Předčasný výron v chrámu mlhoviny

Jaký byl váš první přeložený text a co vás k překladu přivedlo?

Pamatuju si to vcelku přesně. Můj první překlad byla jedna povídka od uruguayského spisovatele Horacia Quirogy, kterou jsem potom uveřejnil v časopisu Babylon. Co mě k tomu vedlo? Netuším, bylo mi devatenáct, předpokládám, že jsem chtěl být slavný – v naivním domnění, že něco takového může překládání nabídnout. Ale tuhle první věc a několik následujících bych radši ani nepočítal. Bylo to něco jako ztráta panictví. Spousta mladistvého nadšení a energie, ale předčasný výron, popřípadě rovnou ante portas, a rozkoš nikde.

Vážně jsem to, myslím, začal brát až s překladem poezie Josého Ángela Valenteho. Ten mě během studijního pobytu v Granadě tak dostal, že jsem ho začal překládat soustavně do šuplíku. Asi bych dnes v tomhle překladu udělal některé věci jinak. Ale zároveň – když jsem si tu knihu nedávno pročítal – jsem tam našel pasáže, které bych možná teď přeložil hůř. S postupující praxí začínám brát ohledy na čím dál víc věcí, a přitom je ten surový materiál, to, čemu říkám „první vrh“, často přesnější než pečlivě cizelovaná konstrukce, vystavěná na základě všech prozodických, poetických, versologických a kdovíjakých dalších pravidel.

Vzpomenete si na nějakou svou hroznou překladovou chybu, která je tak nechtěně vtipná, že se za ni dodnes stydíte?

Chyb jsem nepochybně nasekal spoustu. Ale nejvíc se stydím za svůj „výkon“ při překladu z češtiny do francouzštiny, kdy jsem si myslel, že mám na to, abych dělal podstročnik svému kamarádovi Cédriku Demangeotovi, který chtěl vydat Halasovo A co?. Snažil jsem se, to ano, ale byl to jen další předčasný výron, který naštěstí Cédric ukázal slavné překladatelce Ladislava Klímy a Zbyňka Hejdy Erice Abrams, a ta hned v zárodku zachytila blížící se katastrofu. Špatně bylo úplně všechno, včetně toho, že jsem četl moc rychle a místo slova „chám“ jsem přeložil „chrám“, čímž nádherný obraz „chámu mlhoviny“ plynule přešel z erotické oblasti do oblasti náboženské. Což není vtipné, ale trapné.

Dostal jste Cenu Josefa Jungmanna za překlad poezie Antonia Gamonedy a románu Guillerma Cabrery Infanteho. Jakého svého překladu si ale nejvíc ceníte vy sám?

Dodnes mám rád jeden ze svých prvních knižně publikovaných překladů, a to antologii zmíněného Josého Ángela Valenteho, kterou jsme ve Fra vydali pod lehce nesmyslným názvem V kořenech světla ryby. Je to pro mě klíčový básník dvacátého století, svým způsobem psaní mně velmi blízký, a zřejmě se mi podařilo svým nadšením nakazit dalších pár desítek lidí, což mě překvapilo vzhledem k tomu, že čtení poezie má už dnes hodně blízko k obcování s mrtvolou. Mnohem menší ohlas mělo Bílé předání od francouzského básníka Guy Viarra. Ten mě před pár lety ohromil úplně stejně jako Valente a do jeho překladu jsem vložil spoustu úsilí, kterého absolutně nelituju. Tak jako Viarre nepsal nikdo, koho znám, a jsem zcela nepokrytě pyšný na to, že český překlad je světově první pokus o ucelené vydání jeho díla.

A co se týče prózy, snad bych vyzdvihl překlady knih dvou Kubánců – Guillerma Rosalese a Virgilia Piñery. Prvního jsme prodávali jako kubánský Přelet nad kukaččím hnízdem, ale podle mě je Boarding Home mnohem syrovější, silnější a upřímnější kniha než Formanův film a Keseyho předloha. A druhého zase jako kubánského Kafku, což je vlastně dost zkreslující charakteristika, protože Piñerův rejstřík je ve Studených povídkách výrazně pestřejší než Kafkův.

Střídáte překlady prózy a poezie pravidelně? Nebo byste nejradši překládal jenom poezii, ale to zkrátka drhne s literárním provozem a možnostmi?

Není v tom nic pravidelného. Mám rád oboje, a proto i oboje překládám. Poezii ­možná o něco víc a o něco raději, protože ji taky o něco víc čtu. Samozřejmě, že s prózou bych se na trhu chytil snadněji. Ale naštěstí se překlady nemusím živit, tudíž si zatím můžu vybírat, co dělat chci a co ne. Plánů mám spoustu jak v poezii, tak v próze. Takže o následujícím překladu vždycky rozhoduje souhra okolností nebo nějaký iracionální náhlý popud.

A je něco, co jste si vůbec netroufl začít překládat?

