resp. v něm nejbytostněji pociťovaným prožitkem (prožitek je vždy spjat s časovou rovinou přítomnosti), kdy před člověka předstupuje smrt jako odvěká danost a láska jako nejvyšší duchovní entita. Možná, že je to rovněž příběh o tom, že nikdy nelze poznat (máme na mysli vědění, které přesahuje možnosti lidského poznání) tajemství člověka a světa, ale přesto v duchu filosofie E. Fromma se lze tomuto poznání přiblížit v aktu lásky. Touto schopností (znát, vědět něco víc než ostatní), nabytou skrze lásku, obdarovávali neprÓsti jen některé lidi, kteří se tím stávali výjimečnými a zasahovali do osudů jiných.
Možná právě proto vnímáme Prochaskovy texty nakonec fyzicky, všemi smysly včetně lehkosti incestu, který spolu s aktérem incestu, hlavní mužskou postavou Sebastiánem, přijímáme celým tělem a neodsuzujeme jej (Sebastián žije postupně se třemi Annami ze stejného rodu – manželkou, dcerou i vnučkou Annou). Sám spisovatel se k incestu staví zcela pozitivně a pragmaticky, incest v jeho próze neznamená nic zvráceného, ale naopak je podle něho nezbytný k zachování rodu, genealogické posloupnosti tak, jak to známe z biblických příběhů o prvotních lidech. Anebo přece jen do samotného názvu svého eseje Prochasko zašifroval ústřední imperativní sentenci o (ne)odpouštění ve smyslu obecně východoslovanského prostí! (bůh mi odpusť, bůh mě netrestej!), v daném případě užitého v duchu autorových slovních hříček s negací (neprosti – neprÓsti).
Autorský rukopis Tarase Prochaska je ukázkou metafyzického způsobu poznávání, představování si zkušenosti, o níž všeobecně platí, že je nepřenosná, a tudíž nesdělitelná ve verbalizované podobě. Po způsobu Wittgensteinovy filosofie pak Prochasko dokládá, že jazyk není logickým obrazem světa, ale je souhrnem jazykových her, jejichž možnosti jsou podle autora neomezeně nekonečné (viz způsoby prezentace slova v jeho textech, nominace jdoucí po sobě v rychlém, nepřetržitém sledu jako živé či imaginativní obrazy, lexikální variace s různými kořeny slov, slovními základy apod.). Tato skutečnost způsobuje, proč se Prochaskovy texty tak těžko překládají do jiných jazyků, ačkoli i zde platí, že neexistuje dílo, které by z hlediska překladatelského bylo nepřeložitelné…
Autorka přednáší na FF UK.