Stát jsme my všichni

Dvacáté výročí událostí listopadu 1989 si připomínáte po svém. V únoru jste vydal v desetitisícovém nákladu publikaci o roku 1968 v Jičíně a zdarma jste ji rozdistribuoval. V červenci jste zveřejnil databázi Státní bezpečnosti, takzvanou Evidenci zájmových osob, na internetových stránkách svazky.cz. Co chystáte na listopad?

Na listopad plánuji takovou osobní vzpomínku na to, co se nám za těch dvacet let nepovedlo. Ale vzpomenu si přitom i na to, co se nám zásadně povedlo. Povedlo se, že už tu není ten všeobecný tlak, že lidé mohou cestovat a studovat, a že vyrůstá velká skupina mladých, kteří snad jednou budou zastávat významné funkce v tomto státě.

Nepovedené pak je, že si lidé myslí, když vyšli před dvaceti lety na týden nebo čtrnáct dní na náměstí a cinkali klíči, že vyhráli. Byla to výborná zkušenost a mnozí z těch, kteří to tehdy zažili, z toho pocitově žijí dodnes. Demokracie tu ale stále nefunguje, jak fungovat má. Nefungují kontrolní mechanismy, úřady, policie ani politické strany. Jsme tedy v podstatě úplně na začátku. Jen s tím rozdílem, že je tu relativně svobodný prostor. Jenže ten byl v posledních dvaceti letech využíván především k tomu, aby lidé vydělávali peníze. Nikdo nemá na nic čas, protože se věnuje jen sám sobě.

Část vašich aktivit se vztahuje k minulému režimu a vyrovnávání s ním. Jaký má podle vás nedávná minulost či lidé s ní spojení vliv na současnou neuspokojivou situaci ve společnosti?

Zveřejnění té publikace i databáze nebylo motivováno výročím pádu komunismu. Je to pro mě dlouhodobá záležitost. Cítil jsem, že je potřeba to udělat, protože to nedělají instituce, které tyto věci mají na starosti. Co se týká zveřejnění materiálů k jičínským událostem, při kterých v roce 1968 došlo k vraždě několika místních lidí okupanty: o nich se sice v sedmdesátých a osmdesátých letech mezi lidmi mluvilo, ale po převratu ani radnice, ani místní novináři nikdy pořádně neřekli, co se tenkrát stalo. V případě zveřejnění databáze pak jde o seznam 770 tisíc jmen těch, kteří se nějak dostali do kontaktu se Státní bezpečností. Asi v osmdesáti procentech případů se jedná o lidi, kteří byli minulým režimem pronásledováni. Přestože tuto databázi získal Ústav pro studium totalitních režimů, nemohl se o ní nikdo dozvědět. Ústav ji z nepochopitelných důvodů tajil, i když byl ustaven proto, aby tyto věci zveřejňoval. Tak jsem ji publikoval sám. Se současným společenským vývojem tyhle věci nemají zase tolik společného. Brání ale tomu, aby byla mladá generace lépe informována o tom, co se v téhle společnosti dělo, a nemusela historii znovu opakovat.

Opravdu věříte tomu, že se komunismus může nějak opakovat?

Když ve společnosti panuje pocit, že je všechno špatně, a přitom si většina žije nad poměry, když se lidé neobracejí aktivně ke státu a nevyžadují změnu, když se tito lidé neptají a úřady nemají potřebu dodržovat zákony, protože instituce, které je mají kontrolovat, fungují špatně, tak se ten režim může opakovat. Třeba nebude mít jméno komunistický, ale bude podobně totalitní. Chápu to tak, že stát jsme my, a ne parta úředníků nebo zastupitelů, kteří nás v tomto okamžiku reprezentují. V demokracii by měla fungovat pravidla pro všechny, ne jen pro některé.

Nezabýváte se jen nedávnou minulostí, ale jste činný i v řadě dalších oblastí, například v oblasti životního prostředí. Do ekologických aktivit jste se ostatně zapojoval už před rokem 1989. Jaký je rozdíl v přístupu k ekologii před dvaceti lety a dnes?

