Čekám na tramvaj - literární zápisník

Dostal jsem knihy. Mezi nimi také sbírky poezie. Může to být optický klam, ale zdá se mi, že vycházejí čím dál snadněji. Čím to? Nezdá se mi to proto, že je čím dál nesnadněji čtu? Čekám s knihami na tramvaj a náhodně otvírám knížku poezie Marcely Pátkové Linhartové (nar. 1980) Zpívat bláznům na straně třicet jedna. „Poezie./ Ten vznešený, samonosný hřbitov zblouděnců./ Smutek ohřívaný až k podobě panny/ se ještě tají úlevou z bezbožnosti./ Můza hrůz.// Zalkni se.“ To je celý text. Čtu ho na zastávce – a všechno se ve mně bouří proti podobné vizi poezie i tomuto způsobu psaní. Jako by šlo o pravý opak toho, v čem vidím poezii já, čím poezie mluví ke mně. Čtu verše znovu. Polovina básně je mi cizí, polovině nerozumím. Ohřívaný smutek, podoba panny, úleva z bezbožnosti – ta věta je čirý holanismus, něco, co jsem ochoten s důvěrou luštit jen u Mistra samého. Zatímco jiný autor si podobnou imitaci nechá ve sbírce proč – z povinnosti k pocitu, že píše pravou poezii? Snad kvůli místům jako tahle se mi dnešní sbírky čtou tak obtížně. Pro tu snadnost, že je autorům zatěžko popřít v sobě zavedené, naučené, odezřené způsoby.

Což o to, ten holanismus (jemuž beztak nerozumím) je koneckonců jen věcí techniky. Ale dívám se na začátek básně: první výraz, který autorce po úvodním pojmu poezie „naskočí“, je slovo vznešený. Tramvaj nejede, na řece se blyští světla. Vznešený, samonosný hřbitov – já bych raději o vznešenosti pomlčel. Vznešenost je v poezii jistě důležitá, každopádně je to ale druhotný produkt. Poezie má vznešenost ozařovat či vyzařovat, ne pohlcovat jako černá – hřbitovní? – díra. Poezie otvírá vznešenosti cestu, ač se sama vznešenou nestaví. Vznešené je to kolem, nikoli poezie. Brusič ve Whitmanově básni Sparkles from the wheel, čili Jiskry od brusu, je sám tím vznešeným, co básník vidí a vnímá. Vznešené jsou jiskry odletující od brusu, hlouček diváků a vůbec celá podvečerní scenerie Whitmanovy básně. Zatímco vznešenost samotných slov, jež vizi postihují, ustupuje do pozadí. Vznešeně. Vznešený mi vždy přišel básník jako divák. I Holan musel být nejdřív náruživý divák a posluchač, z promluv zaslechnutých v davu kdysi skládal celé sloky a kolik bouřek či přesně odezřených skvrn a plísní na zdech muselo předcházet všem jeho úžasným, do sebe vyvráceným metaforám. Jistě, básník časem čím dál složitěji obracel zrak k „panně“ uvnitř…

