Zvuk zkratu

„Slyšíš něco?“ A potom dál to, co předtím, že nic, šum, praskot. A znova. „Slyšíš něco? Není nic. Nic, protože všechno skončilo. A teď ani neexistujou zvuky. Venku. Všechno se vsálo. Kapišto? Kdyby ses teď vydal nahoru, přestal bys existovat. Vodejít a rozplynout se. Tam totiž neni svět, proto bys musel přestat. Nic neni slyšet, mohlo by aspoň foukat, tady fouká pokaždý, jenom teď ne. Něco by se mohlo lámat, bouchat, křičet anebo praskat, cokoli, pokaždý jsou nějaký zvuky, nějakej pískot, cokoli, jenom teď ne, teď je to dokonce barevný, posraný nic, a do hlavy ti teče černej inkoust a ucpává všecko, dostává se do myšlenek, ty už taky nemáš, protože jakmile je všecko černý a voni taky, začínaj splývat. Já už, Boku, nevim, jestli jsme, chápeš, musim kouřit jednu za druhou, protože jakmile ji típnu, jak mam jako vědět, že jsem. Vobraz i zvuk budou černý.“

Všude byla stejná tma. Totální. Měl jsem dokonce pocit, že nejsem. A proto jsem se snažil vybavit si nějaké skutečné momenty, které po sobě následují, něco, co by mi ukázalo, že přece jen je všechno v pohybu, že je vteřina a po ní další, že to funguje. Ale bylo ticho. V levé ruce jsem měl cigáro. Což mělo svůj význam, protože když jsem měl pocit, že hýbu dlaní, červený konec obkresloval půlkruh, ten byl skutečný a toho jsem se rozhodl držet.

Plazil jsem se k Amperovi, byl jsem jako žížala, stačilo jen, aby z konce spacáku vypadávalo hovno. Nahmatal jsem jeho tvář, narazil jsem na cosi lepkavého a mokrého, bál jsem se přitlačit, aby mu nezmizela hlava, aby nepraskla jako mýdlová bublina naplněná cigaretovým kouřem. Protože to, čeho jsem se lehce dotknul, bylo nechutně vlhké, nebyla to kůže ani tvář, ale spíš něco jiného, nějaká špína nasátá mazlavou černí, on pomalu kapalněl a nepřestával řvát, že mu je zima, což mi přišlo jako dost primitivní hra. V tu chvíli jsem ale ještě nevěděl, na co myslím. Dlaň se od toho nechtěla odlepit, jeho osoba ji divže nepohltila, divže nevsála. Odvést z ní všechny životodárné tekutiny a na konci vyplivnout vysušený pahýl. Ale všichni jsme to věděli. Že je Amper dehydrovaný. Nejspíš byl úplně mokrý. Já jsem žloutnul. A bál jsem se jít vymočit, bál jsem se, že se nebudu moct zastavit, že to bude věčnost a já zapomenu, co mám udělat, abych skončil, že budu jako citrón, z něhož vymačkávají šťávu, jako něco uzavřeného a gumového, z čeho vysávají vzduch. A Amper to rozhodně neměl pod kontrolou, nejspíš měl pocit, že jakmile se počurá, stane se něco lepšího, že něco skončí, z něčeho se vysvobodí. A proto se z něj stala jedna velká koule.

Vysoukal jsem se ze spacáku a podal ho Amperovi. Mně o nic nešlo. Bylo mi líp. Určitě líp než jemu. Na rukou jsem cítil jeho tělo. Úplně jsem ho viděl. Nejvíc podezřelé mi přišlo to, že jenom spadnul do vody a hned umíral. To teda bylo něco. Přehlédnutí. Teď se úplně proměnil v cosi položivého, zarazil se mezi úplnou přeměnou skupenství a stačilo nešťastně spadnout do vody, možná si v tu chvíli opravdu nějak ublížil? Možná se bouchnul koncem hlavy o kus ledu a měl otřes mozku, možná měl omrzliny na životě a teď se s tím jeho tělo postupně ztotožňuje? Nepřestával křičet, měl jsem chuť sundat mu nejdřív boty, potom ponožky a ucpat jimi ten nepatrný otvor, na který narazily mé prsty a který jsem se bál rozevřít, ve strachu, že z něj vyprchá to, co ještě je Ampér, že se to rozlije na podlahu a nijak se to nebude lišit od toho, co vyčůral, že se nasákne do spacáku a bude smrdět ještě víc, a my ho nebudeme moct s čistým svědomím vyhodit, protože přece jen je to Amper.

