Nepřizpůsobivost není nadávka

Kdy a jak vůbec vznikl nápad uspořádat Týden nepřizpůsobivosti?

Už před rokem, když jsme organizovali DIY karneval, se při jeho přípravě propojilo několik do té doby nespolupracujících skupin. Šlo například o redakci časopisu A-kontra a lidi z freetekno scény, kteří pořádali předešlé ročníky. Tehdy jsme se rozhodli udělat něco společně a zároveň se připojit k mezinárodní iniciativě Freedom not Fear, jež vznikla v Německu a pravidelně 12. září po celém světě pořádá protesty, jež se ohrazují proti útokům na ochranu soukromí – ať už jde o kamery, čipové karty či opatření, která přišla s bojem proti terorismu.

Týden nepřizpůsobivosti ale proběhl v jiných datech a je ryze českou záležitostí…

Ano. Loni jsme uspořádali karneval s agendou, kterou má právě zmíněná iniciativa Freedom not Fear, a letos jsme sice nezměnili název iniciativy, ale výrazně jsme posunuli téma i rozsah události. Už nešlo jen o samotný karneval, ten byl vyvrcholením týdne nejrůznějších akcí.

Má myšlenka Týdne nepřizpůsobivosti návaznost na vyklizení squatu Milada?

Částečně ano. Už před létem jsme ale oživili debatu o tom, k čemu se letos vyjádřit, jaké zvolit téma. Spíš než invaze do soukromí nás v posledním roce nejvíce provokoval právě koncept nepřizpůsobivosti. To, jak se o takzvaných nepřizpůsobivých referuje v mé­diích, jakou to vytváří společenskou atmosféru a čeho je to zrcadlem. Myslíme si, že nálepkování nepřizpůsobivostí vypovídá více o těch, kdo nálepku udělují. Odkrývá se tak hlavní hodnota společnosti – přizpůsobit se. Krom toho jsme chtěli trochu víc než jen karneval. Přidal se k nám také kolektiv z vily Milada a akcí začalo přibývat až do konečné podoby Týdne nepřizpůsobivosti.

Které kategorie občanů podle mediálního prizmatu spadají pod pojem nepřizpůsobiví?

To slovo je silně etnizováno, ačkoliv se netváří rasisticky nebo xenofobně, takže pokud se řekne nepřizpůsobiví, každému se vybaví Rom. Na druhé straně je třeba říci, že tohle označení bylo použito i pro jiné skupiny lidí, jako jsou squateři, freetekno komunita a neplatiči.

Nepovažujete za velkou chybu, že se vám nepodařilo zapojit do Týdne nepřizpůsobivosti právě Romy, když jde především o ně?

Chtěli jsme připomenout dvě věci. Říci, že nepřizpůsobivost není nadávka, že to je nebo může být dobrá vlastnost. Jde vlastně o podmínku a předpoklad svobody. Proto je nutné nepřizpůsobivost praktikovat. Současně jsme říkali, že nepřizpůsobivost je také potřeba se naučit akceptovat. Každý člověk má v sobě něco, co vzbuzuje jeho agresivitu, protože se to nepodřizuje jeho vůli, prostě se to nepřizpůsobuje. To může být cokoliv, sociální skupina nebo třeba věc z osobního života.

Mohli jsme tedy pozvat Romy, ale pro nás bylo důležité tematizovat přístup k tomu, co se nepodrobuje naší vůli. Šlo vlastně o vyvolání vnitřního dialogu uvnitř většinové společnosti. My jsme nechtěli mluvit jaksi zvenku. Na to si nemůžeme hrát, přece jenom jsme většinou bílí Pražáci. Mohli jsme si tedy pozvat Romy, mohli jsme se více exotizovat, ale nám šlo především o reflexi emocionálního pnutí a předsudků ve většinové společnosti, a v tom jsme velmi sebekritičtí. My jsme přece také součástí většinové společnosti, mluvili jsme tedy i sami k sobě.

Reakce většinové společnosti byly (alespoň pokud člověk soudil z nejrůznějších blogů) dost negativní, a to navzdory tomu, že vy sami jste při přípravě akcí v podstatě tolik nepřizpůsobiví nebyli. Přizpůsobili jste se v trase karnevalu, obsadili jste budovu, která dlouhodobě chátrá, volili jste vysloveně nenásilný přístup…

Co se týče strategií přizpůsobivosti, tak na jednom soukromém blogu se objevil názor, že demonstrace na podporu squatingu a vlastně celá sobota ukázala principiální nedostatky pacifistických metod. Policisté prý měli být zasypáni sprškou dlažebních kostek a molotovů.

Já si nemyslím, že by naše metody byly nějak přizpůsobivé. Nešlo o to chovat se tak, aby policie nebyla potřeba, ale tak, aby její přítomnost působila absurdně. To je něco úplně jiného.

