Každá sebevražda má jiný příběh

Jak se vám líbí v roli „autora Hanemanna“? Nežárlí vaše další knihy na tento román?

Samozřejmě bych byl raději, kdyby i mé ostatní knihy byly stejně populární jako Hanemann a také tak hojně komentovány. Na druhé straně si myslím, že to není zdaleka jen můj problém, znám třeba tvůrce, kterému se často říká „autor Hamleta“.

Vzpomenete si ještě, co bylo prvotním impulsem pro tento román?

Jsou to nejen mé zkušenosti, ale zkušenosti celé mé generace. Narodil jsem se a byl jsem vychován ve velmi zvláštním městě. V Praze také existuje propojení české a německé kultury, ale ve městě, kde jsem se narodil já, v Gdaňsku, je ve srovnání s Prahou jeden velký rozdíl. Město bylo zcela vyčištěno od původního obyvatelstva, takže když se tam mí mladí rodiče nastěhovali, byly prázdné ulice, prázdné domy, protože veškeré německé obyvatelstvo bylo deportováno na západ.

Takže v tomto směru je román autobiografický? Protože i v Hanemannovi přicházejí mladí manželé do vyklizeného Gdaňska…

Ano, objevují se tam určité autobiografické elementy.

Ve vašem románu jsou zdůrazňovány rozličné věci, předměty, které nesou historii, třeba jen tu rodinnou. Dnes se nic neopravuje, všechno se vyhazuje a kupuje nové. Jaký to má dopad na naše životy?

Cítím se spojený s tou starou civilizací, ne s tou dnešní, která je plná věcí jednorázového užitku. Mám rád věci, které mají svůj příběh. To je právě spojeno se zkušeností mé rodiny. Domy rodin mé matky i mého otce byly naprosto zničeny, takže jejich každodenní život byl v jediném okamžiku pryč. Takto tedy o věcech uvažuji.

Je atraktivita Gdaňska právě v tom, že se tam mísily kultury?

Možná ano, ale na druhé straně si myslím, že současné město není tak zajímavé a mnohovrstevnaté, jako se jeví v literatuře. Je to dobrý výchozí bod pro představivost autorů, město-přízrak. Protože dnešní Gdaňsk je jen stopou toho města, kterým byl Gdaňsk v minulosti, a které teď můžeme v představách a knihách znovu vytvářet. Čeští spisovatelé mají s Prahou větší problém, protože tady je všechno hotové. A proto tak moc obdivuji Franze Kafku, jelikož navzdory tomu dokázal ve své představivosti vyjít z tohoto prostoru.

Česká republika je menší stát s velkou Prahou. Opravdu člověk celý život vystačí s Gdaňskem a nemá touhu odejít do Varšavy?

V Polsku se naprosto všechno změnilo válkou. Němci v podstatě Varšavu zničili, nemyslím teď jen architekturu, nýbrž i lidi.Varšavu jako předválečné kulturní a duchovní centrum národa se pak už nikdy nepodařilo rekonstruovat, a já tak necítím její přitažlivost ani dominanci. Varšavské povstání vlastně zničilo intelektuální elitu, která byla středem polského života. V dnešní době sedmdesát procent obyvatel Varšavy jsou ti po válce přistěhovaní. Myslím, že nikde v Evropě není tak drastický nepoměr mezi starými a novými obyvateli – tak silné porušení kontinuity.

Když mluvíte o porušení kontinuity, snaží se odsunutí Němci o nějaké vyrovnání? Je to i v Gdaňsku stále živá otázka?

Samozřejmě, že to téma je živé. Před nějakou dobou jsem byl v Berlíně na diskusi Němců, Čechů a Poláků. Utkvělo mi, že Němci po celou dobu mluvili jen o Sudetech a Pomořansku, ale ani slovem nezmínili kaliningradskou oblast, tedy Rusy, Sovětský svaz. Pořád ale mluvili o kompenzacích, které by měli Češi a Poláci vyplácet.

Je to proto, že Rusko je příliš silný partner?

Myslím, že Němci si chtějí s Ruskem udržovat dobré vztahy, zatímco my jsme spíše druhořadá záležitost.

Jsme tedy součástí Evropské unie, nebo pořád spíš jen země mezi Německem a Ruskem?

To je velmi složitá otázka – jaké je místo malých národů střední Evropy v rámci Evropské unie. Kolikrát jsem ve Francii nebo v Německu nabyl pocitu, že jsme stále bráni jen jako částeční Evropané.

Existovaly po roce 1989 také nějaké separatistické snahy, aby bylo znovu ustaveno Svobodné město Gdaňsk?

Takové hlasy se neobjevily, ale ten mýtus Svobodného města byl velmi živý a projevil se v roce 1980 – dělníci z loděnic napsali velký nápis Svobodné město Gdaňsk. To už samozřejmě mělo přenesený význam, ale ukazuje to určitý mýtus svobodného města. V současnosti ovšem žádný gdaňský separatismus neexistuje. Kolem Gdaňsku je ale velice zajímavá lokální odlišnost, což jsou Kašubové – mezní identita trochu německá, trochu polská. Po roce 1989 bylo v těchto oblastech zavedeno dvojjazyčné značení ulic a měst. Bojovali za to celých padesát let, povedlo se to až po převratu. Těsně po válce byly určité obtíže, Kašubové totiž nebyli přijímáni jako etnikum. To se začalo měnit až po roce 1956, což je pro Polsko rok spojený s koncem stalinismu.

