André Breton jednou přirovnal surrealismus k situaci, kdy přijdete do kina v polovině filmu, chvíli se díváte a pak zas odejdete, aniž byste považovali za nutné pochopit hlavní dějovou linii snímku. Vicki Bennettová, kolážistka známá jako People Like Us, by do takového kina přišla s nůžkami, samplerem či rovnou s plamenometem.
Když na začátku naší dekády zahořela na internetu móda takzvaných mash-ups – popových bastardů slepených ze dvou a více hitů –, začalo se konečně výrazněji psát také o prarodičích hudebních koláží. Kromě Johna Oswalda nebo Negativland figurovalo mezi dříve opomíjenými pionýry bastardího popu také jméno People Like Us, pod kterým od začátku devadesátých let vystupuje umělkyně z anglického Východního Sussexu Vicki Bennettová. Její desky jako Beware The Whim Reaper nebo Hate People Like Us nabízejí zvukové koláže, které jsou stejně perverzní jako podvratné. Splétá je ze samplů jódlování, hudby z německých naléváren, papundeklové exotiky nebo třeba dadaistických veršů.
Opravovat život samplerem
Na začátku bylo setkání s Nurse With Wound a jejich nahrávkami stvořenými ze zvukových útržků. „Tehdy jsem si uvědomila, že se zvuky se dá svobodně nakládat a stvořit z nich něco nového,“ vysvětluje Vicki impuls, s nímž se na začátku devadesátých let pustila do nevídaných dobrodružství na poli hudby. Nic jí není svaté a dialogy z filmů nebo hudba ze starých reklam dostávají v jejích skladbách zcela nové významy. „Když sampluji původně neslučitelné elementy, mohu spojit situace a lidi, kteří by se nejspíše v normálním světě nikdy nepotkali. V tomto smyslu jsem něco jako střihač života,“ vysvětluje.
We Edit Life, Opravujeme život, se jmenuje jeden z jejích dvou filmů sestříhaných z archivních snímků z třicátých až osmdesátých let. Kromě hudby a filmu má za sebou Vicki Bennettová také desítky projektů a instalací v muzeích či na univerzitách. Její patrně nejznámější veřejné dílo je pořad Do or DIY pro newyorskou rozhlasovou stanici WFMU. Běží už od roku 2003 a každé vysílání tvoří jeden kontinuální mix, v němž se potkávají hudební díla dvacátého a jednadvacátého století, porůznu zasmyčkovaná či smíchaná do sebe. Fantastické koláže, obsahující všechno od Johna Cage až po japonský black metal, mají rozrušovat hranice mezi vysokou a „nízkou“ kulturou.
Populární mash-upy producentů, jako byli Freelance Hellraiser nebo Go Home Productions, pracují s ekonomikou slasti, která využívá kombinaci dvou a více provinilých potěšení popových jednohubek, jejichž fúze posunuje výsledek – takzvaný blend – zpět do hranic přijatelného vkusu. Boření zdí mezi žánry a objevování skrytých záblesků geniality, jak je tomu v tvorbě People Like Us, je v mash-upu spíše mimochodný akt. Přesto je Vicki Bennettová k módě bastard popu shovívavá a tvrdí, že „bootlegy vracejí hudbu, tam kam patří. Do rukou muzikantů, kteří si dělají, co chtějí, bez ohledu na požadavky trhu.“
Dobré a špatné vtipy
Většina nahrávek People Like Us je dostupná ke stažení z internetu v licenci Creative Commons a filmy jsou k vidění díky archivářským portálům Ubuweb či Internet Archive. Je to celkem pochopitelné spojení. Většina materiálu, jejž Vicki Bennettová sampluje, pochází z Prelinger Archives, internetového audiovizuálního skladiště kulturních artefaktů (reklam, filmů, dokumentů apod.), které již nepodléhají autorským právům. Před třemi lety dostala kolážistka možnost neomezeného přístupu do archivů BBC, odkud se rekrutují zdroje pro její poslední desky.
People Like Us na nich zas a znovu oživuje kreativní sílu samplingu, jež byla na začátku devadesátých let přiškrcena přísnými zákony chránícími autory. Stále se jí daří být inovativní a hlavně neuvěřitelně vtipná. Nejnovější sbírky koláží Perpetuum Mobile a Rhapsody In Glue vytvořila s kolegou Ergo Phizmizem; společnými silami na nich kradou melodie od Queen, Peggy Lee či Slima Whitmana, převracejí je a montují do švihlých sestav.
Daniel Drew z dua Matmos popsal tvorbu Vicky Bennettové alias People Like Us u příležitosti její retrospektivy jako „odhalování hříček, jež byly v původním díle potenciálně obsažené, ale nebyly až dosud vidět“. Vicki sama je skromnější a popisuje se novotvarem „avant-retard“. Její koláže nemají politické zabarvení, mají být prostě zábavné. „Nechci nikoho nudit, a tak to raději přeháním a pitvořím se,“ říká hudebnice, jejíž vystoupení ozdobí pátý ročník festivalu New New (18. až 21. listopadu 2009 v Brně ve Flédě).
Autor je hudební publicista.