Homo oeconomicus

Foucaultovy přednášky z let 1978–1979 jsou věnovány liberalismu a specifičtěji neoliberalismu – na rozdíl od autorových jiných genealogických prací tedy nejsou zaměřeny na dávnou minulost. Jejich jádro pokrývá naopak časově a prostorově nevzdálené diskuse v meziválečném a čerstvě poválečném Německu. V období bezprostředně po konci nacismu, kdy se stát sesul a rozpadl do několika okupačních zón, sehrál liberalismus roli, která pro něj byla značně netypická: založit stát. Právě tento úkol liberalismus v Německu konce čtyřicátých let podle Foucaulta úspěšně splnil: garantoval ekonomické fungování a občanskou svobodu a zároveň pomohl vystavět stát jaksi odspodu – nikoli od státní suverenity, ale od tržních interakcí. Legitimita německého státu tak byla po své dějinné diskreditaci nacismem obnovena z toho, co mělo tradičně stát omezovat. Liberálové z Freiburské školy dokázali inspirovat poválečný německý stát a prosadit se oproti jiným antinacistickým alternativám, například proti Frankfurtské škole, která stejnou weberovskou inspiraci přetavila s pomocí marxismu a psychoanalýzy v kritickou teorii společnosti. To mimochodem Foucault shrnuje poněkud jízlivým bonmotem: „…dějiny způsobily, že se poslední žáci Frankfurtské školy střetli v roce 1968 s policií vlády, jež se inspirovala Freiburskou školou, a že se tedy stoupenci obou škol rozdělili po obou stranách barikády, neboť takový byl nakonec dvojí osud, současně paralelní, zkřížený a antagonistický, weberismu v Německu.“

Trh proti státu

Německý poválečný příklad Foucaultovi slouží k odlišení neoliberálního státu od dvou dalších typů státu: totalitárního a policejního. První z nich filosof spojuje s jistým mocenským ústupem státu a naopak dominantním vlivem strany. Druhý oproti zažitému významu pojmu „policejní stát“ vnímá jako uspořádání se silnou rolí správy a jejích vstupů do ekonomické domény života. Neoliberalismus v návaznosti na klasický liberalismus vyjímá ekonomiku, tržní sféru, z pole, které by mělo být prostorem pro aktivitu státu – a naopak obrací státníkovo podezření vůči nekontrolovatelnému trhu ve vlastní podezření vůči státu. Trh se stává instancí „pravdy“, zdrojem měřitelných poznatků o hodnotě, a potažmo pevným bodem pro kritiku libovolných rozhodnutí politického suveréna. Zároveň právě z něj vychází nová politika, nové politické zásahy, které mají trh podepřít.

Po překonání starých podob státu se ovšem právě trh stává základem vládnutí. Toto nové vládnutí na sebe bere podobu právního státu – zatímco plán směřuje k finálnímu účelu a potřebuje konkrétní pravidla, z definice neukončitelná hra tržních sil potřebuje prostě jen vykolíkovat hřiště obecně platnými pravidly.

Jsem trestatelný, tedy jsem

Pro koho se toto hřiště rozměřuje? Foucault poskytuje obsáhlou analýzu pojmu, který je pro neoliberalismus určující: homo oeconomicus. Ukazuje, že se u tohoto ekonomicky kalkulujícího člověka jedná o internalizaci představy podniku: člověk zde sám o sobě a svých dilematech rozmýšlí, jako kdyby byl firmou. Hloubku rozchodu s odlišnými přístupy demonstruje Foucault na proliferaci diskurzu, který je s tím ekonomickým zdánlivě sotva kompatibilní: trestního práva. Homo penalis je v neoliberální imaginaci nicméně v posledku jen další inkarnací homo oeconomicus: zločinec se ničím neliší od ostatních lidí, je to prostě podnikatel kalkulující výši předpokládaných zisků s rizikem trestu. I trestní systém se stává ekonomicky fungující instancí, jejíž funkcí je „reagovat na nabídku zločinu“.

Foucault svým popisem naznačuje emancipující možnosti, které tento antimoralistický pohled nabízí. Zároveň z jeho analýzy homo oeconomicus vidíme celkem plasticky styčné body liberalismu s autorovou vlastní filosofií, subjekt je zde ve skutečnosti uniformovaným konstruktem, podléhajícím hře pravidel a moci, která jej zformovala. Svou sympatizující analýzou se ovšem Foucault dobrovolně podílí na selektivitě, která se stala neoliberalismu patrně osudnou: ekonomická redukce nestírá jen nepříjemný moralismus, ale rovněž celou řadu dalších vrstev společenské skutečnosti, které jsou nezbytné­ pro korekturu „pravdy“ trhu. Zrození biopolitiky tak může představovat další indikátor, že se při analýze neoliberalismu neobejdeme bez materialistické analýzy inspirované některými prvky marxismu, jakkoli se jej Foucault a jeho následovníci snažili představit jako zastaralý a neodpovídající na klíčové otázky doby.

Český překlad působí často příliš doslovně, což je v kombinaci s charakterem mluvených lekcí značně problematická kombinace. Foucaultovy přednášky u nás vycházejí na přeskáčku. Nejdříve vyšla v roce 2005 série nazvaná Je třeba bránit společnost (Filosofia 2006), které byla ve skutečnosti proslovena jako první (1975–1976). Cyklu, který vyšel nyní pod názvem Zrození biopolitiky, však má předcházet ještě kniha Bezpečnost, teritorium, populace (1977–1978). Doufejme, že se s tímto dílem, na nějž Zrození biopolitiky ve skutečnosti navazuje, brzy setkáme na českých pultech.

Autorka je redaktorka Nového Prostoru.