Literární vzor je hezká starší sestra

Literární teoretik Thomas Docherty tvrdí, že čtení a požitek z poezie vyžaduje překročení hranic, doslova „prolomení prahu vnímání“. Místa, jimiž pronikáme do prostoru básní, pak slouží jako východiska pro jejich uchopení. Vaše poezie nabízí sice bezpočet možností takových vstupů, často ale uniká chápání právě ve chvíli, kdy čtenář překračuje práh nebo se v básni zabydluje. Kdybych měla vytknout jedinou, základní charakteristiku vaší poezie, pak by to bylo právě ono střídání tónu a oscilování mezi průzračnou sdělností a uzavřeností, které lze popsat také jako prolínání každodennosti s něčím, co irská básnířka Sinéad Morrisseyová nazvala „impulsem k abstrakci“. Zajímalo by mě, zda někdy při psaní tímto směrem uvažujete, zda se otázkou srozumitelnosti vůbec zabýváte.

Dá se říct, že si podobné úvahy nemohu při psaní dovolit. Snažím se naslouchat hlasu básně spíše než předvídat, jak by mohla znít její případná kritika. To ovšem nutně neznamená, že jsou mi cizí otázky nepřístupnosti a srozumitelnosti. Píšu lyrickou poezii, takže nemám potřebu ani nárok přehlížet čtenáře. Navíc moje nová sbírka Mořská vodní tříšť je výsledkem vědomého úsilí o co nejprůzračnější užití jazyka, místy hraničícího až s minimalismem, a jako taková je v mnoha ohledech srozumitelnější než většina toho, co jsem dosud napsala. I když připouštím, že co se mně zdá přímočaré, nemusí působit stejně na ostatní.

Jaké je podle vás ideální čtení poezie?

Je zajímavé ptát se po ideálním způsobu čtení, i když pochybuji, že lze dojít k jednoznačné odpovědi. Nepochybně takové čtení počítá s vyladěním sluchu, s otevřeností a možná dokonce s úsilím o dosažení vyváženého vztahu mezi tím, co čtenář rozpozná a co ne, a co zná sama báseň. Ideální čtenář vnáší do prostoru básně své já, ale zároveň sám sebe při vstupu odkládá. Jsem víc, nebo naopak méně sama sebou, když čtu Yeatsův Lazurit? Závisí moje čtení na tom, jestli znám východiska a logiku básně? Mohu skutečně pochopit, co básník ukládá mé představivosti, jestliže jsem sama podobný předmět nikdy neviděla? A pokud ano, nesplyne mi báseň s oním konkrétním vjemem, s tím, co znám na základě dřívější zkušenosti?

Sama u sebe řeším podobné otázky tak, že každé čtení chápu jako dílčí. Ve chvíli, kdy mám pocit, že básni rozumím a jsem schopna ji ocenit ve všech jednotlivostech, je pro mě ztracená. Správné, tedy vnímavé čtení se odvíjí postupně. Proto mi možná nevyhovuje okamžitá, rozhodná autorita hlasu kritika. Ideální způsob čtení básně nejspíš spočívá v častém opakování, v jejím vystavení různým rozpoložením a prostředím, v pozornosti k tomu, jak stejné verše dokážou různě odrážet světlo.

Americký mistr abstrakce Barnett Newman někde řekl, že estetika má pro umělce stejnou hodnotu, jakou má ornitologie pro ptáky. Analogii lze snadno aplikovat i na vztah autora k literární kritice a teorii. Sdílela byste v tom případě Newmanův názor?

Teoretické texty o poezii nemají z mého pohledu pro samotné psaní žádný konkrétní význam, i když jsem ochotná teorii číst, pokud mi zprostředkuje něco, o čem se chci teoreticky dozvědět a bez úmyslu to potom užívat v praxi. V kritice dávám přednost textům recenzentů, kteří sami píší a lépe tak chápou úskalí spojená s tvorbou.

Jaký význam má pro vás kritika vaší vlastní práce – může být v nějakém směru užitečná, nebo je lépe ji ignorovat?

Otázka postoje ke kritikám vlastní tvorby není záležitostí literatury, ale ega. Teoreticky je samozřejmě možné se z cizích komentářů své práce poučit, v praxi je to ovšem o poznání složitější. Sama jsem se básnické kritice kdysi věnovala a byla jsem známá svým ostrým, bryskním, dá se říct přechytralým tónem. Dnes se za ty kritiky stydím. Přestala jsem je psát ve chvíli, kdy jsem se přistihla, jak vybrušuji kritický výpad proti sbírce, která kvalitou zdaleka převyšovala moje vlastní schopnosti. Ne že by moje argumentace nebyla přesvědčivá, možná dokonce k věci, ale rozcházela se s tím, co jsem si sama ve skutečnosti myslela. Byla psaná na efekt a já si uvědomila, jak je to laciné. Právě tohle si připomínám, když čtu ostré reakce na svoji práci – tu závratnou možnost, že ani pisatel kritiky možná nevěří tomu, co napsal! Možná, že upřímnost je vlastností až příliš často požadovanou u literárního psaní, především poezie, ale ne dost důrazně u kritiky.

