Angažovat se bez siláckých gest

Nová česká angažovaná poezie vstoupila do prostoru, který vymezovaly trvající deziluze z politického vývoje, důsledky hospodářské krize, sociální napětí a oslabování a zároveň radikalizace antikomunismu. Tento proud lze vydělit zhruba od Násilí bez předsudků Jana Těsnohlídka ml. z roku 2009. V následujících letech se ukázalo, že přímočarost a provokace k výsledkům stojícím za zmínku buď vůbec nevedou (Těsnohlídek, Tomáš Weiss), anebo jim (jinak umné) legrácky a furiantství berou důstojný étos (Petr Štengl, Milan Kozelka, Milan Kohout). Společensky platné poezie, která se před obecnými tématy neuzavírá, avšak nejsou pro ni primární, a vede k uvažování spíše v kontextu, se ­objevilo ­poskrovnu, zmiňme třeba nezáměrnou naštvanost v po­dání Víta Janoty ve sbírce Jen třídit odpad nestačí (viz A2 č. 18/2011).

Poezie, nikoliv agitka

Každé setkání s básníkem, který se řadí do téže kategorie, je proto zatíženo očekáváním. Autor sbírky Modus bibendi Max Ščur pochází původně z jiného kulturního a politického prostředí – je Bělorus, který se na konci devadesátých let před politicky motivovanou policejní šikanou uchýlil do Prahy. V Česku se naturalizoval, čímž jeho tvorba získala zajímavé napětí v prolínání běloruské a tuzemské tematiky.

V tomto smyslu je zklamáním důležitá úvodní báseň, v níž se s viditelným odsudkem a skepsí mluví o tajné policii, špionáži, odposlouchávání, vyšetřování či autoritářství: „V této zemi žádný zločin nemůže být pro­mlčený (…) Zde má pravdu ten, kdo má vysílačku.“ Dobrá báseň pracuje s množstvím jemných odstínů různých emocí, zatímco vzbudit jednu či několik základních emocí chce politický projev – a právě záměna básně za agitku je největším nebezpečím pro angažovanou poezii. Má­li bezejmenná úvodní báseň rámovat kontext, v němž se Ščur pohybuje, pak zužuje představu Běloruska na totalitní stereotypy. Pravděpodobnější ale je, že jejím cílem je umožnit identifikovat sbírku jako výbor angažovaných básní, jak zní editorský záměr – nakladatel Petr Štengl chtěl patrně mít z Maxe Ščura zřetelně angažovaného básníka, ačkoli jeho ostatní texty jsou výrazně kultivovanější. Ščur však poezii chápe, jak píše v doslovu, jako ryze soukromou věc a uvědomuje si, že jeho hlas je příliš marginální na to, aby si mohl dovolit znít sebevědomě a okázale. Nechybí mu potřebná sebeironie, patrná už v titulu: „způsob pití“ odkazuje na hospodské a kavárenské prostředí a tlachy v něm vedené.

Z Minsku do Prahy

To, co je pro společensky platnou, tj. kultivovaně angažovanou, poetiku nejdůležitější, naštěstí nechybí následujícím třiceti číslům: důvěrná obeznámenost s radostmi a ­strázněmi bližních i společnosti jako celku a vnímavost k nim. Jedná se především o minské subkultury, jichž byl autor sám součástí a které mají pro našince exotický nádech syrovosti a improvizovanosti. Zároveň v této exotičnosti nalézáme společnou zkušenost atmosféry represe, která v Bělorusku na rozdíl od střední Evropy přežila do současnosti.

Silným tématem je básnický zeměpis: líčení města, ulice, vsi, krajiny, cesty; Minsku, více ale už Prahy, kde strávil většinu dospělého života. Ščur má cit pro realistický detail a zároveň inteligentně nadsazuje a zobecňuje. Jeho subjekt příliš nečeří obrazy vlastními emocemi, zachovává „objektivní“ pohled připomínající oko kamery, nechává reálie mluvit za sebe. Působivost netkví v přemýšlivosti a postřezích, ale ve schopnosti vyvolat atmosféru a impresi.

Podobně jako Vít Janota používá Ščur techniku výčtu, kdy uvozující výraz lehce zabarvuje činnosti vyjádřené infinitivy, avšak nespojí je s nikým konkrétním: „Chápu tu chuť rouhat se/ chlastat, šukat mezi hroby, inu, vykonávat potřeby/ hledat práci vrátného či hrobníka/ rozdávat květiny ukradené z cizích hrobů…“ Zdá se, že scéna se zalidňuje vyděděnci současných poměrů, nakonec je to však její tichá prázdnota, co umožní pozastavení a reflexi. V básni Statistický výpis, charakterizující Prahu pomocí „čísel a faktů“, přechází nezaujatost k parodii.

Coca­-Cola a periferie vnímání

Překvapivé může být básníkovo mínění o mladých intelektuálech, v nichž by bylo možné očekávat jeho přirozené spojence. Jejich postoje a životní styl odhaluje jako pózu a produkt korupce, která jejich ušlechtilé snahy uzavírá do prostoru vymezeného možnostmi a svody moderní doby daleko od nadčasových hodnot a předem odsuzuje k nezdaru. Není však jasné, co by mělo být alternativou konferencí, blogů, internetového vysílání, vydávání časopisů a podobně. Jako by básník na současné formy účasti ve veřejném životě rezignoval a zbývala mu značně skromnější básnická reflexe. Avšak právě tato nechuť k halasnosti a siláckým gestům činí jeho poezii zajímavou a stejně sympatický je i rozsah sbírky, nepřesahující padesát stran.

Ačkoli i Ščura občas svede banální motiv. Například zaujatě paušální odstup od milionářů (Beverly Hills) nebo Coca­Cola a ­Fanta v básni s nejhloupějším názvem sbírky – Kapitalismus, kde se obliba těchto nápojů mezi dětmi jaksi předpokládá v důsledku zlovolné manipulace spotřeby. Nebo prezident­diktátor Lukašenko, který se přirovnává ke Karolu Stanisławu Radziwiłłovi, nejbohatšímu a vlivnému šlechtici v Polsku 18. století, a to na základě podobnosti mezi jízdou na kolečkových lyžích po silnici a na saních po nasypané soli. Zde však může hrát roli kulturní rozdíl: nevím, jak v Bělorusku, leč v tuzemsku jsou kolečkové lyže obvyklým a dostupným sportovním náčiním a na prominentní status jezdce nepoukazují.

Ve srovnání s většinou českých „angažovaných“ básníků, které k psaní žene nespokojenost a vztek, je Ščur přesto silný kalibr. Jeho empatie je cennější než proklamativnost. Ačkoli jej život obdařil zkušeností „opravdovějšího“ zla, jeho texty většinou nesugerují postoje, ale otevírají kontexty, periferie vnímání, které teprve vedou k otázkám a aktualizacím.

Autor je estetik a filolog.