V oblasti ekologie se udála od roku 1989 asi největší změna. Stát chtěl v devadesátých letech udělat všechno pro to, aby stoupla kvalita života lidí. Byly přijaty těžební limity, došlo k povinnému odsíření a byla stanovena pravidla, jak se mají velké podniky chovat k životnímu prostředí. Po revoluci prudce stoupla kvalita ovzduší a vody. Co se ale týká občanských iniciativ a tlaku občanů na to, aby se neděly věci, které mohou poškozovat prostředí nebo jejich zdraví, tam to je slabší. Před několika týdny vláda schválila návrh, který má posunout těžební limity z roku 1992, a zelenou dostal zákon, který umožňuje vyvlastnění. Takže úředníci na ministerstvech teď budou stanovovat, kde jsou liniové stavby, a tam se bude vyvlastňovat. A občanské ekologické iniciativy jsou, zvláště ze strany krajských vedení ODS a ČSSD, vnímány jako škodlivá věc. Václav Klaus pak dokonce označuje ekologické organizace za ekoteroristy.

Ekologické iniciativy začaly být mimořádně aktivní právě před převratem v roce 1989. Prosazovaly nejen změny v přístupu k prostředí v severních Čechách, ale bojovaly i proti výstavbě tunelu pod Stromovkou. Ten se teď staví. Co to podle vás říká o přístupu společnosti k ekologii a síle občanské společnosti?

Spíš to podle mě vypovídá o slabosti kontrolních mechanismů ve státní správě a samosprávě. Zmínil jste Stromovku, mohl bych ale v Praze jmenovat ještě tunel pod Vítkovem, mrakodrapy na Pankráci, které se tam mají stavět přes protesty UNESCO. Proti všem těmto záležitostem se celá léta bránila řada lidí. Ti ale mezitím o dvacet let zestárli. Někteří z těch, co se starali o záchranu Pankráce a Vítkova, již zemřeli. A nikdo je nenahradil. Občanské iniciativy mají dnes možnost oddalovat různé věci. Musí ale počítat s tím, že se k těm nápadům úřady ihned vrátí v momentě, kdy tlak poleví a občanské iniciativy přestanou využívat zákon na ochranu přírody a krajiny z roku 1992, který jim umožňuje vstoupit do řízení.

Do kolika takových správních řízení vstupujete v současnosti vy?

Momentálně vstupuji do řízení ve 414 obcích Královéhradeckého kraje a v řadě dalších měst republiky. Tak zjišťuji, jak účast občanské veřejnosti funguje a jak funguje výkon státní správy a samosprávy v oblasti životního prostředí. Když do nějakého řízení vstoupím a protestuji například proti plánovanému kácení stromů, v devadesáti devíti procentech případů se stromy nepokácí. Žadatel, většinou město, od toho ustoupí. Kdybych do řízení nevstoupil já nebo nějaké jiné sdružení, stromy budou pokáceny a nikdo pak už, i přes případné důkazy v podobě pařezů zdravých stromů, nedokáže přimět příslušné orgány, aby vyšetřily, zda náhodou nešlo o to, aby si starostův kamarád pořídil pěkné dřevo na topení.

S kolika nevládními organizacemi nebo jednotlivci v těchto záležitostech spolupracujete?

Je pravda, že za těch dvacet let se ze stovek organizací a aktivních jednotlivců staly pouhé desítky. Špatné přitom podle mě je zejména to, že lidé z mladé generace, která vyrostla v posledním dvacetiletí, nejsou ochotni se ve větší míře věnovat veřejným záležitostem. Odůvodňují to přitom stejně jako kdysi jejich otcové a matky: „Stejně nemůžu nic změnit.“ Na vině je podle mě i nedostatek právní a občanské výchovy.

V minulých letech jste vstoupil i přímo do politiky. Působil jste jako poradce bývalého předsedy Strany zelených Martina Bursíka. Angažmá v politické straně jste ale před rokem zanechal. Proč?

Vstoupil jsem do toho nejprve jako nezávislý kandidát za zelené a potom jsem vstoupil i do strany. Časem jsem se stal krajským předsedou a členem republikové rady. Také jsem dělal Martinu Bursíkovi parlamentního asistenta. Chtěl jsem zabránit tomu, aby ve volbách uspěly jen čtyři parlamentní strany a ty dvě nejsilnější se pak spojily ve velkou koalici. Kdyby volby v roce 2006 vedly k tomu, že by se ty strany spojily, jsem přesvědčen, že bychom se dnes o spoustě věcí vůbec nedozvěděli. Třeba o skandálu na plzeňské fakultě. O tom měly sdělovací prostředky informace již před deseti lety, ale nebyly ochotny je zveřejnit. Do politiky jsem šel také proto, že jsem chtěl zjistit, jak to vlastně v politických stranách funguje.

