Vrátí se jemnost, drzost, snovost?

Jaká je situace v oblasti současného umění a jeho provozu v době finanční krize?

Aniž bych chtěl snižovat reálnou závažnost stávající finanční a hospodářské krize, v prostředí současného umění vedou ke stagnaci především její psychologické důsledky. V březnu loňského roku jsem na veletrhu VOLTA v New Yorku potkal realitního magnáta, majitele Rockefellerova centra a sběratele Jerryho Speyera – do jeho sbírky patří například Mluvič Krištofa Kintery nebo Jehelníčky Jiřího Černického. Hned v druhé větě mi sdělil, že právě ztratil dvě stě milionů dolarů, a tedy nemůže nakupovat jako obvykle. Samozřejmě věděl, že ztráta finanční hodnoty jeho nemovitostí přímo nesouvisí s nákupy současného umění. Velká většina převážně amerických sběratelů současného umění je nějakým způsobem propojena s trhem s nemovitostmi a hluboký pokles jejich hodnoty jim prostě bere svobodu a radost nakupovat mladé umění, které je vzrušuje. Je to až neuvěřitelně jednoduché.

Může se krize dotknout provozu velkých galerií, pořádání uměleckých veletrhů či pravidelných velkých přehlídek umění, jako je pražské nebo dokonce benátské bienále?

Vždy záleží na tom, jakým způsobem je akce financována. Velké přehlídky, které jsou do značné míry závislé na penězích od sponzorů, budou mít jistě velké potíže. Ale ani to nevidím nijak tragicky. Nemám přesný přehled, kolik bienále se na světě každoročně koná, ale sám jsem jich v uplynulém roce viděl asi deset, a to zdaleka nebyla všechna. Jen ojediněle současnému umění něco přinesla nebo alespoň trochu oživila diskurs o smyslu a významu umění pro současnou společnost. Někdy mám dojem, že se podobné akce konají jen proto, že jsou peníze. Bohužel, v té mase událostí, artefaktů, výstav, akcí, uměleckých cen, anticen a provokací se doslova ztrácí to, čím je současné umění zajímavé a pro společnost nezbytné: kreativita, jemnost, drzost, snovost, neobvyklé vnímání souvislostí atd. Pokud některá bienále nebo trienále z finančních důvodů zaniknou, bude to jen dobře.

Má krize jiné startovací podmínky na Západě a u nás? Jaké očekáváte důsledky pro naši uměleckou scénu a galerijní provoz, který v širším rozsahu teprve vzniká?

Na rozdíl od Západu jsou zdejší soukromé kulturní instituce velmi mladé. Dovedu si dobře představit, že například holešovický DOX Leoše Války může mít v současné situaci velké problémy s hledáním sponzorů. Zatím se nemůže kromě krásných prostor a velkých ambicí opřít o zajímavý uskutečněný program. Ale na druhé straně může být právě ta jeho novost a energie pro nějakého chytrého sponzora přitažlivá. To samé se týká například smíchovské Meetfactory nebo i Langhans Galerie Praha. Přál bych si, aby v českém prostředí dodala finanční a hospodářská krize impuls pro více vlastní inticiativy. Opravdu nechápu, že v Praze a v celém Česku je tak málo zajímavých a aktivních soukromých galerií. Startovní kapitál přece nemusí být nijak velký. Chybí zde podnikavost, nebo je to spíš strach intelektuálů z oblasti umění, že si „pošpiní“ ruce komercí? Současná situace je přímo ideální pro vznik soukromých galerií. Tak neváhejte, odvážní dobrodruzi!

Je také pochopitelně třeba, aby si i grantové komise pražského magistrátu nebo ministerstva kultury uvědomily, že galerie, která vystavuje mladé autory, je především kulturní institucí, živenou entuziasmem a stoprocentním nasazením. Teprve po letech práce a sbírání zkušeností to může být obchod, který uživí sám sebe. Bez změny názoru na komerční galerie a bez jejich podpory z veřejných fondů se současné české výtvarné umění nehne z místa.

Využije Galerie Jiří Švestka (GJŠ) momentální situace k nějakému prezentačnímu kroku? Máme očekávat nějaké změny?

Paradoxně si myslím, že tato doba je nejen velmi vhodná pro investice do současného umění, ale konkrétně u mé galerie i pro určitou expanzi. Už dlouho uvažuji o tom, že založím pobočku v některé západní evropské výtvarné metropoli. Před několika lety jsem spolu s jedním partnerem připravoval vznik galerie v Londýně, ale sešlo z toho, mimo jiné i kvůli přílišné finanční zátěži. Situace se změnila – v můj prospěch. Metropolí současného umění se stává čím dál víc Berlín. Z mého patnáctiletého působení ve veřejných institucích mám v Německu řadu kontaktů a přátel mezi umělci, sběrateli i kurátory. Vlastně daleko víc než v Praze. V současné době vyjednáváme o nájmu prostor pro galerii v Kreuzbergu. Když se dohodneme, může být berlínská pobočka otevřena už třeba začátkem února. Těším se, že budu zase pracovat ve vyspělém konkurenčním prostředí. Spolu s novou ředitelkou pobočky Lucií Drdovou se pokusíme etablovat berlínskou GJŠ mezi vedoucí berlínské galerie.

Další expanzi plánujeme směrem na východ. Spolu s jedním ruským sběratelem se chystám otevřít naši pobočku v Moskvě. V tomto případě finanční krize naše plány zpomalila, ale půjde-li vše hladce, tak by v druhé polovině roku můj nový zaměstnanec Jan Machonin mohl hlásit: otkryto – otevřeno. V Praze po více než jedenácti letech odešel z galerie Filip Polanský a nahradila ho nová ředitelka Lucie Pavlásková, která chce galerii ještě víc otevřít kulturní veřejnosti a vedle výstav a besed s umělci ji etablovat coby kreativní prostor, propojující umění se současnou literaturou a hudbou.

Výstava, kterou jste pořádali na konci loňského roku, se jmenovala Finanční krize… z našeho skladu. Proč?

Ten název se dá interpretovat několika způsoby, například jako pokus oslovit veřejnost nejfrekventovanějším sloganem této chvíle bez ohledu na obsah. Může také jít o marketinfgový pokus vytáhnout z depozitáře díla, která tam léta leží, a dát jim aktuální přebal. A další možnost – s tím vědomím jsme výstavu asi koncipovali a věšeli – je ukázat, že lze proti silným ekonomicko-politickým tlakům postavit stejně silné a intenzivní estetické hodnoty. To se myslím v nejlepších částech výstavy skutečně povedlo, viz kombinace Josef Šíma, Jaromír Novotný, Karel Malich, Clare Woodsová a František Kupka nebo Michal Pěchouček, Man Ray, Miroslav Tichý.

Mají umělci očekávat výrazný odliv zájmu o svá díla?

Je samozřejmě třeba rozlišovat mezi zájmem o nákup díla, ten jistě bude, už vlastně je, daleko menší, a zájmem o dílo samo pro jeho sdělení, zajímavost a třeba i emocionální a intelektuální požitek. V tomto případě jsem si jist, že zájem o dobré umění, které má co říct i ve svízelných časech, bude ještě větší, mnohem větší. Chtěl bych věřit tomu, že se právě v takovéto krizi nejlépe ukáže, že právě umělci vytvářejí trvalé hodnoty a umožňují nám uvědomit si humánnost mnohem dál než politici, ekonomové, makléři a spekulanti, jak tomu bylo doposud.