Věčnej odpočinek

Polský prozaik Mirosław Nahacz do svých třiadvaceti let, kdy spáchal sebevraždu, napsal čtyři romány. Uvádíme ukázku z druhého románu Bombel, inspirovaného mimo jiné dílem polského spisovatele a esejisty Jerzyho Pilcha (A2 č. 50/2006). Je celá o smrtích.

Sedim na tej zastávce a tejka sem si vzpomněl, že nás bylo mnohem víc, Karczak, Elektrikář, můj Otec, Janek. A jenom můj Otec umřel normálně, v posteli a za střízliva, věděl, že to co nevidět příde, vyzpovídal se a jako by to tušil už dlouho dopředu, páč byl dva tejdny střízlivej, neustále se někde potuloval, jako by se chtěl rozloučit se všema místama, který znal. A moc nemluvil, s nikym se nebavil, jenom se toulal po lesích se svým psem, kterej celý noce vyl, dokud nedali tělo do hrobu, a pak se utrh ze řetězu a nikdo ho nemoh najít, teprve když sem šel k Otcovýmu hrobu, tak tam seděl a lízal si packy, podíval se na mě a já se cejtil nesvůj, páč ty jeho psí voči se proměnily v docela člověčí, takže sem věděl, že von celou smrt chápe, jako člověk. A pak, když sem ho chtěl vzít domu, někam utek a spustil se, vobčas ještě chodil na hrob, až nakonec přestal a tejka už taky nejspíš nežije.

Můj Otec se všema vycházel a umřel v klidu, jenom trochu kašlal, a pak přestal a šmytec. A já vim, že z nás všech se jenom jemu povedlo umřít jinak, že se mnou a s Petříkem i s jinejma to bude stejný, jako v životě. Že najednou něco uvnitř praskne, nikomu to nepříde divný, zbytek si bude myslet, že usnul, a bude dál pít, a jeden z nás už bude mrtvola.

Jestli teda dřevo, ze kterýho je postavená zastávka, vodráží všecko to, co řeknu, jestli se nic nemění a všecko je pořád stejný, jestli nikdo právě ještě nejde kolem po silnici, napadá mě taková věc, že co nevidět příde jeden z těch, co už nežijou, sedne si vedle mě, bude kecat píčoviny a dělat, jako že se nic nestalo, jako kdyby ho nesrazily dvě auta, jako Karczaka. A ten, kterej právě příde, možná ani sám nebude vědět, že nejni, že pro něho už by to všecko mělo skončit a přestat bejt. Ale von stejně, jakoby natruc, bude kecat vo mladejch prdýlkách turistek, jak se kroutěj a vypínaj, jak se pod šatama anebo krátkejma sukněma zakulaťujou, a co by moh udělat pro to, aby jednu po druhý dostal. A ani za kokot si nenechá vysvětlit, že tejka už takhle mluvit nemůže, páč nejni, nežije a už ho vyškrtli ze všemožnejch kartoték a seznamů. Jenže von to nebude poslouchat a jenom začne naříkat na svou ženu, že je tlustá a už se s nim nechce milovat, páč tvrdí, že na takový blbosti je moc stará, a jestli chce, že si může sbalit nějakou z těch, co sem jezděj v létě, ale i tak se mu to nejspíš nepovede, páč už je na to moc starej a blbej. A tak se vo tom všem bude postupně rozkecávat, bude si stěžovat a možná vytáhne nějaký vínko, který měl právě chvilku před smrtí strčený za pasem, napije se a podá mi ho, a já si samo sebou nic nedám, páč vono, stejně jako von, už nebude žít. Takový víno jenom pro mrtvoly, co zabíjí brouky a konzervuje maso, aby se hnedle nezkazilo.