Čtete poezii? Čtete hodně? Podle jakých kritérií si vybíráte?

Čtu poezii, prózu i fakta. A při vlastním výběru jsem žalostně konvenční: řídím se podle nominací a recenzí. Ráda přiznám vlastní neznalost a poslechnu někoho, když mi říká: „Tohle si musíš přečíst.“ Univerzita, kde pracuji, má dobrou knihovnu, a tak si občas sundám z police nějaký svazek. K řadě knih se také ráda vracím. Sbírky jako Yeatsova Věž, Zeměpis III Elizabeth Bishopové nebo Polní práce Seamuse Heaneyho nabízejí útěšný pocit známého, ale zároveň – tím, jak jsou jedinečné – nikdy nepřestanou překvapovat. A tak se možná teprve učím číst básně, které znám už třicet let.

Kdo vás jako básnířku nejvíc ovlivnil?

Zřejmě básník Conor O’Callaghan, který byl patnáct let mým manželem.

Jak důležité je podle vás ovlivnění cizí tvorbou při formování vlastní poetiky a básnické kariéry?

Literární vzor je taková hezká starší sestra. Ve světě se naučíme pohybovat díky tomu, že zpočátku kopírujeme její vkus, její účes, odstín rtěnky, způsob, jímž pohybuje rty. Je ztělesněním všeho, co víme o půvabu a dokonalosti, a my se pokoušíme to od ní přebrat. A pak se nám najednou začne zdát jaksi včerejší. Začneme se ohlížet po jiných vzorech a zjistíme, že jich je kolem spousta, protože svět je nekonečně přitažlivý a štědrý. Postupně se naučíme nedůvěřivosti, ne přímo vůči vzorům, ale vůči jejich vlivu, a začneme se proti němu vymezovat. Pořídíme si boty, jaké by si ony nikdy nekoupily. Navěsíme na sebe korále, jaké by na sebe ony zaživa nevzaly. Tušíme, že nejspíš máme pěknou ránu, ale také si uvědomujeme, že je to riziko, které stojí za to podstoupit, protože vymezovat se proti něčemu, co známe, je zrovna tak užitečné jako přizpůsobovat se tomu.

Je poezie – psaní vaším hlavním zaměstnáním?

Lze to tak říct. Přednáším psaní poezie na univerzitě v Manchesteru. To je práce, k níž bych se bez předchozího publikování poezie nedostala, takže ty dvě činnosti se prolínají. Dlouho jsem žila v přesvědčení, že můj život sestává výlučně ze tří oblastí – mé práce, psaní a rodiny. Dnes už vím, že to je příliš omezující pohled, že žádná z těch oblastí nemůže být uzavřeným světem pro sebe, jinak do života ztratí přístup radost. Nelze založit všechno jen na tom, co je vhodné a praktické. Může to být užitečné, ale není to příliš velká zábava. A tak se po čtyřicítce pokouším povolit uzdu životu, který si zvykl fungovat v kategoriích, vědomě zpochybňuji sama pro sebe pojem „zaměstnání“ a učím se dovolit si považovat něco tak neužitečného, jako je snění, za svého druhu zaměstnání, pokud je tím, co si okamžik právě žádá.

Dodržujete pevný pracovní řád, nebo čekáte na chvíli inspirace a pak rychle zapíšete, co se zrodí? Stává se vám častěji, že přepisujete a přepisujete, anebo že sama sebe překvapíte hotovou věcí?

Ta otázka by spíš měla znít: „Jak docílíte toho, že vaše básně najdou cestu na svět?“ Odpověď na ni pro mě zůstává záhadou – záhadou, s níž jsem se spokojeně sžila. Detaily toho procesu jsou prostě jen technickými detaily. Vede mě zvyk, a ten zvyk se rozvíjí a mění. Někdy mě vlastní slova vyvedou z míry nebo dokonce ohromí – to může znít nadutě, jako bych byla zvyklá sama sebe pravidelně ohromovat (a také že ano, i když ne vždycky zrovna užitečným nebo lichotivým způsobem!). Ale co tím chci říct, je zřejmě to, že na podobné otázky nemám jednoduchou odpověď. Někdy je průběh takový, podruhé zase jiný. Někdy téměř chápu, jak a k čemu došlo, a jindy nemám tušení.

