Člověk s duší prázdnou a opuštěnou

Čtenář Hory duše (Lingshan, 1989) Gao Xingjiana brzy sezná, že má co dělat s náročným, těžko čitelným a románu jen vzdáleně podobným artefaktem. Není třeba za tím hledat žádnou čínskou mystiku, autor se pouze pokouší velmi složitými prostředky vyjádřit cosi velmi jednoduchého (a nevyslovitelného), co se očividně týká každého člověka. Daří se mu to znamenitě – nechá vás v napětí sledovat, jak neustále krouží kolem, cítíte, že i navzdory četným odbočkám a krokům nazpět se stále víc přibližuje cíli, aby nakonec vítězoslavně přiznal, že „vlastně není nic, čemu by rozuměl a co by chápal“.

Už po prvních stranách se tedy čtenář ocitne na skřipci potměšilých příběhů a nezodpověditelných otázek, který občas rafinovaně povolí a pak se utáhne s tím větší silou a definitivně čtenáře okrade o naději, že by ho poslední stránky mohly zbavit napětí a ukonejšit, že „už je to dobrý“. Dobrý to není nikdy a po urputném drápání na vrchol zůstává pochybnost i o tom, zda vůbec nějaká Hora duše existuje.

Národ s duší mrtvou

O knize lze bezpečně prohlásit snad jedině to, že je záznamem několikaměsíčního putování „starou“ Čínou z Tibetské náhorní plošiny do Šanghaje podél Dlouhé řeky, které v osmdesátých letech autor po mylné diagnóze rakovinného nádoru absolvoval ve snaze uniknout dosavadnímu životu, politickému pronásledování a civilizaci.

Poutě tu však paralelně probíhají dvě – vnější a vnitřní – a každou reprezentuje jedna vyprávěcí linie. Vnější pouť za autentickou Čínou, divokým člověkem a skutečným životem vypravěč popisuje v první osobě, přitom se drží faktů a konkrétních míst i postav. Při putování po údajně nezkaženém venkově opravdu potká několik lidových vypravěčů, zpěváků z národnostních menšin, tradičních řemeslníků a taoistických kněží, sesbírá pár původních lidových písní a archeologických nálezů a nahlédne do několika buddhistických klášterů, ale zároveň čím dál zřetelněji vidí, že ani tady nelze hledat vytoužený pevný kus půdy pod nohama. Pozůstatky „autentické Číny“ se ukazují být v žalostném stavu a vypravěč se stále znovu bolestně ujišťuje o tom, že se narodil v zemi, jež si systematicky ničí vlastní paměť a nenávratně devastuje životní prostředí i poslední zbytky své kultury. Přitom tu naplno vyvstává fakt, že v zemi, kde každý člověk starší čtyřiceti let zažil události krutostí srovnatelné snad se středověkými hony na čarodějnice, jsou pojmy jako kultura nebo národní identita spíš výsměchem. Pozoruhodná je ale lehkost, s níž vypravěč těmto zjištěním čelí – ve chvíli zoufalství nad nenávratně ztracenou lidovou písní vykřikuje: „Národ s duší prázdnou a opuštěnou! Národ s duší mrtvou!“ a vzápětí sám sebe shazuje, že to asi přehnal s alkoholem.

Ony, stín a já

Mírně ironický a skeptický tón je autorovi blízký. I když ho nechává zaznít i v pasážích o náboženství a mystice, po zmínkách o několika nevysvětlitelných výstrahách „shora“ tušíme, že vane-li přece jen odněkud vítr, tak odtud. Proto se pak v souladu s několikrát chladně připomenutým buddhistickým učením ukáže, že venku opravdu není kde hledat útočiště, a plný význam dostane paralelní pouť vnitřní. Ta od počátku spočívá v hledání legendární Hory duše a ve zkoumání archetypálního vztahu mužského a ženského prvku. Hrdinou vnitřní pouti je „ty“, které během svého putování prochází různými stadii vztahu k „ní“, jež ho na části cesty doprovází. Průběžně se proměňující „ona“ se později ukáže být výtvorem „ty“, složeným ze všech žen, jež jeho životem prošly, zatímco „ty“ je stín vypravěče, jeho jediný vytrvalý společník na osamělé cestě. Gao Xingjian tento postup „roztrojené osobnosti“ úspěšně zpracoval také v několika dramatech a zpětně ho zdůvodňuje tím, že „lidskou zkušenost nepostihnete, pokud budete mluvit pouze za svoje já“, proto považuje za užitečné nahlédnout se i z pohledu druhé a třetí osoby.

„Já“ i „ty“ se během své poutě postupně konfrontuje s láskou, sexem, přebujelou sebeláskou, zlem uvnitř sebe, zvířetem v člověku a smrtí. Při tomto výstupu na Horu duše hledá, čeho se zachytit, jenže iluze pomalu opadávají, vzpomínky tiše proklouzávají mezi prsty, křečovitě schraňované dětství se ztrácí z dohledu, a člověk zůstává sám se svým strachem a je jen na něm, jak se s tím vyrovná.

Ukázková jazyková ohavnost

V průběhu četby je v knize stále viditelnější také fakt, že tu vlastně už vůbec nejde o Čínu nebo čínskost (román se několikrát setkal s absurdním osočením z „nečínskosti“, stejně jako sám Gao, který má od devadesátých let pouze francouzské občanství), nejde ani o vypravěče nebo snad autora, jde o univerzální situaci nahého člověka okradeného o paměť, identitu, kulturu, reálný život i jazyk.

Ten je také podstatným prvkem Hory duše, autor ho dokonce považuje za hlavního hrdinu svého příběhu. Jazyk, zvlášť v Číně nevyzpytatelný organismus žijící vlastním životem nepřetržitě už několik tisíc let, tu figuruje jako nástroj k myšlení, poznání a komunikaci a zároveň je to zdiskreditovaná mršina, která spíš klame, než vypráví.

Gao se netají svou skepsí k možnosti vyjádřit se pomocí jazyka, přesto se o to (vedle snah vyjádřit se tušovou malbou) stále znovu pokouší. Možná tato skepse ho pak nutí jazyk různě kroutit a deformovat, úmyslně vytvářet konstrukce vzpírající se porozumění či natahovat souvětí přes půl strany. Občas se zdá, jako by Gao s jazykem válčil. Překladatel zůstal originálu věrný, některé věty v češtině působí ukázkově ohavně a je třeba je číst několikrát, ale po počátečním těžkopádném rozjezdu čtenáře proud textu přece jen strhne.

Hora duše se nemůže vyhnout klasické námitce, že „to“ tu už přece mnohokrát bylo. Možná bylo, přesto neškodí setkat se s tím znovu – i když to snad není psané lépe ani výrazně jinak, snaha o pravdivost je cenná.

Autorka studuje sinologii.