Vzpomněl jsem si na limonádu, nikdo se nehýbal a nikdo nedýchal, je možné, že kromě nás tam nikdo nebyl, žádné cigáro nehořelo, černá se pevně uzavřela a nedostatkem kyslíku udusila všechno, co mohlo přinést světlo. Byla někde vedle mě, bál jsem se rozsvítit světlo, aby nevyšlo najevo, že ležíme na hromadě mrtvol a kolem nás je hromada kostí. A už jsem věděl, že začínám mít halucinace.

Objevilo se cosi nepříjemného.

Cítil jsem je. Ty myšlenky: Zavírám oči a za chvíli je otvírám. Kolem už není nikdo, a já vůbec nevím, jestli tu jsem. Výrazně cítím, že místnost má stěny, bez dveří, bez vchodu. Člověk může jít několik hodin, ale pokaždé narazí na tu samou studenou, drsnou zeď. A samozřejmě dětský pláč. Bůhvíodkud. Zvuk. Dítě. Zeď. Amper chrchlá, plive to, co má v hlase, co ještě před chvílí byl pouhý zvuk, poté mu zasvítí oči, zostří se rysy ve tváři, začne mluvit odporně hlubokým hlasem, pomalým a roztaženým do všech stran, až ke zdem. Záhy vysloví moji myšlenku. A spatřím jeho červené oči, jsou všude kolem. Amper začne levitovat. Laciný horor přímo nade mnou.

Špatným myšlenkám byl zničehonic konec. Já jsem se však nepřestal bát. Amper se na mě podíval, neviděl jsem to, ale musel to udělat, protože chrchlal, ale hned nato se přiznal, že to není jeho chyba, že když už se nemůže udržet a padá, má pocit, že když se vymočí, povznese se výš a nepraští se o zem, že to nemá pod kontrolou, prostě se to spouští samo. Potěšilo mě, že Amper přese všechno je stále ještě člověk, že dokáže mluvit, že jde skutečně o lidskou bytost, a ne pouze o jakousi neidentifikovatelnou substanci. I tak jsem ale zbytek limonády vylil a láhev postavil vedle Ampera.

„Když budeš mít chuť, vem si flašku, jenom si to potom nespleť a náhodou to nevypij. Hned ti ještě něco přinesu.“ To jsem mu řekl. I když jsem si nebyl jistý, na kterou stranu jít, byl jsem uvězněný v samém středu čehosi neohraničeného, v černi a všechny směry se staly jedním, za i před, levá i pravá ruka sice existovaly, potřeboval jsem však nějaký cizí orientační bod, cosi mimo mě, abych se aspoň trochu zorientoval. Hlas. Ozval se Bob, a potom Boku. Najednou se zhmotnili, najednou se objevili, předtím tu totiž nebyli, dokonce jsem pocítil úlevu.

A potom se opět objevilo cosi nepříjemného.

Vstal jsem, a možná jsem to nebyl já, ale cosi mě? Cosi mě vstalo. Všechno jsem viděl jakoby ze dvou perspektiv zároveň, přestože byla tma, byl jsem jako netopýr, něco jsem říkal a díky tomu jsem věděl, kde leží, můj hlas se od něho odrážel, od Ampera, viděl jsem díky tomu celou siluetu tvořenou z černi, ležel zachumlaný do spacáku a zvětšoval se přiměřemě tomu, jak jsem se k němu blížil. O ničem jsem nepřemýšlel, na vteřinu se udělalo bílo, v celé té černi byl malý odlamek pouze v mé hlavě a jistě nejspíš díky tomu viděli, jak začínám Ampera kopat, viděli, jak mu směřuju kopance do břicha, jak mu dávám přes hubu, jak mířím do toho bílého bodu, který jsem zároveň zahlédl i v Amperově hlavě, jak se ho snažím nacpat do černi, jeden za druhým, stihl jsem to dvakrát, za maminku, za tatínka, poté mě cosi přimáčklo, pocítil jsem, že už vůbec nestojím, zaslechl jsem, jak se vítr pohybuje kolem uší, pocítil jsem je na krku, a pak nesrovnatelně měkká čerň, která fungovala jako půda pod nohama, otevřela se pro mou hlavu, načež se uzavřela, aniž by tam pustila celé tělo.