Kdy jste si uvědomila, že chcete být básnířkou? Šlo od začátku o poezii, nebo jste začínala na jiném poli? Soudě podle řady vašich pozoruhodných esejů máte ambice i jinde.

To je trochu jako ptát se „Kdy jste si uvědomila svou homosexualitu?“! Vždycky a nikdy. A pořád ještě nevím: bude ze mě jednou básník? Možná ano, možná také ne. Něco v titulní sekvenci mé příští knihy Mořská vodní tříšť ve mně vyvolává pocit, že v poezii nemám dál co psát. Možná je to běžný pocit po dokončení sbírky, ale já jsem se s ním dosud nesetkala. Pokud jde o poezii, netuším, kam se odtud vydat dál. Všechno, co vím, jsem jí vyslovila tím (pro mě) nejzřetelnějším způsobem, a od té doby jsem nenapsala jedinou další báseň. V průběhu uplynulého roku jsem se věnovala povídkám a zjistila jsem, že mi jako forma vyhovují. Docela ráda bych, kdyby z nich nakonec byla kniha. Jako bych dvacet let pracovala na tom, abych vymáčkla co nejvíc ze stlačeného akordeonu, a teď přišel čas vyzkoušet zvuk při roztaženém měchu.

Gaston Bachelard v Poetice místa píše, že náš první domov zůstává po zbytek života trvale „fyzicky zapsán“ v naší paměti a jeho obraz hraje významnou roli v rozvoji naší představivosti. Ve vaší druhé sbírce Domy jiných slouží metafory domu často jako práh k paměti. Přetrvává vám z dětství v paměti obraz takového „nesmazatelného“ domu či místa?

Představa domova je, myslím, základem všeho, co píšu. V Mořské vodní tříšti mám dvě básně nazvané Jinde, a obě jsou o tom, jaké to je, žít a vytvářet domov v místě, které není domovem. Možná, že skutečný domov je nutně pomíjivý a nejrychlejší cesta ke všemu, co pro nás může znamenat, vede přes fyzická místa promítnutá v našich představách. Nejspíš je dobře, že dům, kde jsem vyrůstala, je pro mě dnes už fyzicky nedosažitelný, takže má teď pro mě čistě symbolickou hodnotu. Nemám možnost své vzpomínky konfrontovat s realitou a z toho pramení určitá volnost. I v tom smyslu, že ztráta může být zdrojem svobody. Předpokládám, že je to tak, jak říká Bachelard, a každý svůj dosavadní „domov“ mám v sobě natrvalo vepsaný. Možná také ale, že i ztráta každého z nich chce být zapsána. A to už je zcela v mé kompetenci: je na mně, abych vybírala vhodná slova. Celý život jsem byla doma v pokojích a v posledních pětadvaceti letech to všechno byly pokoje mé vlastní volby. Člověk nejspíš dosáhne bodu, kdy je výhodnější rozlišovat mezi vědomostí a nevědomostí než mezi vědomostí a pamětí. A možná je nám dáno pocítit, že jsme se celý život brouzdali jen v okrajových, mělkých vodách a že pokoje, v nichž hledáme útočiště, jsou také omezující.

Při jiné příležitosti jste zmínila svou zálibu v architektuře. Vaše básně oplývají architektonickými obrazy. Je zde nějaká spojitost? Které jsou vaše nejoblíbenější stavitelské objekty a prostory?

Některé stavby člověk obdivuje pro jejich ambice a krásu. Například Spencer House v Londýně, Tanigučiho přístavba k MoMA v New Yorku, Le Corbusierův Pavilon Philips, Newgrange v irském hrabství Meath, newyorské Pennsylvania Station, Unity Temple Franka Lloyda Wrighta nebo Salk Institute Louise Kahna – to všechno jsou stavby, které dalece přesahují svůj účel. Ale nejsou jedinými příklady účelu a účinku architektury. Jsou přece také budovy, které jsou jedinečné právě tím, jak slouží svému účelu, a obdařené významem životů, které k nim patří. Z tohoto pohledu je pro mě samozřejmě nejzajímavější stavbou můj domov!

