Vnímání vlastního vnímání

Fyzikové už před více než sto lety prokázali, že veškeré dění ve vesmíru funguje pravděpodobnostně a vztahy v přírodě se vyznačují různou mírou relativity, člověk je však v běžném životě ze zcela praktických důvodů omezen na statické a přímočaré vnímání světa, těžko vstřebávající i poznatky newtonovské mechaniky. Pavel Ctibor je coby odborník na fyziku pevných látek jedním z těch, kdo si tento nesoulad silně uvědomují, a odvážně se pouští do pokusu o překročení některých mezí lidského vnímání, myšlení i cítění. K tomu využívá jak vědeckých, tak básnických a zejména psychedelických zkušeností a snů. Různé „výzkumné“ prostředky libovolně mísí dohromady a výstupem jeho experimentů je soubor krátkých a výjimečných textů nezařaditelných do kterékoliv kategorie. Zápisky z let 1995 až 1996 nemají začátek ani konec, stejně jako je nemá Ctiborovo uvažování, a nejsou seřazeny chronologicky, nýbrž tematicky.

Pokusy na autorovi

Občas je skutečně obtížné do textů proniknout (přiznávám, že s některými jsem se zcela minula), autor-experimentátor čtenářům rozhodně nic neservíruje – zápisky si subjektivně zaznamenal a dává je volně k dispozici; jestli chcete na moment opustit některé proklestěné stezky ve své hlavě, máte výbornou příležitost, ale zadarmo to není. Pokud jste milovníky myšlenkové akrobacie, můžete během četby své uvažování dovést až do stavu podobného středu nekonečné zrcadlové krychle. Zvlášť když čtení doprovodíte poslechem autorových skladeb z alba Bilancsloky, které je volně ke stažení na stránkách nakladatelství.

Velká část výzkumů je snahou o uplatnění poznatků moderní fyziky a zejména kvantové mechaniky v oblasti vnímání – například fakt, že operace měření na kvantovém objektu vede ke změně stavu objektu, Ctibora inspiroval k celé řadě pokusů s vlastním tělem a k přímo ďábelským úvahám o koincidenčních zpětných vazbách mezi tělem a jeho vnímáním. Stejně tak se autor pokouší o vyvolání lucidních snů a o jejich vědomé ovlivňování, zkouší, kam až ve snu může zajít, a jak se pak sen může odrazit na běžném životě. Často se zamýšlí nad kauzalitou a nad vzájemnou zaměnitelností příčiny a následku (třeba na příkladu hypochondrie), tak se pak dostává i k úvahám nad extrémní teorií morfogenetických polí Ruperta Sheldrakea, která praví, že veškeré dění ve vesmíru závisí pouze na zvyku látek – čím je zvyk hlubší, tím pravidelnější je příslušný jev – a že tyto zvyky se šíří prostřednictvím zvláštního pole. Z textů je patrný autorův široký interdisciplinární záběr a obeznámenost s hlubinnou a transpersonální psychologií, Jungem, Husserlem, hinduistickou filosofií, alchymií, new age nebo hologramy.

Myšlení nemyslitelného

Při experimentech s „vnímáním vlastního vnímání“ Ctibor různě působí na smysly: přikládáním sluchátek k oku zkoumá, zda a jak je možné vnímat zvuk okem, natíráním varlat zmrazujícím přípravkem hledá umístění původu závrati v těle či mimovolně zjišťuje, že levá polovina těla je teplejší než pravá. Zajímavé jsou také pokusy s osobními projekcemi a tím, jak nás naše vlastní projekce může zpětně „zvenčí“ ovlivnit. Některé experimenty s vlastním já Ctibor provádí prostřednictvím intoxikací všemožnými psychoaktivními látkami: LSD, THC, extází, muchomůrkou červenou, muškátovým oříškem, hořčíkem, guaranou, Pharmavitem atd.

Pozoruhodné je, že na rozdíl od většiny intoxikovaných dokáže velice souvisle a detailně popsat průběh intoxikace a stejně tak i snů. Rozumovou analýzu nevědomých procesů uplatňuje například i na zúžený stav vědomí při úleku, a to navíc přímo ve chvíli, kdy tento změněný stav ještě trvá. Ctibor si vůbec libuje v „myšlení nemyslitelného“ a překonávání různých zdánlivých paradoxů, takže z jeho myšlenkových pochodů asi většina čtenářů občas dostane závrať a v sebeobraně se bude pokoušet nařknout autora z totální ujetosti, jenže to se v případě Ctibora nedaří. Coby vědec se totiž celou dobu drží logické příčinnosti a sebekritického nadhledu a dokazuje nám, že racionální uvažování nemusí mít hranice, pokud mu je sami nevytvoříme.

Autorka je studentka FF UK a DAMU.