Mustafa Barghútí se rozhodl na stránkách listu al-Ahrám vyvrátit mýty, které začal Izrael šířit v rámci své propagandy v souvislosti s probíhajícími násilnostmi v pásmu Gazy. Mnohé informace, o které se tato propaganda opírá, se přitom podle autora nezakládají na pravdě. V první řadě vyvrací Barghútí mýtus, že by Izrael jednal v sebeobraně. Není podle něj možné nazvat sebeobranou pečlivě připravený útok na mnohonásobně slabšího protivníka. Někteří sice tvrdí, že důvodem izraelské akce bylo porušení příměří ze strany Hamásu, nicméně Barghútí protiargumentuje tím, že Hamás porušil příměří až poté, co Izrael vystupňoval své útoky na Západním břehu, kterým padlo za oběť několik Palestinců. Autor rovněž připomíná, že Izrael po dlouhou dobu pokračoval v blokádě pásma Gazy, v jejímž důsledku poklesla výměna zboží na čtvrtinu předešlého stavu a místní obyvatelé byli vystaveni nedostatku základních surovin včetně potravin. Několik
stovek Palestinců zemřelo v důsledku nedostupnosti zdravotní péče. V článku pak Barghútí rovněž odmítá tvrzení, že Izrael útočí pouze na ozbrojené extremisty, přičemž s umírněnými Palestinci je ochoten jednat. Kolonizace a represe podle něj pokračují i na Západním břehu, kde byl vliv Hamásu eliminován. V závěru textu Barghútí apeluje za mezinárodní společenství, aby pokračujícím násilnostem zabránilo. Zejména západní partneři Izraele by prý neměli mlčet a měli by přestat věřit lživé izraelské propagandě.
Kdo by čekal, že české předsednictví Radě EU, zahájené diplomatickou misí na Blízkém východě, zvedne popularitu České republiky v očích arabských čtenářů, byl by patrně zklamán. Mnohem větší pozornost na sebe strhával francouzský prezident Sarkozy, který se do oblasti vydal na vlastní pěst. Jedinou „záchranu“ poskytl mediálně nezajímavým Čechům v arabském tisku mluvčí předsedy vlády České republiky. Jeho výrok o obranném charakteru izraelských vojenských operací nezůstal nepovšimnut. Namísto Palestinců ale rozhořčil zejména libyjský režim. Syn libyjského vůdce Sajf al-islám vydal ústy své rozvojové nadace prohlášení, podle něhož prý předseda vlády svou „sionistickou propagandou urazil duše zemřelých mučedníků a čest raněných a dotkl se hrdosti celé muslimské ummy“. List achbár Líbía následně informoval o tom, že byl český velvyslanec v Tripolisu předvolán na Hlavní lidový výbor zahraničních vztahů a mezinárodní spolupráce, kde mu bylo vysvětlena nesmyslnost českých výroků, které prý navíc nevyjadřují postoj ostatních členských států Evropské unie.
Jedním z nejoblíbenějších žánrů arabských listů byla před izraelským útokem na Gazu rekapitulace a hodnocení roku 2008 a snaha o prognózu vývoje v roce 2009. Jako „rok života plného nebezpečenství“ označil uplynulých dvanáct měsíců v titulku svého článku v deníku Šark al-awsat Amír Táherí. Podobně jako mnoho jiných považuje za klíčovou událost roku 2008 finanční krizi a následnou hospodářskou recesi. Upozorňuje ale, že svými dopady se krize rozhodně nemůže srovnávat s velkým krachem na newyorské burze v roce 1929. Podle autora je rozdíl mezi oběma událostmi vidět v každém detailu. Současné veřejnosti se údajně jen těžko naskytne obraz ožebračených dělníků potulujících se mezi průmyslovými centry či zkrachovalých makléřů vyskakujících z oken výškových budov. Pokud dnes někdo v důsledku krachu jemu svěřené firmy páchá sebevraždu skokem ze své kanceláře, činí tak podle Táherího pouze metaforicky a pro
všechny případy se jistí kvalitním zlatým padákem. Co se týče nezaměstnanosti, pak lze sice očekávat její dramatický nárůst, těžko však prý překoná hodnoty ze sedmdesátých let minulého století. Jako druhou nejvýznamnější událost označil autor článku, tak jako mnoho ostatních, zvolení Baracka Obamy do funkce prezidenta Spojených států amerických. Podle něj je skutečně fascinující fakt, že do čela Ameriky se dostal v demokratických volbách člověk, který vlastně pochází ze dvou menšin, rasové a náboženské. Obamovo zvolení prý snese srovnání pouze s nástupem Benjamina Disraeliho do čela britského kabinetu v 19. století. Za třetí nejdůležitější milník roku 2008 považuje Amír Táherí vzestup mocenské role Ruska, které se pomalu vrací na mezinárodní scénu. Autor není podle vlastních slov snílek, který by věřil v návrat Sovětského impéria. Nicméně soudí, že silné Rusko může být účinnou protiváhou Spojených států na Blízkém východě i v jiných oblastech.
Poněkud odlišně se za uplynulým rokem ohlédl americký arabista Patrick Seal v listu al-Haját. V článku s názvem Temné vyhlídky arabského světa v roce 2009 varuje před třemi hlavními zdroji arabských problémů v následujícím roce. V prvním z nich se shoduje s většinou arabských komentátorů, když tvrdí, že Arabové tvrdě pocítí dopad finanční i hospodářské krize, která vypukla v roce 2008. S tím pak souvisí klesající poptávka po ropě, doprovázená dramatickým pádem cen této strategické komodity. Na jejím vývozu jsou přitom zcela závislé mnohé arabské státy. Třetím velkým, byť zdánlivě nedůležitým problémem bude vystřízlivění z nezdravých nadějí, které doprovázely volební kampaň Baracka Obamy. Z uvedených tři zdrojů problémů arabského světa se Patrick Seal nejvíce obává právě poklesu cen ropy. Jejich opětovný vzestup se nedá očekávat proto, že světoví spotřebitelé ropy se poučili a budou se snažit ropou šetřit nebo ji zcela nahradit „zelenými technologiemi“. Tento trend se přitom netýká jen Západu, ale i asijských zemí. Araby a další vývozce ropy tak čekají vážné problémy. Saúdská Arábie například již oznámila deficitní rozpočet na rok 2009. Podobné potíže budou muset řešit i státy v Perském zálivu. Zdejší ekonomický útlum podle Seala tvrdě dolehne zejména na muslimské gastarbeitry, kteří ovšem živí nemalou část populace v neméně nestabilních zemích svého původu. Barometrem dopadů poklesu cen ropy na blízkovýchodní režimy se mohou stát prezidentské volby v Íránu, které jsou plánovány na červen 2009. Jednou z prvních velkých obětí hospodářské krize na Blízkém východě prý může být kontroverzní íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád.