Pořádnou ránu by to chtělo

Vedle řady lokálních festivalů, přínosných především pro konkrétní region, se v Česku koná několik festivalů velkých (významnějších a mezinárodních), které se snaží ukázat české divadlo v širším kontextu. Mezi ty druhé patří Mezinárodní festival Divadlo v Plzni. Letos se opět zaměřil hlavně na divadlo zemí Visegrádu, především po roce 1989 – a na režiséry, kteří začali tvořit až po tomto přelomovém období.

Některá fakta o festivalu zaujala ještě dřív, než celá akce vůbec začala. Například: přestože Plzeň kandiduje na titul Evropské hlavní město kultury 2015, potýkal se klíčový plzeňský festival s finanční tísní. Podfinancování kulturní události je nejen smutná a často opakovaná realita (až vzniká podezření, že už to je svým způsobem klišé), ale v tomto případě také paradox. Nebo: propagační spoty režiséra Jakuba Sommera vyvěšené na YouTube, na nichž známé osobnosti „fandí divadlu“, viděli i ti, kteří divadlu jinak nijak zvlášť neholdují. Miniaturní filmová dílka byla skvělý reklamní tah a zřejmě budou žít dál svým vlastním životem bez ohledu na to, že svou marketingovou roli už splnila. Zároveň ale – nápadem, jednoduchostí, vtipem a přiléhavostí i jistou naléhavostí – vzbudila velká očekávání.

Festivalová realita ovšem nebyla tak růžová. Rozhodla jsem se sledovat hlavní program (a oželet program alternativní i divadlo specifického prostoru). Ten sestával v drtivé většině z poměrně klasické domácí i dovozové činohry. Pokud někdo podle fanouškovských spotů očekával výhradně extra kusy, mohl být zklamaný.

Klytaimnéstra se sekerou

Avizovaná hvězda festivalu, polský režisér Jan Klata (rozhovor v A2 č. 41/2008), obstála se ctí. Jeho Oresteia, novodobá interpretace antické látky, se vymykala hlavně tím, že v inscenaci byla výrazně čitelná režisérova osobnost. Kombinace osudovosti a vražd se světem popkultury a se songem Robbieho Williamse možná není inovátorská, je ale v tomto konkrétním případě osobitá a osobní. Klata do svého díla dokáže vpravit názor, s nímž divák nemusí souhlasit, může být dokonce iritován, ale nemůže mu ho upřít. V Oresteie navíc nabídl řadu vizuálně působivých a výtvarně propracovaných obrazů – třeba když se z mlhy vynoří vražedkyně Klytaimnéstra v bílých zakrvácených šatech a se sekerou v rukou. Jen škoda, že inscenace má už více než dva roky po premiéře.

À propos výtvarná stránka inscenací – za upozornění stojí excentrické kostýmy Marka Cpina pro Hedu Gablerovou, kterou do Plzně přivezlo Národní divadlo moravskoslezské z Ostravy, a Paní Urbanovou Klicperova divadla z Hradce Králové.

Na druhé straně však dramaturgickým sítem na festival propadly i propadáky. Za ten bych označila polského Othella režiséra Macieje Sobocińského a Divadla Bagatela z Krakova (2007). Chlad, vydesignovaná scéna, luxusní pejsek na vodítku, seriózní muži v oblecích, Othello s namakaným tělem, který předvádí jógové pozice, naproti tomu Desdemona, jež se od začátku projevuje jako koketa. Pochybnosti vzbuzoval i nápad začít Othellem s mrtvou Desdemonou a nutit ho, aby ji v průběhu představení ještě několikrát vláčel po jevišti – u notoricky známého příběhu to působilo spíš otravně.

Dokument z Libanonu; rozproudit!

Částečným zklamáním bylo také Hledání ztraceného zaměstnance od Libanonce Rabiha Mroué. Slibný nápad – skrze novinové výstřižky o zmizení úředníka libanonského ministerstva financí poukázat na zkorumpovanou státní správu a nepořádek na nejvyšších místech – ztroskotal na přecenění zvoleného inscenačního principu. Listování sešity s výstřižky je únosné hodinu, méně už hodinu a půl. Nehledě na to, že umístění tří obrazovek na jeviště, dvou mužů a kamer do hlediště a živého přenosu na obrazovky působí vzhledem k možnostem multimediálního inscenování jako prehistorie – což není divné, když kus vznikl už v roce 2003. Nedostal se tak do Česka příliš pozdě?

Mimo hlavní program zarazil i výběr plzeňské činohry – Rozmarné léto Divadla Alfa, od kterého by se dala očekávat spíše dobrá­ loutkárna než tato průměrná činohra s několika jevištními žertíky pro středoškolskou mládež, línou klasiku číst.

Pokud lze dramaturgii hlavního festivalového programu nějak shrnout, i s rizikem zjednodušení, je až na výjimky příliš krotká; nedovolila si skoro žádné výstřelky ani kontroverze. Jako by nechtěla nikoho urazit, ale zároveň ani příliš excitovat. Buďme šťastní, že plzeňský festival máme! Avšak, tak jako šla Klytaimnéstra na Agamemnona se sekerou, chtělo by i do plzeňského festivalu trochu tít a zrychlit mu tep.