Vůbec si netroufám na starou španělskou poezii z období takzvaného Zlatého věku. A přitom si myslím, že jsou tam autoři, kteří směle snesou srovnání s Ronsardem, Petrarkou nebo i Shakespearem. Jenže se do češtiny překládali minimálně, většinou zásluhou Vladimíra Mikeše. Překlad obsáhlého výboru z poezie třeba takového Franciska de Quevedo je krásná představa, ale bohužel pro mě zcela nereál­ná. V pevné formě se necítím moc dobře.

V Gamonedovi jsem přeložil několik klasických jedenáctislabičných sonetů, ale jsem si jistý, že jeho lehkost mi byla cizí. Ta Quevedova poezie je přitom pořád živá, svým způsobem velmi moderní. Určitě by z ní na české čtenáře nedýchla zatuchlá smrt, což bylo mimochodem jedno z jeho klíčových témat, jak se na barokního autora sluší.

Je rozdíl mezi přístupem k překladu živých a již mrtvých autorů?

Je i není. Mrtvý autor se už nemůže bránit, ale na druhé straně ve většině případů se nebrání ani ti živí. Především u básníků mám pocit, že často považují to, co napíšou, za něco, co jim bylo nezaslouženě dopřáno zaznamenat, a proto si nenárokují žádné zvláštní ohledy. A taky jsou si vědomi, že překlad poezie je vlastně vznikání nového textu, který patří minimálně stejnou měrou překladateli jako autorovi, a ochotně pomáhají při překladu vysvětlit některé temnější pasáže.

V tomhle směru je vlastně často těžší vyjednávat práva u mrtvých autorů, protože jejich dědici tenhle přístup nesdílejí a vcelku logicky považují dílo svého předka za zdroj příjmu. I tady se ale najdou čestné výjimky, obzvlášť mezi vdovami po básnících, které pečují o jejich odkaz ve všech ohledech. Próza je něco jiného. Tam už přece jenom vidina jakéhosi výdělku existuje a agentury, které autory – živé i mrtvé – zastupují, místy vyjednávají dost tvrdě. Je to pro ně zboží.

Kdy překládáte? Věnoval byste se této činnosti naplno, kdyby to bylo možné?

Překládám většinou po večerech, nocích a o víkendech, protože pracuju v televizi, a to je časově vcelku náročné zaměstnání. A to mě navádí i na druhou část vaší otázky. Hodně jsem o tom přemýšlel a došel jsem k závěru, že bych jenom překládání dělat ne­uměl. Bojím se, že by se mi ten život mezi písmenky začal zajídat, přestalo by mě to bavit, a nakonec už bych si třeba ani nechtěl číst, což je přitom jedno z největších potěšení, jež znám.

V tuhle chvíli práce a překládání existují vedle sebe a zajišťují mi jakousi rovnováhu. Díky práci se dostanu mezi lidi, pro které je poezie něco hodně cizího, neřkuli zbytečného. To je přitom většinový názor, takže se díky neustálému kontaktu s ním nevznáším někde v oblacích. A opačně to funguje taky – překlad mi umožňuje zpomalit, nenechat se úplně strhnout dravostí informačního prostředí, kde neexistuje nic staršího než včerejší zpráva.

Děje se podle vás v české literatuře něco významného? Něco, co by se dalo považovat za událost třeba i pro televizi, nebo jsou knihy líné předměty, které do tohoto média nepatří?

Přiznám se, že českou literaturu moc sledovat nestačím. Většinou dám na doporučení jiných a díky tomu jsem se dostal ke skvělým věcem. Ale jsou to jednotlivosti, rozhodně si netroufám identifikovat nějaké silokřivky nebo spodní proudy v české literatuře. Prózu nestíhám vůbec. Největší dojem na mě za poslední léta udělala Topolova Sestra a opožděně Josef Jedlička. To byly rány pěstí do zátylku. V poezii je toho víc. Líbilo se mi Kolmačkovo Moře, Jakub Řehák nebo Typltův Stisk. A skoro patnáct let čekám, kdy přijde s další sbírkou Bohdan Chlíbec. Když vyšla jeho Temná komora, úplně mě ohromila. S těmi línými předměty máte asi pravdu, ale přesto existují příklady, které dokazují, že se literatura v televizi dělat dá. Třeba ve Francii Bernard Pivot nebo v Německu Marcel Reich­Ranicki. Ti o ní mluvili desítky let a lidi se na to dívali! Asi znovu záleží na kouzlu osobnosti. Tihle dva literaturu milovali a dokázali tu svou lásku nějakým způsobem zhmotnit i před kamerou tak, že ji přenesli na diváky. Nevím, čím to bylo. Každopádně u nás se zatím nikdo takový nenašel.

Pořád slyšíme někde někoho říkat, jak si někoho váží, až tato provolání sama už neváží téměř nic… Ale přesto: je mezi žijícími českými autory někdo, koho si opravdu vážíte?

Zbyněk Hejda. Napadá mě vždycky jako první. Bylo to tak i předtím, než zemřel Gruša, Magor nebo Škvorecký. Vlastně toho o Hejdovi moc nevím. Jen si vzpomínám, jaké zjevení pro mě bylo souborné vydání jeho básnického díla v Torstu. Autogramy moc nesbírám, protože se stydím si o ně říkat. I ten Hejdův mi kdysi přinesl táta. Ale chovám ho jako oko v hlavě.