Od stínohry k sociologii

Záhy po svém zrodu stalo se filmové médium jednou z vůdčích ikon vrcholné modernity. Proniká do popředí a nutí své současníky k reakcím. Je třeba se vůči němu vymezit. Film lze odsoudit, opěvovat, avšak jen stěží jej lze ignorovat. Antologie českého myšlení o filmu 1904–1950 od editorů Jaroslava Anděla a Petra Szczepanika, nazvaná Stále kinema, zaznamenává snahy o vyrovnání s filmem v českém prostředí, jejich vnitřní vývoj a dominantní linie od samých počátků přes období uměleckých avantgard, rozmach funkcionalismu a strukturalismu až po krátký záblesk sociologického bádání po druhé světové válce. Je chvályhodné, že editoři neopírají pomyslný časový rámec o umělé mezníky politických událostí. S výjimkou pojednání Jana Evangelisty Purkyně o subjektivním vidění a vizualitě (1819), hrajícího zde spíše roli jakési věštecké předehry, otevírá se soubor reflexemi Karla Scheinpfluga, Václava Tilleho a Františka Langera z pozic literární a divadelní kritiky (1904–1913) a uzavírá sociologickými analýzami Inocence Arnošta Bláhy či jeho neprávem pozapomenutého žáka Jiřího Kolaji (1948).

Korpus textů je organizován do sedmi tematických skupin podle hlavních vývojových etap filmového diskursu – od nesmělého uchopování nového média přes jeho recepci meziválečnou avantgardou a funkcionalisty či politickou instrumentalizaci komunistickým hnutím, reflexi vztahu filmu ke zvuku a hudbě, vnímání filmu pomocí sémiologických kategorií pražského strukturalismu až k jeho zkoumání sociology. Řada těchto kapitol působí organickým dojmem, jiné se na-opak jeví jako vytvořené spíše arbitrárně (propojení konceptů funkcionalismu s radikální marxistickou kritikou) či nouzově, z důvodu obtížné zařaditelnosti textů, jež v souboru „zbyly“ (přičlenění programové stati o nezávislém filmu k textům Zdeňka Pešánka o kinetismu). Platí zde tradiční úskalí při pořádání výborů či pramenných edic: kdykoli editor zohlední jeden společný tematický rys textů, řada jiných rysů zůstane neprávem opomenuta. Zmíněný nedostatek ovšem bohatě vyvažuje fundovaná úvodní stať. Ta se drží téhož tematického členění jako sama antologie, překračuje však úlohu pouhého interpretujícího komentáře – tím, že poukazuje nejen na vzájemné vazby mezi analyzovanými texty, nýbrž řadí je i do širších historických a teritoriálních souvislostí.

Dynamický, demokratický, průmyslový

Odmítavé stanovisko vůči kinematografu coby povrchní snůšce pouťových hříček (Karel Scheinpflug) nachází záhy své oponenty. Stává se však nutným brát si k analýze filmu pojmoslovné nástroje odjinud. Na počátku je film traktován především ve vztahu k divadlu a literatuře. Později, ruku v ruce s redefinicemi uměleckých možností filmu, množí se však i úvahy o jeho vztahu k hudbě (E. F. Burian) či výtvarnému umění (Zdeněk Pešánek). Analyzují jej funkcionalističtí architekti i marxističtí kulturní publicisté, estetikové strukturalismu i empiričtí sociologové. Nejedna stať věnovaná filmu vyjadřuje mimoděk i širší umělecké programy, například vitalismu či poetismu. Kinematograf se stává ústředním médiem poetistického gesamtkunstwerku (Karel Teige) na straně jedné a ikonou proletářského umění budoucnosti (Bedřich Václavek) na straně druhé. Nesourodé ideové i oborové proudy spojuje jejich důraz na ryze moderní charakter média – jeho dynamičnost, průmyslovost, demokratismus (v pozadí zůstává prozatím obava z jeho ideologické zneužitelnosti). Některé ideje se v průběhu desetiletí kultivují z triviální dojmologie v propracovanější koncepty. Táž myšlenka, která před první světovou válkou vágně zaznívá u Františka Langera, tvoří o dekádu později u Bedřicha Václavka počátek sociologizujících úvah o filmu, a za dalších dvacet let u Inocence Arnošta Bláhy legitimizuje pojem filmového diváka coby skutečnou sociologickou kategorii. Za pozornost také stojí, v jakých vývojových souřadnicích autoři vznik filmu pojednávají. Václav Tille zdůrazňuje jeho přímou genetickou souvislost s orientálním stínovým divadlem (a jeho široké znalosti teatrologických reálií jižní Asie či arabského světa jako by předjímaly exotismus dvacátých let), avšak v okouzlení pohyblivým obrazem vidí zároveň jakousi antropologickou konstantu od pravěkých dob.

Kouzlo vizionářství

Mohlo by se zdát, že ve své době ryze aktuálně pojaté úvahy o filmu stárnou souběžně s jeho rozvojem, stávají se anachronickými a tím pro širší čtenářskou obec nezajímavými. Opak je pravda. Jakkoli nehodláme editory podezírat z prézentistických pohnutek při výběru textů, mnohé z nich nabývají po sedmdesáti či více letech kouzlo vizionářství i novou aktuálnost. Některé nepřímo anticipují technické inovace či klíčové pojmy budoucnosti – vznik 3D kina (Zdeněk Pešánek) či pojem populární kultury (Teigeho teze o vývojové příbuznosti kina s cirkusem, varieté, kabaretem). Stať S. K. Neumanna Obrazy, obrázky, obrázečky (1913) předjímá dnes všudypřítomný termín informační společnost („základem moderního světa jest informovanost“) a osten kritiky vůči obrázkovým týdeníkům, „bezvýznamným, stereotypně se opakujícím výjevům ze zábav vysokého panstva“, dal by se uplatnit i proti dnešní nadprodukci časopisů o celebritách. Totéž platí pro jeremiády Miloše Weingarta (1935) nad mizivým financováním vědy („vědecká práce je – zvláště v oborech duchovědných – již po pět let škrcena hospodářskou krizí“), totéž pro Weingartův nářek nad argotizací češtiny (s ukázkou, jež je však klenotem jazykového purismu oproti telefonickým rozhovorům našich dnešních policistů, politiků či fotbalistů).

Ačkoli film za posledních sto let zdomácněl, stal se rovnocennou uměleckou formou a médiem inter pares, ačkoli nelze v bezprostřední budoucnosti očekávat podobně překotný technologický vývoj, jakým prošel v prvních desetiletích 20. století, tehdejší texty o něm si zaslouží být oprašovány a publikovány. Mohou překvapit svou nadčasovostí či vyvrátit stereotypy o opožděnosti a provinčnosti českého myšlení. Andělův a Szczepanikův výbor dosáhl se zdarem obojího. Stejně jako adept filmové vědy (ne-li více) jej ocení teoretik populární kultury, sociolog, literární historik. A v parafrázi na dávné doporučení Karla Schulze („Nepište románů!“) pocítí možná potřebu nahlas zvolat: „Sestavujte antologií!“

Autor studuje historii na FF UK.