Ale nikdo sem nejde a já si řikám, že to je v podstatě docela blbý, páč tu máme samý nedostatky a to, co nejni, je důležitější než to, co je. Páč to, že tejka něco je, je vám ukradený, neplynou z toho žádný výhody, ani zvláštní bolest. Jenže k tomu, co nejni, ale mohlo by bejt, mám vytříbenej, citově-osobní vztah. K cigaretám například, k nějakýmu vínku anebo popřípadě pivku, k Petříkovi anebo k někomu jinýmu. A voni všichni to udělali nečekaně a naschvál, aby tou hotovou věcí lidi zaskočili, jako že nezvučný prásk ho a smrt. A lidi tomu nikdy nechtěj věřit a nejspíš maj pocit, že jak někdo umře, že to je jen tak z legrace a že až jako celá ta aféra kolem úmrtí utichne, až jako pochovaj tělo a zaříděj všecko, co je třeba, v kostele, až už se vybrečej, a třeba taky ne, všecko, co se shromáždilo za celej život toho, kdo právě umřel, a až jako konečně skončí celej ten tyjátr, tak právě ta mrtvola, a nemusí to bejt po třech dnech, znova bude sedět tam, co obvykle, bude dělat to, co dycky, ale vlastně nikdo vo ničom neví.

Když někdo umírá, nejvíc na ráně je právě to místo, který po sobě zanechá, jako by s sebou vzal část krajiny, a tou dírou sem tejka jde světlo a šajní tak, že se do něj nedá dlouho dívat. A rozhodně to nefunguje tak, že vygumujete tužkou popsanej lísteček, až jako nezůstane nic, jenom čisto, na který je možný znova něco čmárat a nedělat si hlavu s tim, co tam bylo dřív.

Ale na pohřby choděj všicky a to je potěšující, že na ten můj možná příde tolik lidí, co na pohřby jinejch. Příjížděj sem z vokolních vesnic, v kostele je nával jako na velkej svátek, rakev uprostřed a celá rodina v prvních řadách v černým, pokaždý to někdo nevydrží s brekem, dokonce i kdyby ten, co umřel, byl ten největší zmrd, největší zkurvysyn. Žena bude brečet pro muže, dokonce i kdyby ji každou noc bil šňůrou vod žehličky, kdyby ji vopaloval cigárama, i kdyby celej život s nim byla vodkázaná na pády ze schodů a údery do hlavy u vchodu do stáje. A vnitřek kostela je lehce cejtit. Mísí se to s kadidlem a jde o vůni věčnýho odpočinku. Je sladká a lepkavá a line se celým kostelem, houstne společně s teplotou. A pak ty nejsilnější vezmou škatuli na záda a vodnesou ji na povoz. A potom za ní všichni pomalu jdou, v čele s knězem, a vesnice je prázdná, páč všichni přišli na pohřeb, Cigáni by v tu chvíli mohli v každým domě ukrást všecky koberce. A procesí lidí ani tak nejde, jako spíš plyne, jako by s ním vítr jemně kolíbal vod příkopu k příkopu, a na jeho konci už veřejnost pohřební smutek a beznaděj ze ztráty neprožívá, ženy si poudaj vo tom, co bude k vobědu, za kolik je ve městě kilo cukru a chlapi celej průvod uzavíraj a potajmu kouřej, skrejvaj to před ženama, před knězem, před mrtvym kámošem, i když ten je v rakvi a stejně nežije, skovávaj cigarety do dlaní, mluvěj vo závažnejch věcech, vo tom, jakej to byl správnej chlap, že se vo něm nedá říct nic špatnýho, ostatně vo mrtvejch jen dobře, páč nikdo nejni svatej, že se s nim dycinky dalo popít a že žena, kterou před spanim mlátil těma kouskama dřeva, kterejma topili v peci, to s nim taky neměla nejhorší. A pak všichni společně stojej kolem vykopanej ďoury, každej do ní hodí hrstku hlíny, postojí, pokouká na hrob, popřemejšlí, jakej dneska večír dávaj film, a pude domů. Muži zvlášť, ženy zvlášť.

Krom toho hřbitov vožívá ještě v listopadu, kdy už je šero, prší a s počasim je to přesně tak, jak tvrdí ten svátek. Jako že zesnulejch. Lidi kupujou svíčky a pak je kladou na hroby, taky se modlej, taky tam stojej a přemejšlej, kolikrát by se ještě vlastně měli nad hrobkou vohnout, aby bylo všecko v pořádku, a dokonce jim je trochu smutno, jako by znovu prožívali určitou část toho, co vězelo v člověku, když umřel. A ty světlušky pro zemřelý sou vidět zdaleka, dokonce i když vane vítr, páč tejka vyráběj svíčky, kterejm je u prdele, jestli fouká nebo ne.