Přecházím po chodníku, v ruce pořád ještě rozevřenou stranu třicet jedna. Vždyť ani tu srozumitelnou půlku básně pořádně nechápu. Není jasné, kam básnířčin povzdech ohledně poezie směřuje. Za koho, proti komu tu mluví? Zdá se, že ani autorce vidina vznešeného hřbitova jaksi nesedí – ale odkud ji vzala? K jakému obzoru se upjala, proč hned k vágně halasovskému horizontu slov sebeponořených do své výsostnosti? A kdo vlastně jsou ti zblouděnci, mají to být básníci tak nějak obecně, tradičně, čítankově? Tak schválně, ti dnešní zblouděnci, jak sem pasují: Hruška, Pleska, Motýl, Racková, Macura, Pátková… Jaká je jejich vznešenost a samonosnost? Autoři jako Hruška, Motýl, Dynka či Kolmačka určitě odrostli nějakému chýrnému, příhřbitovnímu blouděnectví, jejich je poezie svébytně osobní, dnešní, hledající, ale nebloudivá, a v tom bude tkvět i jejich vznešenost. Ze zatáčky vyjíždí tramvaj, nadějně svítí, je to ale osmnáctka a tu nechci. Hm, zrovna Marcela Pátková se zdá pojímat poezii v poněkud zblouděnecky vypjatém duchu. Nemusím ani moc listovat: Ráno, kdy po stesku si klouže čas. Noc zapovězená příslibem početí. Na dlažbě kámen z oceli zacelí mou úzkost v mlčení záměrně umlčeném. Bůh mlčí. Zraje bolestín. Vzbudila jsem se na střepech snů… Mezi podobnými větami je brzy k zalknutí. Ostatně právě tak káže básnířka: Zalkni se. Jenže abych si to nebral moc osobně. Nemá se zalknout ona shora zmíněná „můza hrůz“? Tedy poezie sama? Poezie, jsi-li jen můzou hrůz, radši se zalkni. Či jsi snad, poezie, vždy nakonec tím, čím se zalkneme? Co když tu básnířka mluví ne o poezii, ale o bláznech z ústavu? Co když je poslední verš usyknutím básnířky k sobě samé? Zalkni se, když nevíš, jak to napsat, zalkni se, když nevíš, co s tím vším kolem, co poezií dávno není.

Osmnáctka zastavuje, pár lidí vystoupí a nastoupí. Škoda, že báseň je tak krátká. Končí právě tam, kde se – řečeno básnířčinými slovy – zbavila neodbytného dozoru „holanovského oka“ a kde by se dalo začít u čehosi osobnějšího, u toho zalknutí. Škoda, že jsem sbírku neotevřel radši na straně padesát tři, kde báseň Pavilon devatenáct uzavírají verše: „Z dlaždic bolesti/ poskládám možnosti –/ mozaiku cizí poezie“. Je to právě cizí zrnko, cizí prvek, jež mě tu přitáhnou a zbaví nedůvěry. Vykročit k něčemu cizímu, k neznámým, nepředpokládaným, nevlastním možnostem. Pojem „cizí“ otvírá obzor, protože je pojmem bytostně dialektickým. Cizota nás vymezuje. Bůh mlčí – je cizí. V cizím se zbavujeme kousků sebe samých, ale zároveň si sebe samé i víc přivlastňujeme. Ano, to chci číst anebo psát: mozaiku cizí poezie.

Stmívá se víc a víc a já narychlo listuju knížkou. Sušička vyrve vlasy i s kořeny – Marcelo, vždyť tu máte spoustu podařených a silných míst. Najednou vidím, že co stránka, to nefalšovaná naléhavost. Potraviny. Potraviny. Moje viny. Moje viny. Má smůla, že jsem vaši knihu otevřel na stránce nejslabší, bohužel i nešťastně výmluvné. Už to asi nestihnu, tak jen rychle přejíždím očima: Navlhlé prádlo na šňůrách, na tkaničkách, na ramínkách, na tenkých bílých nitkách… Příkrá zeď, ptáci šílení pláčem chroniků, padání listů na hlavu obsedanta, vyčpělá měď kostela – ale tohle si pamatuju, to mě s vaší knihou sbližuje, bohnická léčebna, tam jsem kdysi dělal, hledal své „zalkni se“. U sloupů divadla se zjevila svítící číslice sedmnáct. Proč jsou tváře pražských tramvají tak mateřské? Už je skoro tma a vozy vezou o to víc světla. Rychle hmatám po posledních verších: Na přesně ohraničeném stole nesmí nic chybět! – Věta jak vyťatá do okolního soumraku. Ani v něm na chvíli nic nechybí, světla se lesknou, chodci jsou tmaví, nad řekou se mihne temně bílý racek, dokonale cizí. „I komín i most mě láká,“ praví se v Pavilonu devatenáct. Přijíždí tramvaj.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.