A co jste zjistil?

Zjistil jsem po dvou letech, že musím vystoupit. Nechtěl bych tím odrazovat lidi od působení v politických stranách. Měl jsem osobní problém se ztotožnit s určitými kompromisy.

S jakými?

Nevím, jak to chodí v jiných politických stranách, ale myslím, že je to i jinde dost podobné. Existuje tam skupina lidí, kteří jsou ve straně jen proto, aby získali nějaký osobní prospěch. Čekají na svou příležitost, aby se mohli prodrat dopředu a stát se předsedy krajské organizace či zastávat jinou funkci. Nejsou aktivní, nevydávají publikace, neúčastní se správních řízení, nezajímají se o veřejné záležitosti. Možná, že čtou noviny. Já si ale nepotřebuji dělat stranickou kariéru. Je zajímavé si to zažít, ale nepotřebuji tam mezi nimi být.

Hrozbou velké koalice by se dalo argumentovat i dnes. A možná, že ji v podobě současné vlády dokonce máme, ani o ní nevíme. Vy jste však přesto na politiku už rezignoval?

Politika se nedělá jen v parlamentu nebo v zastupitelstvech a stranách. Pro mě je politika všechno, co se mne nebo společnosti nějak dotýká. Rezignoval jsem jen na ovlivňování věcí veřejných prostřednictvím politické strany. Jako předsedovi krajské organizace se mi stávalo, že jsem pod sebou měl sto dvacet členů strany a devadesát z nich nedělalo vůbec nic ani pro ochranu životního prostředí nebo lidských práv, ani pro jiné veřejné záležitosti. Dál se k téhle věci vyjadřovat nechci, protože nechci vypadat jako kverulant. Ze strany jsem odešel tak, abych ji co nejméně poškodil. A jsem moc rád, že jsem to stihl předtím, než se z ní začalo vylučovat a než se při vnitrostranickém souboji začaly na veřejnosti využívat lži. Byl jsem ve straně ve zvláštní situaci, kdy to vypadalo, že lze stranickou politiku dělat jinak. Možná jsem pak neměl dost trpělivosti na to, abych devadesát lidí učil, jak být veřejně aktivní. Takže jsem dnes zase aktivní jen jako občan.

Jako aktivnímu občanovi vám dnes hrozí správní řízení v souvislosti se zveřejněním databáze StB, které může vyústit v desetimilionovou pokutu…

Jsem přesvědčen o tom, že podobně jako v minulosti, kdy proti mně byla vedena řada soudních stíhání a správních řízení – a že za těch posledních dvacet let jich bylo mnohonásobně víc než za doby komunismu! –, se opírám o dobrou znalost právních nástrojů, které jsem si za tu dobu musel nastudovat. V tomto případě je to spor o Ústav pro studium totalitních režimů. To je instituce, kterou jsem od počátku podporoval a pomohl ji v době svého angažmá ve Straně zelených prosadit do volebního programu. Pro zákon pak hlasovalo všech šest poslanců Strany zelených, což umožnilo, aby parlamentem o jeden hlas prošel. V tomto zřizovacím zákoně dostal Ústav do vínku, že mu musejí všechny státní instituce včetně zpravodajských služeb do sedmi měsíců od začátku fungování předat veškeré archiválie pocházející z činnosti Státní bezpečnosti. Od toho jsem si sliboval, že nastane průlom ve zveřejňování materiálů týkajících se minulosti a že lidé, kteří tehdy možná něco spáchali a dnes působí ve státní správě a samosprávě, nebudou moci být vydíráni jen proto, že na ně někdo má informace, o kterých nikdo jiný nic neví. Takové případy dnes existují. To měl Ústav zajistit, ale neudělal to. Naopak mi sdělil, a pak i veřejnosti, že se v případě databáze jedná jen o archivní pomůcku, kterou údajně nejsou povinni zveřejňovat.

