Síla lva a chytrost lišky

Kniha Anarchie a řád ve světové politice využívá spojení teorie mezinárodních vztahů s politickou filosofií a snaží se ukázat rozumné myšlenkové východisko pro soudobou mezinárodní politiku.

Zpět k Machiavellimu?

Jakými pohnutkami byla vedena zahraniční politika Spojených států po 11. září 2001? Za jakých okolností lze ospravedlnit ozbrojenou intervenci proti suverénnímu státu? Nejen těmito otázkami se zabývá práce Pavla Barši a Ondřeje Císaře, jejímž záměrem je překonat spor mezi idealistickým a realistickým pohledem na politiku a mezinárodní vztahy. Tento rozpor lze obecně vyjádřit tak, že zatímco idealisté jsou přesvědčeni o schopnosti lidí dohodnout se na zásadách společného soužití a dodržovat je, realismus říká, že trvalé morální standardy neexistují­ a lidé žijí ve střetu odlišných zájmů, jež nelze překonat. Tento protiklad se projevuje převahou rozumu a morálky nad politikou v prvním případě a nadřazeností síly a politiky nad morálkou ve druhém.

Barša ovšem říká, že uvedený kontrast je jen jistým zjednodušením a že spor realismu s idealismem má jinou, hlubší rovinu. Tu ukazuje na protikladu teorie a praxe. Zatímco filosofický idealismus upřednostňuje teorii a posuzuje politiku z bezpečného odstupu „akademické věže ze slonoviny“, realista hájí prvotnost praxe a usiluje o to, aby se filosofie stala součástí života. Jinak řečeno, „buď člověk zasahuje do dění z jemu vnější pozice (…), nebo je sám součástí tohoto dění“. Autoři knihy označují první postoj jako intelektualismus a druhý jako prakticismus, přičemž uvádějí, že přijetím praktického postoje lze odvěký spor politického realismu a idealismu překonat.

Barša a Císař si jsou zároveň vědomi nebezpečí „falešného universalismu“, projevujícího se ve sklonu politiků a učenců hájit vlastní ideologické zájmy, ale mluvit o hodnotách platných rádoby pro všechny. Taková realizace osvícenského projektu, která tvrdí, že povede ke konci lidského utrpení, je podle autorů knihy ve skutečnosti iluzí, jež má za následek další konflikty. Aby Barša s Císařem obhájili politický liberalismus před dogmatickými snahami podřídit člověka zdánlivě „objektivním“ a historickým ideálům, snaží se jej zasadit do otevřenosti každodenní politické praxe. V ní se nelze vyhnout lidské nedokonalosti, stejně jako zkušenostem či proměnlivosti sdílených stanovisek. Prakticismus je únikem z iluze falešné objektivity a jeho nástrojem se v politickém myšlení a v teorii mezinárodních vztahů stává syntéza idealismu a realismu – realistický liberalismus.

V praxi totiž rozum a síla nejsou vzájemně protikladné, ale představují stejně důležité momenty politického jednání. Praktickou zahraniční politiku nelze vést jen rozumovou dohodou nebo prosazováním síly, nýbrž kombinací obojího. Vyjádřeno Machiavelliho termíny, „síla lva“ se tu musí doplňovat s „chytrostí lišky“. Kupříkladu zahraničněpolitické kroky George W. Bushe byly podle autorů nebezpečné právě proto, že se neřídily kombinací rozumné dohody a síly, nýbrž silou v kombinaci s ideologickým moralismem. To v praxi nebylo realistické, tedy ani rozumné.

Prakticky

Kniha Anarchie a řád ve světové politice je v českém prostředí přínosná zejména pro šíři záběru a aktuální tematiku. Autoři vykazují erudici, s níž se zde může měřit jen málokdo. Určitou nevýhodou přítomného díla je, že příliš velkou část práce tvoří učebnicový přehled jednotlivých teorií mezinárodních vztahů, což jde na úkor vlastních stanovisek autorů. Pozice realistického liberalismu je tu sice několikrát zopakována a analyzována v porovnání s mnoha pozoruhodnými mysliteli, avšak její prohloubení a použití na konkrétních příkladech přichází až v závěru knihy. A to je škoda.

Právě aplikace teorií totiž ukazuje, kterak lze v praxi na dilemata mezinárodní politiky nahlížet z různých hledisek, což je obzvlášť užitečné pro kultivaci veřejného mínění. Barša s Císařem se přitom zabývají aktuálními problémy, jako je americká zahraniční politika, globalizace, teorie evropské integrace, globální sociální spravedlnost nebo humanitární intervence. V souvislosti s nimi pak ukazují, nakolik se stanoviska jednotlivých představitelů teorií mezinárodních vztahů a politické filosofie blíží nebo vzdalují jejich pozici, realistickému liberalismu. Autoři však témata dál nerozvádějí a podrobněji se nezabývají například tím, nakolik jsou proměny v politice spojeny se změnami v kultuře a ekonomice. Vedle obsáhlých interpretací se navíc ztrácí i argumentační linie, jež vidí politickou alternativu pro současný svět v procedurálním multilateralismu – vizi mezinárodních vztahů, kde se rozdílné zájmy států více podřizují mezinárodnímu právu a institucím.

Uvedené výtky nemění nic na skutečnosti, že tato práce z oboru teorie mezinárodních vztahů zatím nemá u českých autorů konkurenci. Pavel Barša a Ondřej Císař umějí najít zajímavé souvislosti, upozornit na méně známé myslitele a na to, co je v jejich dílech aktuální, nevyhýbají se kritickým teoriím či debatám. V knize obhajují praktickou pozici, jež není překvapivá, ale je rozumná, otevřená další diskusi a dává velké množství podnětů k přemýšlení. Autoři se přitom inspirovali nejen myšlenkami liberálů a realistů, ale i konstruktivistů, neomarxistů a konzervativců, čímž překročili zdánlivou samozřejmost své perspektivy. Právě v názorové pluralitě, kterou Barša s Císařem hájí, tkví i praktický přínos knihy pro dnešek.

Autor je doktorand historie na FF UK.