Vidět neznamená vnímat

Debut Marka Janoty (nar. 1977) Všechno, co vidím je na první pohled kniha solidní. Pevná ocelově šedá obálka s výrazným oranžovým nápisem nemůže nezaujmout. Zároveň jsou očekávání násobena anotací, biografickou informací o autorovi-architektovi a také záštitou nakladatelství Argo. To, co vidíme, je originální, působivé a svůdné.

Román zobrazuje příběh architekta, který s lehkostí střídá bydliště, přátele, milenky a ke všemu přistupuje s lakonickou věcností. Perspektiva pozorovatele povrchů je chladná a záměrně necitlivá. Vybaven tímto přístupem, hlavní hrdina David hladce proplouvá společenskými nepokoji, stoupá na žebříčku prominentů a nakonec se adaptuje ve světě mediální politiky. Ač je téma banální, stále by bylo možné jej ztvárnit se ctí – cílevědomost antihrdiny dává možnost proměnit prvoplánovou kritiku pomocí záporné perspektivy v dobrý příběh. Bohužel, autor se s tímto úkolem vypořádal jen částečně.

Na hranici manýry

Davidův projekt Nová Oáza, kvůli němuž je třeba srovnat se zemí pitoreskní ghetto kolem ulic Spodní, Rovnoběžné a Úzké, působí jako hyperbolizovaný román 1984, avšak motiv evidence zákazníků hypermarketu pomocí snímku duhovky budí víc úsměv než úděs. Podobně absurdně působí i popis původní čtvrti – kumulují se zde kasina, hospody, Asiaté, Rusové, ale i jadrně se vyjadřující ženy z lidu spolu s pokoutními šmelináři. Místo je přeplněno literárností, typizovanými scénami (noční bloudění deštivými ulicemi, podzemní „druhé město“ sklepení a tajné chodby, apokalyptická evakuace nepřizpůsobivých občanů) a stejně tak je tomu s jeho obyvateli. Postavy se mají odlišovat od „běžných“ lidí, avšak jejich neobvyklost je zde dovedena až na hranici manýry.

První setkání s klíčovou hrdinkou Sárou líčí David takto: „Uprostřed úzké místnosti seděla v křesílku dívka, do dlouhých černých vlasů si vplétala barevné ozdoby.“ Později tutéž ženu slyší v rádiu fundovaně hovořit jakožto aktivistku občanského sdružení za záchranu čtvrti, následuje vsuvka umělecká a poté předvídatelně tanec a první noc – avšak je s podivem, že Sára spolu se svými maskami mění i styl vyjadřování. Byla-li zpočátku naivně plachá a v rádiu mluvila o toleranci, pak se zdá nepravděpodobné, že by byla schopna (jako povedeně stvořená postava) vyřknout věty typu „Se povídá, že divadlo bylo dřív… jako prostora pro umělce, vono se tomu nějak cize říká.“ (Řeč je o ateliéru.) Ano, Sára je v jádru falešná, ale ne hloupá, navíc podobná nepřirozenost vyjadřování platí i o dalších postavách. Přítelkyně kamaráda Igora Dominika je sice ambiciózní novinářka, ale protagonistu lituje slovy „to je tedy pořádný moncl“.

Triky na efekt

V rozhovoru pro přílohu Práva (27. 8. 2009) se Janota svěřuje s nedůvěrou k různým typům sledování, zmiňuje svou zkušenost z pobytu v Londýně a lze říci, že motiv kamery či pozorování tvoří jeden z hlavních motivů příběhu. Avšak ne pouze ve smyslu sledování v zájmu bezpečnosti; tím, kdo si všímá, je hlavně David. Již od první části (odehrávající se v Londýně) je zřejmé, že i přes využitou ich-formu se spíše než sebou samým zabývá tím, co se děje kolem něj. Vyvstává zde však vyvstává problém – autor skutečnost snímá jakoby okem kamery, leč ne důsledně. Pokud by mělo jít o klasické oko kamery, pak chybí detail a schopnost oživit všednost; namísto toho převládá výčet událostí, jež nejsou samy o sobě nikterak zvláštní, a navíc nejsou ani neobvykle zpřítomněny. Celá první londýnská část vzbuzuje rozpačitou otázku, proč byla vlastně napsána – vylíčení práce programátora či povinné schůze nepřináší nic pozoruhodného, snad jen rámec k pozdější česko--britské spolupráci.

David se podobným způsobem staví i k vlastnímu nitru; říká, jak se cítí, ale jeho vyprávění nedokáže emoci vyvolat. Je pravda, že ne vždy je o citech možné mluvit, ale když už postava řekne „přemítal jsem, zdali se dá strachu odnaučit“, pak se nutně musíme ptát, proč se onen stav neztvární. A to navíc, když se na jiných místech využívá atributů téměř kýčovitých ve snaze docílit čtenářské odezvy (Davidova samota, zapření rodičů, vztah k bytné). Zdá se, jako by autor sice dobře věděl, že nikdo z nás není vůči smutku a nejistotě zcela imunní, ale rozhodl se složitost hrdinů skrýt za popisy a líčení vnějšího. Tomuto záměru se však příčí ich-
-forma, a vyprávění navíc budí dojem, že Janota se zobrazení citově omezené postavy jednoduše vyhnul, protože zjistil, jak náročný je to úkol. Davidův charakter je vykreslen jen velmi povrchně a za pomoci nepříliš originální stylizace: „Dobře jsem se díval a hlavně hodně přemýšlel; věděl jsem, že pouhým pohledem podstatné od nepodstatného neodliším.“ Bohužel, opět se z onoho přemýšlení čtenář nic nedozví, takže výrok působí spíše jako trik na efekt než pravdivé sdělení. V tomto ohledu se jeví úspěšně technika omezování promluv ve spojení se zkracováním vět i kapitol ze závěru příběhu. Čím víc se David vzdaluje starému a známému, tím víc jeho řeč zadrhává, jako by se s novou identitou rodil i nový jazyk.

Redakční zlo

Každý, kdo kdy stvořil nějaký text, ví, že vyhnout se chybám či překlepům je záležitost nepochopitelně obtížná. Proto náleží k recenzentskému dekoru na případné redakční lapsy neupozorňovat. Bohužel, u přítomného románu by taková ohleduplnost hraničila se zradou na čtenáři. Nejde jen o již zmiňované stylistické nesourodosti, ale o naprosto zjevná (a bohužel častá) pochybení gramatická. Nesprávné použití zájmen ji a jí, porušování shody podmětu s přísudkem, opakování, chyby ve vyjmenovaných slovech či slovech typu putyka nebo šlamastyka, to vše hodnocení knihy ještě více komplikuje. Zdá se, jako by Davidova blazeovanost zasahovala i tuto rovinu textu, jako by autorovi ani redaktorovi nezáleželo na tom, jak bude příběh vnímat čtenář.

Titul spolu s typografií obálky vytvářejí přesnou metaforu pro interpretaci díla. Vše, co stojí za pozornost, se ukazuje již na první pohled. Uvnitř se skrývá pozorování mnoha věcí, ale na úkor hloubky a přesvědčivosti. Nejsilnější je text tam, kde autor pracuje úsporně, kde se soustředí na okamžik a opustí všechny pózy.

Autorka je bohemistka.