Pokuta ovšem hrozí vám…

Jde o to, že Úřad na ochranu osobních údajů řekl, že jsem na stránce svazky.cz zveřejnil osobní údaje těch a těch lidí a ti se mohou cítit dotčení. Já jsem moc rád, že tu máme ochranu osobních údajů, i když v reálu moc neplatí – na každé ulici je kamera a záznamy jsou různě evidované. V tomto případě ovšem mluvíme o historickém materiálu, informacích, které byly zapsány před nejméně dvaceti lety. A mluvíme o tom, jak jsou tyto materiály využívány v současnosti. Kdyby konkursní správci nebyli často bývalými příslušníky StB a podniky nebyly převáděny za divných podmínek a neexistovalo podezření, že jsou do toho zapojeni lidé, na které by někdo někde mohl mít nějaké papíry z minulosti, vůbec bych to nedělal. Zveřejňování databáze bych nepovažoval za důležité.

Tou pokutou mi tedy nehrozí Ústav pro studium totalitních režimů, ale Úřad na ochranu osobních údajů. A ten zapomíná na to, že zákon stanoví určitá pravidla a přitom říká: pokud zákon nestanoví jinak. Taková jiná pravidla platí například ohledně dlužníků, rejstříku trestů a podobně a také je stanoveno, že na archiválie vzniklé z činnosti Státní bezpečnosti, komunistické strany a Národní fronty se ochrana osobních údajů nevztahuje. Proto jsem tu věc zveřejnil a jsem velmi překvapený, že Úřad chce jít do sporu, který má podle mého názoru předem prohraný.

Před rokem 1989 i po něm byla proti vám vedena řada řízení a stíhání, také jste se ale ohrazoval a poukazoval na nezákonné jednání vůči vaší osobě, jako například zbití ze strany policie, ke kterému došlo před deseti lety. Jak podle vás funguje v Česku spravedlnost?

Máme takové lidové přísloví – po každém dobrém skutku následuje spravedlivý trest. To se v mém případě jasně prokázalo. Policejních ataků i podivností při nejrůznějších řízeních byla celá řada. Je to prostě daň za to, co dělám. Uvědomuji si reálie této země a uvědomuji si i to, co někteří tvrdili již před dvaceti lety, že přerod společnosti bude trvat několik generací. Když mi bylo devatenáct a viděl jsem to množství stejně smýšlejících lidí na Václavském náměstí, říkal jsem si, že ten přerod přijde určitě dřív. Posledních deset let si říkám, že změnu přinese generace, která vyrostla v době, kdy už tu komunismus nebyl. Že až nastoupí do úřadů, nebudou ochotní vést stíhání vůči kritikům své či jiné instituce a nebudou zastrašovat lidi a snažit se jim bránit v aktivitě.

Jak je to konkrétně s vaším stíháním ohledně zveřejnění telefonu Jiřího Paroubka a s vyšetřováním policejního násilí?

Jiřímu Paroubkovi se nelíbilo, že jsem jeho veřejné číslo oznámil na trutnovském rockovém festivalu. Udělal jsem to proto, že organizátor tohoto festivalu Martin Věchet po zákroku policie proti CzechTeku v roce 2005 zveřejnil v MF Dnes článek, kde napsal, že zásah byl v pořádku, a napříště policii doporučil, aby vůči technařům zakročovala stejně, jako proti němu zakročila v roce 1987 za pořádání festivalu – tehdy mu polili močůvkou pozemek. Chtěl jsem, aby z festivalu zaznělo něco jiného. Spor Paroubek nevyhrál, ale ukázal mi, jak se v právních věcech kličkuje. Ukázal mi to i trutnovský úřad, který mi manévrováním znemožnil podat proti Paroubkovi oznámení za křivé obvinění. Horší ovšem bylo, když na mě kvůli položení otázky na tiskové konferenci v souvislosti se zákrokem proti CzechTeku podali trestní oznámení. Zeptal jsem se, zda policista František Pachl, který zásahu velel, spolupracoval se Státní bezpečností nebo byl jejím kmenovým příslušníkem. Odpověď jsem dodnes nedostal, trestní oznámení ano. Pokud by to nynější správní řízení ohledně zveřejnění databází skončilo s maximální pokutou deset milionů korun, bylo by to ale ještě horší. Zabránili by mi tak v činnosti na sto dvacet let. Musel bych se narodit ještě aspoň dvakrát.