Athanor Ivana Wernische

Autorský výbor z celoživotní tvorby Ivana Wernische Příběh dešťové kapky v přitažlivém krabicovém trojsvazku a v patřičné grafické úpravě Roberta Nováka nabízí dobrou příležitost v celistvosti prozkoumat Wernischovu tvorbu. Není od věci se zamyslet, jaké vlastně místo tento básník v české poezii konce dvacátého a začátku jedenadvacátého století vlastně zastává. Je to místo, které je vyhrazeno nemnohým autorům. Wernischův vliv na básnickou produkci byl už od šedesátých let značný a jako každý důležitý básník měl i on své nadšené epigony i zaryté odpůrce.

Wernisch jako tvůrce mnohoznačného a košatě rozvinutého básnického univerza za víc než čtyřicet let vystřídal řadu rejstříků a poloh, které, ač mnohdy protikladné a vzájemně se popírající, působily vždy nesmírně přitažlivě. Těžko říct, kým vším Wernisch je. Bytostný lyrik, snovač obskurních příběhů a poťouchlých perfidních žertů, horečnatý kronikář světa, který nikdy nebyl?

Ano, všechny tyto kategorie přibližně odpovídají, ale nikdy neplatí zcela bez výhrad. Jednotlivá Wernischova období se neustále mezi sebou všelijak mísí, prolínají a koexistují. Nejistota, úmyslné matení a zahlazování stop – to mohou být jednak první „pomocné“ charakteristiky Wernischovy tvorby samotné, ale rovněž i témata básní a textů, jež v různých podobách neustále vyrážejí na povrch: „Křik, střelba ve skalách,/ to se nás netýká/ (…)/ Hlínu před námi občas/ prořízne žraločí ploutev/ (…)/ jen tak sedíme za stolem/ před sebou klobásky se zelím,/ začínám tušit: tohleto je sen.“

Biedermeier, haiku a sen

Těžko tak hovořit o jednoznačném wernischovském stylu. Počáteční dychtivost sbírek Kam letí nebe a Těšení sklouzne v dalších knihách k výsměšně parodovanému českému biedermeieru, k ohlasům na nesčetné množství autorů nebo také v osobitou přírodní lyriku, upomínající na „vyprázdněnost“ východních kultur, a v neposlední řadě ke snovým a surreálným příběhům, které zdánlivě nikde nezačínají ani nekončí a zvolna se rozplývají do nicoty a prázdna.

Wernisch mě osobně ale nejvíc fascinoval v období sbírek Prasinec nebo Žil nebyl, ve kterých se syrovost a přesnost zachycených detailů špinavého okolního světa mísila s potutelnou absurditou, bezděčně se vkrádající do obyčejných všednodenních skic: „(…) vyhrne sukni/ opřena o dveře/ dívá se/ muži přes rameno/ na telefonní budku/ z níž vychází/ zástup/ tichých dětí/ v bílých komžích/ a s papírovými/ hlavami zvířat“. Běžná skutečnost se u Wernische velmi často překlopí do scenerie děsivého snu, nikoli však skrze kumulaci expresivních obrazů, ale spíše jemným rozrušováním a elipsovitým přeskupováním reálných detailů a situací: „otevře ústa, snažím se nahlédnout/ co nejhloub do jejích/ útrob: něco červeného: něco/ živého se tam/ hýbe“. Wernisch disponuje omamnou škálou zcela konkrétních smyslových vjemů a počitků: „z výčepu vychází žena/ chrstne na chodník/ špínu z kbelíku/ vosy ji obletují/ páchne to jak zvratky“ nebo jinde: „Cestu do města jako bych už znal/ křik z hospody, komáři kolem lamp, ze skladiště u nádraží/ voněly olejové lampy (…)“.

Těžce zkoušené slovo

Před Příběhem dešťové kapky už autor sestavil výbory Včerejší den a Půjdeme do Mů, jejichž vyznění bylo v něčem s přítomným sumarizujícím výborem vlastně totožné, jen se přirozeně lišilo v proporcích. Wernisch vždy se svými básněmi nakládal tak, aby původní kontext sbírek a celků, v nichž byly poprvé otištěny, ať už samizdatově nebo v oficiálních vydáních, byl pokud možno zapomenut a rozvolněn. Působení básně v rozličném kontextu ale nezkoumal jen na poli autorských výborů, realizoval jej často i v samostatných oddílech básnických sbírek. Mám na mysli Osm simultánních básní pro Josefa Hiršala z knihy Proslýchá se, kde čteme stále stejnou báseň, jen pokaždé opatřenou jiným názvem. Můžeme tak sledovat, jak se pouhou změnou názvu náhle promění i vnímání a vyznění básnického textu jinak zcela identického. Rovněž lze jmenovat „entropicky“ rozložený sonet Jaroslava Vrchlického, kde postupným škrtáním a ubíráním slov z původní Pověsti námořníku zbude jediné slovo mizející do prázdna.

Pouhé hry a permutace, mohlo by se namítnout, jistě. Ukazuje to však na jeden podstatný rys Wernischovy tvorby. Potutelná a podvratná hravost je určitě jedním z nich. Nicméně jeho vytrvalé bytování v jazyku cizích autorů (skutečných i smyšlených) ukazuje, že nesamozřejmost slova jako takového je pro něj jakýsi výchozí bod celé tvorby. Slovo je u něj těžce zkoušeno, rozrušováno, rozmělňováno, ničeno, vyprazdňováno, popíráno, a nakonec vyjde z athanoru Wernischova psaní očištěné, vítězné a navždy trvající.

Fantomy věcí

Wernischův tvůrčí vývoj jako by sám potom byl příběhem, který má – řečeno s velkou nadsázkou – cosi společného s oním příběhem dešťové kapky vetknutým do názvu přítomného výboru. Déšť také začíná s plnou parádou, ale postupně se rozkládá v kapky, jež posléze nenápadně zcela splynou s krajinou. Básník, jenž v pouhých třiadvaceti vydá sbírku, která se stane později mýtem a stvoří jednu z kanonických podob básnické sbírky vůbec, ji záhy odvrhne a sám zmizí v podzemí během normalizačních let. Poté se vynoří se zcela svébytnou, znepokojivou poetikou a velmi specificky rozvine princip poundovských personae – všemožných masek a převleků z různých epoch básnictví i poetických forem, které si s velkou rozkoší nasazuje, a vzdáluje se tak pevnému středu své básnické osobnosti ve prospěch oslnivé mnohosti forem, která však, myslím, nemá ani tak za cíl oslňovat, nýbrž se jen tak radostně uskutečňovat.

V první sbírce Kam letí nebe Wernisch ještě psal: „každý den se mi podařilo/ něco zvláštního, a věci,/ ačkoliv se tvářily stále jen jako věci,/ staly se bezprostředními/ a sdílnými“ (báseň Přivřenýma očima, do výboru nezařazená). Dnes už tento verš můžeme číst jen jako paradox, jako postulát, který nejenže básník ve svém dalším psaní nenaplňoval, ale spíš jej vytrvale popíral, destruoval a karikoval. Ony „věci“, které byly nazřeny jako bezprostřední a sdílné, se brzy proměnily v měňavé fantomy, jejichž podobou a stavem jsme si už ve Wernischových básních nemohli být nikdy jisti: „V mém domě přibývá schodů/ Lepší by bylo nevycházet/ Anebo nevracet se/ (…)/ Dnes musím vystoupat zas o něco výš/ Brzo budu v nebi“.

Autor je básník.