* * *

Nemůžu pohnout rukou, nemůžu pohnout druhou rukou, nemůžu pohnout tělem, nemůžu pohnout nohou, nemůžu se přesouvat nohama po zemi, která de facto neexistuje, protože jsem uvězněný v nicotě, protože tu není nic vidět. Cítím něco, co není ani mé tělo, ani oblečení, cosi, co je na dotyk drsné a nemá hrany, je to vedle sebe. Jsou dva, možná čtyři, a možná že jsou vedle sebe a cítí se jako celek. Nejspíš mě svázali. Jsem ne tady, to je jisté, je to už jisté, černá barva, díky níž se to odráželo od zbytku, ubyla. Měl jsem pevně zavřené oči. Ale potom jsem je otevřel. A v tu chvíli jsem se nejspíš probudil. Anebo jsem usnul.

Stanice

Neprobudila mě zima. Sníh jako by přestával padat. On tu nebyl a pec vyhasla. Vedle stál zastřešený přívěs, který mi připadal jako vagon. Vešel jsem dovnitř. Na stěnách visely fotky nahých ženských, vytržené z novin tištěných na něčem, co vypadalo jako toaletní papír. Dveře nešly dovřít a vítr navál dovnitř sníh. V jednom rohu byla nainstalovaná plechová pícka, ve druhém ležela zničená a nejspíš napůl shnilá bunda. Cosi šumělo, zvuk mi připadal povědomý. Okna byla zamrzlá a zavátá sněhem. Byla úplná tma. Zvuk byl přerývavý, tišil se a zesiloval, chvílemi to vypadalo, jako by ho přehlušoval nějaký hlas nebo nesmyslné zvuky, jež byly uspořádány díky něčemu jinému, než je náhoda.

Chvílemi zpoza toho, co jsem viděl, co bylo naproti mně, zdánlivě cosi prosvítalo, jako by všechny ty obrysy a tvary byly pouze namalované, nejspíš díky únavě se mi všechno začínalo smíchávat, starý člověk, černý jako smůla, se mi stejně tak dobře mohl zdát, nic nebylo jisté a já jsem se neustále zasekával, nebyla žádná konkrétní činnost, kterou bych mohl dokončit. V hlavě jsem měl útržky brakového románku, příběhu o lásce, o zradě, smrti a zrození, hlavou se mi honily literární toposy, kouřil jsem cigáro a připadal jsem si jako hrdina nějakého filmu. Něco se však změnilo. Nejspíš počasí. Oteplilo se. Všiml jsem si, že sníh roztál. Úplně všechen. Jako by najednou bylo jaro. Je to možné? Šel jsem dál.

Zatím vše pouze roztálo. R o z t á l o. Zjevila se myšlenka anebo několik vět: sníh roztaje a veškerý zbytek roztaje společně s ním. A taky, že nikdo nevymyslel čas… Potom se všechno muselo rozbít, rozprchnout do čtyř stran a nenechat nic uprostřed. Musím si odkašlat, abych to ze sebe dostal společně se slinou. Lépe, lépe, lépe. Jdu dál.

Všechno zezelenalo. Zima se vypařila. Přiletěli ptáci. Jako v hippiesovských snech o místě ideálním pro založení komuny. I já jsem byl čerstvější. Místnost se celá zaplnila zvukem z rádia, až jsem pocítil silnou klaustrofobii. Odešel jsem odtamtud. Bylo zeleno. A modro. Na nebi chyběl nápis: „zdravíme z hor, škoda, že tu nejste“. Vydal jsem se směrem, který mi přišel jako předek. Nechtělo se mi zpátky. Potom jsem se ocitl u kolejí.

Vypadalo to, jako by nevedly nikam. Začínaly uprostřed posečené louky, přestože jsem měl pocit, že právě na tomhle místě je to spíš konec než začátek. Bolela mě pravá ruka, na bicepsu se mi objevila modřina v intenzivně syté fialové barvě, s červenou tečkou uprostřed. Musel jsem se praštit o něco ostrého. Napadlo mě. A pak jsem šel. Opět, jako bych už několik let nedělal nic jiného, než se přemisťoval pomocí nohou, z jednoho místa na druhé. Pokaždé jsem byl uprostřed. A setmělo se. Nastal soumrak, ba dokonce noc, která chytře odváděla mou pozornost od hlavy plné myšlenek tvorbou příčinně-účelových asociací, jež směřovaly k situaci, v níž jsem byl. Šel jsem. Objevila se. Daleko a na konci. Slabě osvícená, ale i tak jsem ji mohl hned spatřit. Ji, a nikoho jiného.