A tejka si řikám, která smrt je vlastně lepší, a jestli vůbec sou lepší a horší, a sám už nevim, páč se do toho zamotávám, chtěl bych něco říct, ale nevim co, a tak mi to tu žvaní, abych prostě zabil čas, aby mi utek a já došel na místo, kam někdo příde a zachrání mě, páč sám nevim, jak dlouho to ještě takhle vydržim, když už dokonce přemejšlim vo hřbitovech, vo smrti a nebožtíkách.

Karczak měl smrt jako z akčního filmu, jedno auto mu nestačilo a sem si jistej, že kdyby přežil ty kola, který ho přejely, pak by se chlubil a tvrdil by, že i když ho přejely dokonce dvě auta, čili vosum kol, tak mu, ty vole, nic neudělaly, páč von nejni jako ty buzíci, co chrápou s polskou automobilkou a ještě jí za to potom děkujou a na konci poslušně umíraj, aby to nevypadalo, že v automobilce pracujou buzny a největší buzna je předseda tý firmy společně s konstruktérem polonéza. Páč polonéz bylo nejspíš první auto, který Karczaka srazilo, a pak vodjelo. A jemu se taky docela klidně nemuselo nic stát, lehce do něj moh ťuknout, jenže von už byl unavenej a strašně se mu chtělo spát, takže teda usnul na cestě, tam, kde spadnul, a spal vydatně, páč noc byla teplá, jenže další auto bylo maluch a dvě děti v něm, přejely ho jako vejmol na silnici, páč Karczak měl černej kabát, a jak na tý silnici usnul, pořádně se jim přikryl a byl z něho Dejvid Koprfíld anebo jinej Čaroděj ze země Oz, páč ouplně zmizel a vsáknul se do asfaltu. Ty kucí se vcelku podivili, že si tak normálně jedou, k tomu jim hraje hudba, holky čekaj na diskotéce, co nevidět je čeká tanec, barevný stroboskopy a vošahávačka, a najednou hrbol, přesně na místě, kde jindy nebejvaly, no a mírnej trapas, páč se ukázalo, že to nebyla žádná ďoura, žádnej nerovnej povrch, zvlnění ani horotvorný pohyby, ale spící a záhy nato umírající, anebo taky už mrtvej Karczak, kterej už ale stejně nejspíš nežil, to je víc než jasný. No, ale umřel ve spánku a možná si toho dokonce ani nevšim, evidentně měl štěstí a nejde než mu závidět, že si pro něj smrt přišla, když spal.

A pak sem na jeho tváři viděl, když už ležel v pokoji a celá místnost voněla lehce zkaženým ovocem, ještě nezkvašeným, jako by zůstala jedině ta sladkost, von ležel uprostřed jako pan důležitej, v ruce držel zapálenou hromnici, na sobě měl lehce vybledlej voblek a papírový boty, do rakve dělaný, a výraz měl takovej, že musel umřít ve spánku, a navíc se mu určitě zdálo vo nějakejch holčičkách, který kolem něj tančej a sedaj si mu na kolena, a von na to v tu chvíli může adekvátně zareagovat a funguje mu to, co má, a tak vůbec je to jak v reklamě na pivo. A ta jeho obhrouble spokojená tvář neměla nic společnýho s jeho ženou, která chodila ubrečená, nebo s lidma, který klečeli kolem, páč dovopravdy vypadal, jako by mu ho nějaká andělice v tom nebi normálně kouřila, a von byl ještě nejspíš napojenej na tělo, páč ještě vnímalo to, co se dělo s jeho duší. No, ale Karczak si to zaslouží a přeju mu, aby to v jeho nebi vypadalo tak, že mu poslali dvacet andělic jenom k tomu, aby ho rozptýlily světským způsobem, tak pět, který by mu nalejvaly víno, a tak dvě, co by před nim nahý tančily břišní tanec. A pak jeho rakev zavřeli, aby nebylo vidět, co se mu honilo hlavou, když spal naproti zdravotnímu středisku, jak byl šťastnej a možná že se dokonce ten vokamžik smrti shodoval s jinym vokamžikem v jeho snu, stejně tak bombastickým.

