Šedé prózy demokracie

Co do podrobnosti zpracování dějin Spolkové republiky Německo nemá kniha Edgara Wolfruma Zdařilá demokracie (Die geglückte Demokratie, 2006) konkurenta, ale slabší je její výkladová stránka. Podobně jako samotné národněsocialistické dějiny mají své historiografické zvraty, našli bychom interpretační césury i u dějin Spolkové republiky Německo. Proměny reflexe bonnské republiky jsou v knize naznačeny v úvodní kapitole, ale souhrnná kapitola o tom, jak vnímali tento státní útvar a německou společnost Wolfrumovi předchůdci a souputníci, tu není.

Jak je možné, že zde chybí jméno tak význačného historika, jako byl Thomas Nipperdey? Jeho díla se sice týkají hlavně předchozích období, ale najdeme v nich též pronikavé reflexe Nipperdeyovy současnosti, a tedy dějin Spolkové republiky. Tohoto autora neuvádí ani jinak rozsáhlý přehled literatury. Z klíčových historiků tohoto období v textu postrádám též Hanse-Ulricha Wehlera (je zmíněn pouze třemi položkami ve výčtu literatury). Přitom právě on významně zasáhl do debat o tehdy ještě nedávné nacionálněsocialistické minulosti i o republikánské­ spolkové přítomnosti. Jeho dílo je navíc opřeno o sociálně vědní základ. Citelně tu také chybějí Jürgen Kocka a Hartmut Kaelble, dva významní inspirátoři těch několika málo českých komparativních historiků, kteří koexistují s převážně pozitivistickou většinou. Proč ten seznam nepřítomných: zmínění badatelé ztělesňují opačný a rozhodně více následováníhodný příklad skutečně nosné historické vědy, jejíž diskurs probíhá v interdisciplinárním a metodologicky daleko podloženějším režimu.

Nuda

Jinými slovy způsob, jímž Edgar Wolfrum (nar. 1960) vypráví dějiny Spolkové republiky Německo, je přinejmenším zastaralý. Je to vršení faktů bez vědomí toho, že jsou fakty pouze v určité výkladové perspektivě. To, co dřív bylo aspirací historické vědy, je dnes nutností, protože data lze najít na internetu (s patřičnou mírou obezřetnosti); její podstatou a smyslem je nyní interpretace. Wolfrum je jistě pečlivý v řazení dat i událostí, ale ty až příliš často postrádají hlavní výkladové linie, kolem nichž by se text organizoval. Výsledkem je velmi často nuda z přemíry dat, citací a líčení vnitrostranických či mezistranických bojů. Jako kdyby se do Wolfrumova příběhu o zdařilé demokracii vkrádala nuda prózy, jež je tak často daní za jinak nevyvažitelné výhody demokracie. Jenomže próza není vždy synonymem nudy a demokracie nemusí působit jako utahaný příběh o proměně nacionálněsocialistické společnosti ve společnost vzorně a oddaně přitakávající novým demokratickým hodnotám. Je hodně povolaných, konstatačních historiků, ale je jen málo vyvolených, schopných interpretací, velkých syntetických výkonů i analytických výbojů.

Wolfrum obětoval přílišnému záběru (politika, kultura, ekonomie atd.) a velkému objemu informací preciznost a konzistenci výkladu. Na mnoha místech je publikace pouhým kompendiem už jinde zpracovaných témat. Předností knihy je tedy její slabost, neboť na jednom místě najdeme jinde rozptýlené tematické komponenty příběhu zdařilé demokracie. Nejsilnější je autor v politických dějinách, na něž se měl buďto soustředit výhradně, nebo měl přizvat k dílu odborníky na ekonomické, kulturní a společenské dějiny. Wolfrum zde předvádí svou nezpůsobilost či neochotu přemýšlet – například ve chvíli, kdy uvádí na scénu některé myslitele, kteří reflektovali vývoj bonnské republiky. Ve výkladech o sociálních a kulturních trendech jednotlivých období připomíná filosofy Karla Jasperse, Theodora Wiesengrunda Adorna a Jürgena Habermase, ze sociologů Ralfa Dahrendorfa a nověji Ulricha Becka s jeho „rizikovou společností“, ale vůbec nezmiňuje nejvýznamnější myslitele poválečného Německa: Martina Heideggera, Wilhelma Weischedela, Hanse Jonase, Roberta Spaemanna či Odu Marquarda, jehož dílo nebylo dosud přeloženo do češtiny.

Domestikace demokracie

Nicméně objemným souborem informací, načrtnutím některých politických linií i řadou postřehů se řadí kniha Edgara Wolfruma Zdařilá demokracie k neopominutelné literatuře o Spolkové republice Německo. A nejen o ní. Přes vyslovené výhrady může být právě v českém prostředí lekcí o domestikaci demokracie ve společnosti, jež s ní neměla téměř žádnou zkušenost. Způsob, jakým německá společnost zavřela džina nacismu zpátky do lahve, aniž by kolem tématu nacistických běsů útlocitně přešlapovala, může být poučný pro nás, kteří jsme se rovněž učili dětským krůčkům demokracie, ale nestali jsme se dospělými tak, abychom mohli být zváni demokraty. V silně xenofobní české společnosti se máme ještě hodně co učit. Německá společnost se v devadesátých letech dokázala zmobilizovat, když se neonacisté z nových spolkových zemí dopustili rasových útoků. U nás ani upálení romské holčičky nevyžene nikoho do ulic. Jsme tedy hodně nepodařená demokracie.

Autor je filosof.