Sled korupčních skandálů, který již několik měsíců stíhá španělskou opoziční Lidovou stranu (PP), nepřestal být jedním z hlavních témat tamního deníku El País. I ve vydání ze 6. října 2009 se zabýval takzvanou aférou Gűrtel, jež zasáhla hlavně valencijskou pobočku strany a tamního regionálního premiéra Campse. Byla při ní odhalena síť přinejmenším nekorektního financování strany pomocí veřejných zakázek udělovaných spřízněným firmám. Symbolem aféry se staly dary ve formě řady drahých obleků pro lidovecké předáky. Do novin se dostávají i odposlechy stranických špiček. PP již začala mluvit o vládním spiknutí a o politizaci policie a justice – a stranický předseda Mariano Rajoy nadále stojí nejenom za nevinou svých lidí, ale i za tezí, že zmíněné aféry stranu nijak volebně nepoškozují. Argumentuje přitom průzkumy dokazujícími, že PP vede nad vládními socialisty o 4 procenta. Tento uklidňující tón ale nesdílí Rajoyův krajan z Galicie Manuel Fraga, bývalý Frankův ministr a zakladatel strany. Jeho explicitní výtky však partajní kolegové bagatelizují. Sám Camps například prohlásil: „Don Manuel je šťastný z toho, co se děje“. El País však otiskl Fragovo jasné vyjádření: „Nezdá se, že by se ta záležitost ubírala dobrým směrem. Tady máme závažné problémy“. A jeho slova byla v témže listu hned potvrzena detaily dalšího ze série skandálů, který se nyní dotkl lidovců v provincii Castilla y León. Tam musela jedna stavební firma za získání zakázky odevzdat lidoveckým politikům (nikoli stranické pokladně) 72 tisíc euro. Regionální valencijský premiér Camps, u něhož celý seriál začal, se zatím těší nejen podpoře stranického vedení, ale opírat se může i o fakt, že prezident valencijského Nejvyššího soudu je jeho přítel a zatím proti němu nehodlá činit žádné soudní kroky. PP mezitím zahájila silnou mediální i právní ofenzívu proti legendě španělské justice, vyšetřujícímu soudci Baltazaru Garzónovi, jenž s rozplétání korupčního skandálu začal. Při projednávání jedné normy, omezující pravomoci právě jeho soudní instituce, pak neváhal jistý lidovecký senátor prohlásit: „Vymezíme revír některým panáčkům soudcům z Audiencia Nacional.“
O smrti legendární argentinské zpěvačky Mercedes Sosové a jejím významu pro latinskoamerický kontext 5. října obsáhle informoval argentinský deník Clarín. Výrazná reprezentantka indiánským folklórem ovlivněné hudby, politická aktivistka a exulantka v době vojenské diktatury, propagátorka práv a kultury indiánských obyvatel, zemřela ve věku 74 let. Její smrt zasáhla nejenom Argentinu, ale mimořádně silně i Chile, kde se Sosová proslavila skvělými interpretacemi písní tamní folkové zpěvačky Violety Parra, především známou Gracias a la vida. K události se vyjádřili lidé tak rozdílní jako Julio Iglesias či Diego Maradona. Ten svůj vztah ke zpěvačce přirovnal ke vztahu syna k matce a označil ji za „bohyni svobody“. Se Sosovou se slavný fotbalista seznámil v roce 1983 v Barceloně, kde v té době hrál a ona trávila své poslední měsíce v exilu (vojenský režim jí na konci sedmdesátých let zakázal veřejně vystupovat). Avšak nejenom smrt zpěvačky se stala důvodem k připomenutí nelehké minulosti země. O den později Clarín informoval o shromáždění bývalých vojáků a jejich rodin, tedy těch, kteří stáli za represemi, jež se částečně dotkly i Mercedes Sosové. Tito bývalí důstojníci si nepřipomínají oběti militaristického režimu, ale naopak své kolegy, zavražděné levicovými guerillami v 70. letech, před i po nastolení vojenské vlády v roce 1976. Od roku 2006 se setkávají vždy 5. října na výročí velkého guerillového útoku na kasárna pěchoty. Má jít o „Den národní vzpomínky na oběti terorismu“. Na rozdíl od minulých, vyhrocenějších setkání se to letošní neslo v duchu snahy o nalezení společenské shody. Přesto jeden z advokátů vojáků čelících řadě soudních procesů, označil stíhané za „politické vězně“.
Velmi kritický komentář jak k současné vládě, tak k opozici, publikoval 6. října nikaragujský deník El Nuevo Diario. Tendence prezidenta Daniela Ortegy změnit ústavu a dosáhnout tak znovuzvolení, „tváří v tváře rozdělené a… politicky zaostalé opozici“, vede podle listu k situaci, kdy si Nikaragujci „nezaslouží ani tuto vládu, ani tuto opozici“. Ortega si prý postupně kupuje hlasy opozičních poslanců a hledá cestu, jak obejít základní zákon země. Verbálně levicově orientovaný politik svého cíle podle deníku dosáhne díky kooperaci s opozičními liberály a díky „demagogii“, jíž dokáže oslovit určité lidové sektory, kterými manipuluje. Opozice je úplně neschopná a stále se prý drží pouze „starého antikomunistického slovníku“, založeného na „hodnotách demokracie a svobod, jako by jejich pouhé proklamování bylo dostatečné pro získání nějaké image a schopnosti vést“. Pravice se prý snaží všem namluvit, že „lid a buržoazie mají stejné zájmy či že sdílí stejné ideologické postuláty“. Opozice se vůbec nezabývá neúspěchy svých vlád po roce 1990 a ortegismu čelí s tvrzením, že ona „je přirozenou alternativou a její vůdci jsou jedinými reprezentanty lidu“. V argumentaci se tak velmi blíží právě Ortegovi, přičemž oba směry manipulují se společností a staví se do rolí jediných a oprávněných realizátorů obecné vůle. Ani neortegovská levice nedokáže vystoupit jako výraznější síla. Její část se neváhá spojit s pravicí, ale ta ji – kvůli svým předsudkům – nebere vážně. Dle komentáře je třeba „vytvořit koalici…, která by znemožnila věčné přetrvávání represivního a zkorumpovaného režimu krytého pod vlajkami jakési neexistující revoluce“. Avšak pravice zatím předvádí spíše své sklony „vyjednávat s ortegismem“, dále „své reakční tendence (jenom ona podporuje vojenský převrat v Hondurasu) a pohled, upřený na Washington“.