Ano, architektura mě zajímá – s jistou nadsázkou se dá dokonce nahlížet jako praktická aplikace struktur podobných těm, které vytvářím v jazyce, jako jejich užitečnější, cennější varianta. Loni jsem ve Spojených státech měla v kursu studenta, který se zamýšlel věnovat architektuře. Ptala jsem se ho, proč si pro svůj poslední semestr bakalářského studia vybral zrovna můj seminář psaní poezie. Věří prý tomu, že osvojí-li si stavbu verše, bude pak stavět lepší zdi. A když se naučí ovládat ticho v básních, bude mít lepší pojem o tom, jak zacházet se světlem uvnitř budov. „Princip je totožný,“ říkal, „jen materiály se liší.“ Podle mě má úplnou pravdu, i když je mi jasné, že ne všichni architekti by s ním souhlasili! Kdysi jsem snila o tom být architektkou. Ale nebyla jsem dobrá v matematice ani v kreslení, což mi tehdy zavřelo k architektuře cestu. A tak jsem se dala na poezii a podstatnou část života trávím tím, že přeskupuji slova, která mohou a nemusí skýtat pomíjivá útočiště.

Máte zkušenost s překládáním a redigováním starší irské literatury. Díky překladovému výboru v češtině a řadě místních časopiseckých publikací má vaše tvorba své pevné místo na české literární scéně. Máte pocit, že překládání poezie má smysl, že je převoditelná do jiného jazykového prostředí?

Smysl jistě má. Vím jednoznačně, že bez setkání s překlady veršů Czesława Miłosze, Paula Celana, Mariny Cvetajevové, Tomase Tranströmera a mnoha dalších by můj dlouholetý požitek z poezie byl výrazně chudší. S dokonalou převoditelností originálů je to ovšem složitější. Vždycky mě zajímalo srovnávat různé převody a hledat, v čem se shodují a rozcházejí. Vzhledem k nedostatku jazykových znalostí ale nemám možnost posoudit, jestli verze, které se mi dostaly do rukou, byly skutečně věrné původním básním. A přesto mě oslovily a uspokojily. Anebo právě proto? A nevyjde to nakonec nastejno?

Jsem velice vděčná všem v České republice, kteří se o mou práci zajímají. Čtení v pražském Café Fra letos v květnu bylo pokořující v tom smyslu, že jen velmi zřídka narazíte na publikum, které je ve vztahu k vaší tvorbě tak pozorné, znalé a zároveň velkorysé. Svá osobní přátelství s českými autory a kontakt s českou literaturou chápu jako dar a upřímně děkuji všem, kteří zde mou práci podporují.

Vítr a stromy

Vítr si v podkroví stromů

zkouší dnes večer převleky.

Kordy mění za lakýrky,

krinolíny za kníry,

a za hodinky s drahokamy

sehranými s tlučením okenice.

Hned za okny se mi nadouvá hedvábí

a na prahu dveří hůl ze slonoviny

vyvolává moje jméno.

Ptám se, zda se někdy něco změní.

Nejdřív stromy řeknou „Ne“,

pak vítr řekne „ano“.

Touha

Chtěla bych být

netečná

jak sokl nebo deska stolu

z pravého mramoru z Karary,

veškerou temnotu

sevřenou v žilkování,

jež zůstává

instinktivně netknuté.

*

Jenže jeho jméno

je mince hozená

na světlině

v mrtvém bodě,

lhostejno, kde jsem.

*

Bledá kůže

v jeho slabinách

mi nedá

spát.

*

Pohrávám si už dost dlouho

s tuskulem a koupí.

Usadím se – bílé pírko

v rozevřené dlani světa.

(Mořská vodní tříšť, 2010)

Strašidelný dům

Vybav si pokoje protkané hlasy. Vybav si

domov:

psací stroj, jak odťukává nad ránem,

stohy starých novin a nůžky,

teď už jistě dávno tupé. „Vybav si domov.“

Jako by šlo vejít dovnitř a najít je tam

čekat a přihřívat tvůj čaj.

Jako bych mohla držet ruku na zámku

a v druhé svírat kliku.

Ať tak či tak, je tu bezhlavá panenka, již

nikdo nikdy nenajde na dvoře pod stromem.

Tenký hlas zpívá: „Snila jsem, že žila jsem“

a čůrek ve strouze, v níž dům smáčí patu,

nese odraz mého obličeje. Čas je právě teď

a já do toho domu nikdy znovu nevkročím.

(Domy jiných, 1999)

Poznámky pod čarou

¹ Podle Gilberta (1998) nebyla ona povaha dračice nijak podmíněna velikostí. (str. 6)

² V „Kořistech“, což je báseň podobného zaměření, nazývá stejné „Alabastrem“.

³ „Pršelo. Tenisová slavnost byla odvolána. Charles převrátil pivoňky.“

³ Palubní deník udává příjezd vlaku blíže k 19.08.

⁴ Z irštiny, jako „vynucovat“.

(Juniper Street, 2006)

Přeložila Daniela Theinová-Furthnerová.