Ateistické tažení

V této recenzi nepůjde o explicitní výklad, spíše o jakýsi nadhled nad subverzivními myšlenkami knihy Boží blud (The God Delusion, 2006). Richard Dawkins (nar. 1941) je britský přírodovědec, známý svou neúnavností v propagaci evoluční teorie a sociobiologie (vědecký názor, ve kterém se praví, že instituce a lidské chování se vyselektovaly pomocí přírodního výběru a jsou jím determinovány). Světovou proslulost získal knihou Sobecký gen (The Selfish Gene, 1976; druhé vydání 1989, česky Mladá fronta v překladu Vojtěcha Kopského 1998), která popisuje vývoj jako replikaci genů s tím, že u člověka se replikují i memy (jednotky kulturní informace). Pojďme na ateistické tažení Richarda Dawkinse!

Proti důkazům existence Boha

V první části knihy se zabývá otázkou existence Boha. Jak jsem již předeslal, Dawkins je ortodoxní neodarwinista. Boha zařazuje do celkové koncepce evoluce, a tak Bůh může existovat až jako její výtvor, nikoli naopak. První náznaky takového myšlení nalézáme v osvícenství, jež odvrhlo Boží zjevení a zajímalo se o lidskou přirozenost. Svůj pohled z nebe upřelo na zemi. Zdárným příkladem osvícence je i markýz de Sade.

Autor se nejprve vypořádává s teoriemi nevylučujícími hypotézu existence Boha. Skoncuje s agnosticismem a konceptem NOMA (non-overlapping magistera: názor o nepřekrývajících se magisteriích vědy a církve), neboť ,,přítomnost či nepřítomnost jakési kreativní superinteligence je jednoznačně vědecký problém“. Poté může směle přikročit k útokům na teorie podporující existenci Boha. Zabývá se jednotlivými ,,důkazy“ Boží existence: ,,důkazy“ Tomáše Akvinského, ontologickými důkazy a dalšími důkazy a priori, důkazem založeným na kráse, na osobní ,,zkušenosti“, na Písmu svatém, na uznávaných zbožných vědcích, Pascalovou sázkou, bayesovskými důkazy. Ani jediný pro něj přitom není dost přesvědčivý.

Náboženství jako dědičná predispozice

Ve druhé části knihy se věnuje otázkám po původu náboženství a vztahu náboženství a morálky. Podivuje se nad tím, že něco tak energeticky náročného mohlo z hlediska evoluce vůbec vzniknout. S psychologickými predispozicemi náboženství se vypořádává velice snadno. Společně s analytickým filosofem Danielem Dennettem (nar. 1942) analyzuje lidskou mysl. Dennet je známý (ostatně jako všichni analytičtí filosofové) monista (názor, že tělo a lidská mysl tvoří jedinou entitu). Člověk je podle něj schopen zaujímat tři postoje k chování měnící se reality: fyzikální (řídící se fyzikálními zákony), projektový (odhadující – bez počtů) a intencionální (domýšlení konstrukce chování entity). Dva poslední jsou příznačné pro náboženství – úmysly se na základě tohoto nahlížení přisuzují například i počasí. Iracionalita náboženství je podle Dennetta vedlejším produktem iracionality zabudované v našem mozku. Jde o jeho dědičnou predispozici.

Jak však postupuje přenos těchto iracionálních idejí? Dawkins, jak již bylo uvedeno, namísto replikátorů darwinovských genů zavádí memy jakožto jednotky kulturního dědictví (například mem neposkvrněného početí). Memy se sdružují do memplexů – jednotlivých náboženství. Při analýze morálky se autor vrací ke své knize Sobecký gen, v níž vysvětluje morálku z principu evoluce. Protestuje proti zkratce, které bychom se mohli dopustit, kdybychom tvrdili, že snaha o vlastní přežití vede pouze k sobeckému jednání. Uvádí čtyři darwinistické důvody, proč člověk jedná mravně (altruisticky): příbuzenství, reciprocita – očekávání oplátky, dobrá pověst a dodatečná výhoda – jako symbol nadřazenosti. Naše jednání je ovlivněno těmito pravidly, nikoli však přísně, nýbrž v závislostech na civilizačních vlivech. Kořeny morálky vidí ukryté v mysli tvořené možnými řetězci morálních systémů.

Ježíšův šílený čin

Poté se myslitel pouští do rozboru Bible jakožto garanta morálních hodnot. Bible poskytuje podle něj dvě cesty k návodu k morálce, a sice „dodržování Desatera“ a „následování – prostřednictvím některé z postav z Bible“. Obě cesty ale Dawkins zpochybňuje, když kriticky reflektuje několik biblických postav ze Starého zákona (podporující například krvežíznivost a žárlivost Boha) a ukazuje, kam až vede doslovné chápání Desatera. Stejně tak zavrhuje i alegorické výklady Písma, neboť neexistuje žádné kritérium pro to, které pasáže budeme vykládat doslovně či alegoricky.

S Novým zákonem to není o mnoho lepší; nechápe, proč se křesťané tak silně soustředí na hřích. A nechápe ani Ježíše, který se kvůli němu nechal ukřižovat. Tento hřích prý vykonal neexistující jedinec, a tak mu čin Ježíšův připadá šílený. Navíc tím prý Ježíš omezil svá pozitivní ustanovení pouze na Židy. Podle Dawkinse tedy své morální zásady rozhodně nebereme z Bible, ale spíše z dobového konsensu mezi lidmi.

V poslední části knihy pak autor obhajuje svou zaujatost. Zaujat je kvůli: amatérským filosofům nakaženým kulturním relativismem, křesťanskému absolutismu, přístupu náboženství k homosexualitě, potratům a hlavně kvůli tomu, že náboženská víra vede vždy k extremismu, neboť ji nevyvrátí žádný argument. To ho vede až k postoji, který jej staví proti náboženské výchově malých dětí. Dítě by nemělo být přesvědčováno a kropeno svěcenou vodou. Musí se samo rozhodnout. Autor je též proti tomu, aby se psychologická mezera v člověku (například potřeba někoho blízkého) zaplňovala Bohem. Raději ji tedy sám zaplňuje vědou. Pro ostatní navrhuje ale i jiná řešení: umění, přátelství, humanismus, lásku k přírodě.

Dawkins svou knihu zakončuje úvahou nad epistemologií. Přirovnává naše vnímání k burce, skrze niž vidíme pouze určitý výsek skutečného světa, určitý model. Neopomene přitom připomenout i svého gurua Charlese Darwina, který podle něj naši burku významně rozerval.

Autor je student historie.