Říkal jste „velmi zvláštní město“, já Gdaňsk díky Hanemannovi stejně jako díky Davídku Weiserovi Pawla Huelleho a románům Güntera Grasse vnímám až jako město mytické…

My tvoříme takovou gdaňskou trojici. Jsme rádi, že se nám podařilo vytvořit pověst o tomto městě, která je pro čtenáře přitažlivá. Občas spolu chodíme na večeři.

Jak jste přijal přiznání Güntera Grasse, že byl členem jednotek SS?

Byl jsem ve zvláštní situaci, měsíc předtím jsme byli na večeři a ptal jsem se ho právě na jeho mládí v Gdaňsku a on mi nic neřekl, i když ta kniha už byla napsána. Patrně šlo o nějaký marketingový tah nakladatelství… Nicméně se pak objevily dost výrazné hlasy, aby byl zbaven čestného občanství Gdaňska. Ale já jsem ho hájil, napsal jsem do Frankfurter Allgemeine Zeitung, protože myslím, že udělal více dobrého než špatného.

Když vezmu Grassovo přiznání, Kunderovu „udavačskou“ kauzu a obvinění bývalého prezidenta Walęsy ze spolupráce s tajnou policií… Každá kauza je jiná, ale jde o demytizaci velkých postav, nebo je to pouze snaha o skandál?

Polsko je v této věci silně rozdělené a myslím, že u vás je to podobné. Pro mnoho lidí je to způsob vyrovnání se s minulostí, ale velká část si myslí, že to jsou jen nástroje politických bojů. A u nás tomu tak opravdu je – v předvolebních bojích. Neznám podrobně tu záležitost s Milanem Kunderou, ale co se týče Lecha Walęsy, tak není vše zdaleka jasné. Problém je, že my si tu dobu už dobře nepamatujeme a mladí jí zas nerozumějí. Je těžké představit si situaci mladého dělníka s rodinou, který otevřeně vystupuje proti systému. Nevím, možná tam docházelo k nějakém nátlaku a snaze ho zlomit, ale myslím, že to je věc, která se dá případně odpustit. Mám ovšem velmi špatné mínění o lidech, kteří tehdy nedělali nic a dnes na něj útočí.

Vraťme se k literatuře. V Hanemannovi hraje důležitou roli příběh sebevraždy, který je převzat z biografie Stanislawa Ignacyho Witkiewicze, zvaného Witkacy. Patří k vašim oblíbeným autorům, nebo vás zaujal jen jeho život?

Hanemann není jen román o Gdaňsku, ale i o sebevraždě. To téma mě velmi dlouho zajímá a dokonce se jím vědecky zabývám – autory, kteří spáchali sebevraždu. Z polské literatury je to třeba exilový autor Aleksander Wat, mladý básník Rafal Wojaczek, avantgardní prozaik Edward Stachura a také Tadeusz Borowski, autor próz z Osvětimi s dramatickým osudem – pozoruhodná sestava lidí. Zajímá mě spojení jejich biografie a tvorby. Myslím, že je dobré znát autorovu biografii, i když mnozí mají opačný názor. Vidět dílo na pozadí osobních zkušeností…

A co se týče Witkiewicze, jde o nesmírně důležitou postavu i vzhledem k problémům, jimž čelíme dnes. Žijeme v demokratickém systému, ale hlavním problémem občana je smysl života. Strašně moc mladých lidí, aspoň v Polsku, jej postrádá. A právě Witkacy se touto otázkou zabýval a velmi tuto věc vyhrocoval. Říká, že v demokracii může každý věřit, v co chce. A lidé většinou odpovídají, že v tom případě nebudou věřit v nic. A to je vážná věc.

A zachoval se v závěru života Witkiewicz podle toho, co psal ve svých dílech?

Já teď píšu knihu o jeho sebevraždě – jaké byly její důvody, o jejím tajemství, protože to není tak jednoduché, jak se píše ve slovnících. Proč tam s ním měla umřít ta žena… Mělo to souvislost se vstupem Rudé armády do Polska, ovšem nejen s ním.

Je podle vás sebevražda aktem zoufalství, aktem svobody, nebo obojím dohromady?

Každý z těch případů je naprosto odlišný, je to individuální, těžko srovnatelná zkušenost. Je velice nesnadné najít hranici mezi útěkem a osvobozením. Těžko také rozeznat příčiny, které k tomu činu vedly.

Platí i v Gdaňsku klišé, že Poláci mají rádi české filmy a knihy Bohumila Hrabala?

Já je mám taky rád. Hoří, má panenko od Miloše Formana, Ostře sledované vlaky od Jiřího Menzela… Myslím, záliba Poláků v českých filmech a Hrabalových knihách není nic, s čím by si měli Češi dělat starosti. Celkově mají Češi v současné polské kultuře silnou pozici, včetně autorů, jako je Milan Kundera. Ale teď v Praze jsem se dozvěděl, že tady není považovaný za českého spisovatele, protože české autory zradil a sedí v Paříži.

Ohledně česko-polských vztahů: teď jsem také v knize Deník dospělých psal o jednom polském tabu – a to je vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Když se pak polští vojáci vraceli, byli vítáni jako vítězové, dnes o tom ale nikdo nemluví.

Ondřej Horák je redaktor Lidových novin.

Přeložil Maciej Ruczaj.