A pak už tu nebyl a já si vůbec nedokázal představit, že už ho nikdy neuvidim, jak si čte noviny v krámě, že už mi nikdy neřekne, jak dřív bylo všecko pěkný, že všichni měli práci, byly peníze, každej měl svý místo na světě, každýho stát potřeboval, ne jako tejka, že jako chcípněte a vy nás, kurva, nezajímáte, když nic neumíte, zvykněte si, lenoši, nikdo vám zadarmo nic nedá, zmrdi, celej život ste chodili krást, pošuci, ale tejka už to tak nejde a chcípněte hlady, sráči, na víno máte, ale na jídlo vám nic nezbyde, do práce, buzíci, je jí dost, jenže to musíte pohnout těma svejma tlustejma prdelema do města na ouřad, jenže to musíte vystát vosum hodin denně u vokýnka, poslouchat tu tlustou zakomplexovanou pani ouřednici, která má nepravidelnej menzes, dennodenně postávat na oupřadu práce, na víno máte a na lístky na autobus nemáte, nejlepší je sedět a naříkat, čekat, až vám někdo něco dá zadarmo! A Karczak mi pokaždý vyprávěl vo pěkný budoucnosti, i když já ve svým věku taky už něco pamatuju, ale Karczak byl dřív účetnim v jézédé a celkově byl hodně vzdělanej, věděl, co se děje ve světě, jakej prezident má rád jakýho premiéra, jaký státy se maj rádi, co a jak kam vyvážej, celkově měl tyhlety věci v malíku. Páč chodil před devátou, a jakmile přijel autobus, bral si z něho čerstvý noviny a vodnes je do krámu, aby Kristýnka nemusela nikam chodit, páč ji pořád bolej nohy, a díky tomu je nemusel Karczak kupovat, moh je číst, jak dlouho chtěl, zadarmo. Proto všecko věděl a na všecko měl svůj názor. A k tomu všemu taky ještě nejspíš uměl německy. A vzpomínal právě na tu dobu, kdy chodil elegantně voblečenej a měl vážený místo, v krámě pro něho dycky bylo maso a toaletní papír. A pak už jen čet noviny a dostával důchod. Je to divný, že je to zařízený a vymyšlený tak, že jakmile někdo umře, tak potom už nic nejni. A nic s tim nenaděláš, i kdyby ses posral. Páč to je železnobetonová zeď, u který když člověk stojí, tak má pocit, že jako vlastně vůbec nejni, že neexistuje, páč svět nemůže najednou pojmout takovou vobrovskou zeď i jeho.

Anebo Janek. Šel a umřel. Anebo Kryštof. Dostal infarkt, a to nepil a byl v mým věku. A potom, když už ležel v rakvi, nemohli zastavit krev z nosu a pusy. Adam, kterej jezdil s náklaďákem, se upil.

Elektrikář. U hospody. Mysleli si, že usnul, a jemu puklo srdce.

A na tomhle místě už můžu prakticky přemejšlet vo tom, jak skončíme my a kdo první. Proběhne to nějakým takovým dost podobným způsobem, v jedný vteřině sme a všecko nám příde normální, a potom se vám trochu zatočí hlava, chce se vám čůrat nebo co, a já si například vodkašlu, páč mě bude něco tlačit na plicích, ale ve skutečnosti se mi tam usadí život a já ho vykašlu a vyplivnu společně s nazelenalou slinou, a až se ten můj život vocitne na zemi, tak už nebudu mít jinou možnost, než že upadnu, chytim se za srdce, anebo ani to ne, prostě se jen tak sesunu k zemi, bezvládně a totálně zničehonic.

I takovýhle myšlenky už mě napadaj, páč se nic neděje, nikdo za mnou nepříde, nikdo nejde kolem, sedim tu sám, jako bych tu bydlel jedinej, anebo jako by po celý vesnici rozvěsili plakáty, že dneska vod tolika do tolika bude Prcek sedět na zastávce, takže je lepčí tam nechodit, páč jako bude somrovat peníze na své podlé, alkoholicko-tabákové cíle. A já sem prostě nasranej a bezmocnej, páč se mi nikam nechce chodit a nejvíc bych chtěl ucejtit skleněný hrdlo, asi bych tejka ukousnul uzávěr lahve, v podstatě nevim, pro co bych se rozhod, kdybych měl možnost vybrat si mezi vínem a cigárem, páč v tom mám totální mrdník a nic už nevim.

Z polského originálu Bombel (Czarne, Wołowiec 2001) přeložila Bára Gregorová.