My neříkáme, že každá nepřizpůsobivost je dobrá, někdy jde totiž o rovinu vysloveně patologickou. Ostatně sami jsme často nuceni třeba na karnevalu některé účastníky pacifikovat. Říkáme ale, že ani té dobré nepřizpůsobivosti se u nás nevede dobře. To se týká přece i dotací pro časopis, jakým je A2, týká se to rušení klubů, jako je Rock café nebo 007, a tak dále. Tlak na konformitu a flexibilitu je mnohem širší, než se na první pohled může zdát. Týká se každého.

Avizovali jste, že toho a toho dne obsadíte nový dům. Nebyla to velká taktická chyba? Proč se volila tato zvláštní strategie?

K tomu nemohu nic říci, neboť squaterská sobota byla akce relativně uzavřeného kolektivu, kterou jsem chápal jako součást programu, ale do jejího obsahu a způsobu propagace jsem příliš neviděl. Vím ale, že myšlenka předchozí medializace tam byla ještě dávno předtím, než se vůbec o nějakém Týdnu nepřizpůsobivosti začalo mluvit. Obsazení tak bylo vlastně odkázáno do roviny mediální akce, což je na jedné straně negativní, ale na druhé se díky tomu squaterům podařilo iniciovat veřejnou diskusi o chátrajících domech v centru Prahy. Majitelé domu, což jsou nějací italští developeři, se prý k otázce stíhání squaterů stavěli velice laxně, protože oni by byli nejradši, kdyby se o tom objektu nemluvilo vůbec. Snížilo to tedy jistě možnost úspěšnosti, ale vzbudilo to zájem o ty domy.

Po rozsudku nad squatery se mohlo zdát, že se ke svému činu nehlásí. Před médii utekli. Tento postoj byl kritizován i uvnitř hnutí. Co si o jejich (ne)jednání myslíte?

Myslím, že jde spíše o určitou nezkušenost, ostych a pochopitelné obavy z médií, s nimiž mají trvale špatné zkušenosti. Jde také o snahu neikonizovat hnutí skrze konkrétní tváře. Co se týče udělených trestů, myslím, že je důležité, aby je sice přijali, ale zároveň dali na vědomí, že jsou pro ně paradoxní. Samotný squating je veřejně prospěšná práce.

Nezdá se vám, že problém nepřizpůsobivých se v médiích smrskl na problém squaterství? Ve zprávách jsme například mohli slyšet, že DIY karnevalu se zúčastnily dva tisíce squaterů, což je vysloveně úsměvná záležitost.

Určitě to tak je. Zvolili jsme silné téma pro výkop, a pak jsme se museli po zbytek týdne vyjadřovat ke squatingu, ačkoli to byla jen část naší agendy. O další program byl mnohem menší zájem. Médiím prostě radikální poloha svědčí a sobotní konflikt pro ně bylo velké sousto. Slovem squater média rázem začala označovat vlastně každého. Jak lidi v domě, tak lidi před domem a nakonec jsme už byli squateři úplně všichni. Jde prostě jen o další mediální konstrukci, další mediální nálepku.

Jak byste celkově zhodnotil úspěšnost Týdne nepřizpůsobivosti? Jak na něj reagovala veřejnost?

Samozřejmě jsme měli dost negativních reakcí, zejména začátek v podobě obsazení domu bylo šlápnutí na kuří oko, neboť šlo o posvátné soukromé vlastnictví. Musím ale zdůraznit, že negativní reakce byly většinou z internetu, kde mám velmi silný pocit, že nejde o reprezentaci veřejného mínění. Osobně jsem se s žádnou negativní reakcí nesetkal. Jeden z dalších organizátorů měl například na karnevalu zážitek, kdy k němu přišla starší paní, vlepila mu pusu na čelo a doprovodila to slovem „šikovní“. Měli jsme mnoho pozitivních reakcí, ale přístup novinářů je svým způsobem dost stereotypně hysterizující. Byl jsem například dotázán, zda squaterská hra, jež proběhla ve Stromovce, je přípravou na obsazení nového squatu. Odpověděl jsem, že to je stejné, jako by se ptali, zda dětská hra Král vysílá své vojsko je přípravou na válku. Příznačně ovšem dopadl konec DIY karnevalu, kdy v noci došlo k násilnému útoku „přizpůsobené“ diskotékové mládeže smíšené s neonacisty na povolenou afterparty na pražské Štvanici. Měli jsme tři zraněné a nutno říci, že policie byla zcela liknavá a zakročila pozdě. Celkově ale Týden jednoznačně hodnotím úspěšně. Myslím, že se nám podařilo vzbudit pozornost a zpochybnit chápání jednoho samozřejmého slova. Krom toho se ozvali mladí lidé, kteří by rádi v podobných akcích spolu s námi pokračovali i v budoucnu.