Velký skok do tmy

Námětem nového románu Čtyři knihy (Sishu, 2010) současného čínského autora Jen Lien­kcha (nar. 1958) je jedna z největších lekcí dvacátého století, takzvaný Velký skok. Zběsilá hospodářská kampaň v měřítkách hodných maoistické Číny, po níž v zemi nezbyla jehla, která by nebyla roztavena ve vysokých pecích, nezaostává v počtu obětí za druhou světovou válkou. Čínské vládě se dlouho dařilo zastírat okolnosti a skutečné dopady absurdního politicko­ekonomického experimentu následovaného několikaletým hladomorem, mimo jiné i proto má Západ o této události dosud spíš mlhavé povědomí.

Spisovatel, kronikář a udavač

Jen Lien­kche patří ke generaci, kterou důsledky Velkého skoku zasáhly, ale jež je zároveň schopná určitého odstupu. Příběh „devětadevadesáté zóny přerodu zločinců“ na pláních u Žluté řeky zpracovává modernistickými postupy, ovlivněnými západní literaturou i čínským stylem „revolučního romantismu“. Na příběh nahlíží z různých pohledů ve třech propletených knihách uzavřených filosofickým traktátem Nový mýtus o Sisyfovi, sepsaným údajně jednou z postav předchozích knih, Učencem. Shrnující traktát je tu svým způsobem navíc, nepřináší zásadní myšlenku ani nemění vyznění knihy, působí jen jako slabá ozvěna Alberta Camuse.

Těžištěm Čtyř knih jsou tedy především tři ostatní knihy. Dítě nebes, údajně anonymní spis zakoupený autorem na bleším trhu, je alegorie vyprávějící biblickým jazykem o veliteli převýchovného tábora, Dítěti. Ten je skutečně ve všech směrech dítětem, egoistickým, rozmarným, vychytralým a zároveň naivním mladíkem, který má za úkol prací převychovat v nové lidi skupinu zločinných intelektuálů, především alegorickou Hudbu, Náboženství, Učence a Spisovatele. Ten je údajným autorem druhé knihy, „autobiografického“ Starého řečiš­tě, psaného rozmáchlým realisticko­lyrickým stylem, v němž se postupem času začíná odhalovat Spisovatelova autocenzura – rys typický pro velkou část moderní čínské literatury. Posledním spisem jsou Záznamy zločinců, které Spisovatel píše v táboře na rozkaz shora. Aby si polepšil, udává v nich ostatní spoluvězně, jejichž následné tresty pak zpovzdálí sleduje a zaznamenává ve Starém řečišti.

Kanibalové v zemi z oceli

Motorem dění v devětadevadesáté zóně přerodu je systém rudých kvítků, které Dítě rozdává trestancům za odměnu. Za dosažení určitého počtu papírových kvítků je jim slíbena svoboda a návrat k rodině, takže honba za květy brzy nabývá absurdních rozměrů. Jsme svědky toho, jak ti nahoře dokonale využívají lidské infantility pro vlastní záměry, odhaluje se tu celá společenská hierarchie založená na barevných iluzích, jíž vládne jedna velká Iluze, portrét toho úplně nahoře. Na vařené nudli je tažené Dítě, jemuž slíbili za dobré výsledky diplomy a výlet vlakem do Pekingu, stejně jako ti nad ním i všichni elitní vzdělanci z trestaneckého tábora. Každý, i původně zásadový a morální Učenec, dřív nebo později narazí na vlastní slabé místo, které ho přinutí lézt po zádech ostatních a soupeřit o rudé květy. To je zpočátku skoro vtipné, když se jedná o nahlašování rekordních nesplnitelných výnosů obilí a snahy o vypěstování kukuřice velké jako lidská noha. Později ale atmosféra houstne, když se celá země pod vidinou barevných odměn mění v obří horu oceli a když ona velkolepá soutěž vrcholí hladomorem a kanibalismem. Na závěr se příběh posouvá do alegorické roviny, v níž Spisovatel vede lidi do světla a Dítě, fascinované příběhem Ježíše, se samo ukřižuje.

Čtyři knihy ve skvělém překladu sinoložky Zuzany Li jsou zásadním zjevením, protože v sugestivním náčrtu atmosféry tohoto na první pohled cizího období, s nímž Západ v podstatě nemá srovnatelnou zkušenost, vysvítá univerzální a velmi aktuální sdělení: přirozené dětinské sklony člověka mohou dosáhnout nečekaných extrémů, když se šikovně podpoří „shora“.

Autorka studuje DAMU.