Zastavil jsem se teprve uvnitř ní. Stanice. Alespoň jsem si to myslel, nebylo toho totiž moc vidět. Prošacoval jsem kapsu, našel jsem krabičku a v ní cigaretu. Něco tam bylo napsané, všiml jsem si toho, když jsem škrtnul sirkami z druhé kapsy. Cigarety byly v levé, oheň v pravé. Sama vyskočila z krabičky. Cigareta. Jako by to fungovalo automaticky. Vytáhl jsem ji pusou. Zapálil si. Potáhl. V tu chvíli se něco stalo. Zavřel jsem oči. Otevřel je. Nevšiml jsem si toho hned. Na někoho jsem se díval a on se díval před sebe. Potom jsem pozoroval jeho a viděl jsem to, co vidí on. Stál. Na tom samém místě co já. Zbytek zůstával stejný. Budova, koleje, železo, noc. Teprve jakmile jsem se pohnul, on také. Jde o jiný pohled, protože jsem viděl to, co on. To se nedá vysvětlit. Protože jsem viděl to samé, by jsem jím. Protože jsem si myslel to, co on, myslel jsem si to samé, protože on si myslel to samé co on. A on měl podobný názor. Také ničemu nerozuměl. Ale mně už to bylo ukradené. Konečně jsem mohl mít odstup. Zapálil jsem si. Teď to bude trochu jiné, s ohledem na situaci: kdo co vidí a co si myslí?

Rozhodl se to neřešit, oddal se kouření cigarety. Bez kouře. Nebo alespoň nebyl vidět. Nic. Velká tma, ale stanici bylo možné vycítit, hrubost jejích zdí, z poloviny opadaná omítka, nápisy, megafony, kov, beton a opět kov. To bylo cítit dokonce i během takové noci. Koleje začínaly bezprostředně před budovou. Byly ještě tmavší než vzduch, proto si jich všiml. Jako by je někdo namazal nocí. Třpytily se. Peron byl jeden. To věděl, aniž by se díval. Ze střechy plechové budky, která občas musela někoho chránit před větrem a deštěm, visely červené žárovky. Rozsvítily se teprve, když se na ně podíval. Neobjevil se pouze obraz. Když se totiž rozsvítily, zaslechl jemné bučení a poté jemný zvuk zkratu. Jedna vyhořela. Teprve po chvíli spatřil, že světélka mají jakýsi smysl. Tvořila totiž slovo: P O Č Á T E K. Slovo jakoby skleněné a tak trochu průsvitné, a nějakou dobu, v pozadí, bylo slyšet píseň o tom, že kdosi nemůže usnout a nemá místo, kam by se mohl vydat. Instalace visela ze střechy. Žárovičky jako na stromečku příležitostně osvětlovaly číslo jedna. Tak to vypadalo.

A on už nejspíš nic nevěděl, protože stál, zvedl hlavu vzhůru, svěsil ruce a zíral na nápis poskládaný z propletených světélek. Písmena se hýbala. Vítr. Natáhl levou ruku. Natáhl pravou ruku. A potom se kousl do levé. A ještě jednou. Nejspíš proto, aby si zapamatoval, odkud přišel.

A krátce poté obraz mizí, černá barva se propadá, a na jednu kratší chvilku, kratší než moment, z něhož potom vyvozujeme nějaké závěry, se vše rozpadlo, černou barvu vystřídala bílá a prostor měl zdi, které explodovaly stejně rychle, jako se objevily, bylo to během jednoho mrknutí, kdy vám něco spadne do oka a vy se to snažíte dostat ven rychlými pohyby víček.

Potom se posadil na lavičku, nevěděl, co si má myslet, co má dělat, chtělo se mu spát, cigaretu dokouřil, naposledy potáhl, zvedl ruku a lusknul prsty, v nichž ji držel.

Cigáro se odlepilo od dlaně a kouř už byl za mnou. Viděl jsem, jak stoupal nad mou hlavou, nejdřív byl bílý, ale pak zčernal úplně jako noc. Měl jsem pocit, že ji zhušťuju a že je jí čím dál víc, že jsem až pocítil zatím jen malý tlak na kůži, jak se mi pomalu a osmoticky prodírá skrze buňky kůže, jak se pod ní okamžitě seskupuje do větších kapek, které krev rozvede do celého organismu, a vlastně se tak i cítím, že jsem postupně úplně stejný, černý, tmavý, hustý, a nejvíc moje víčka, která váží už tolik, že nic, ani žádný sval už není schopen je udržet. Hlava padá na rameno, rameno padá na lavičku, lavice se propadá do vzduchu, jako by se najednou ukázalo, že to všechno je plastelínová imitace, která z jakéhosi důvodu změkla. Lavice se noří do bezedného másla a já padám společně s ní.

Z polského originálu Mirosław Nahacz: Bocian i Lola (Czarne, Sękowa 2005) přeložila Bára Gergorová.