Doufám, že jsme to viděli stejně

Když prezident Václav Klaus reagoval v televizním rozhovoru na skutečnost, že někteří občané vyjádřili nevoli nad jeho přítomností u pomníčku zbitých studentů, nevědomky tak pojmenoval obecný charakter celonárodních oslav. „Doufám, že jsme to viděli všichni stejným způsobem,“ řekl a brilantně tak vystihl současný „duch doby“, jenž ostatně sblížil i dva prezidentské Václavy, kteří byli ještě donedávna symboly odlišných přístupů k politice, ale především i k tomu sametovému Listopadu.

Duch doby je výraz zřejmě nejpronikavějšího českého porevolučního filosofa Karla Kosíka už z doby těsně po roce 1989. Z časů, kdy mnozí současní kritici našeho konzumního žití pod vlivem událostí houfně ztráceli kritický rozum a šikovali se pro změnu pod praporem volného trhu a laciného, pozdního antikomunismu. Při sledování homogenních oslav jsem si na toto slovní spojení a mnohá jiná prorocká slova myšlenkového disidenta režimu minulého i přítomného mnohokrát vzpomněl.

Nejsme nakonec jako oni?

Je jistě kacířské sahat na mýtus, který sotva vstoupil v platnost a je právě denně stvrzován na ulicích i ve veřejnoprávních médiích. Člověk se lehce dostane do situace, kdy bude označen za stoupence minulého režimu nebo za „prznitele svátků“, jak to pojmenoval komentátor Lidových novin Daniel Kaiser. Není totiž nic horšího než klást otázky v době, kdy všichni ostatní slaví a mají jasno, které podtrhují vykřičníky na přinesených transparentech.

Co tedy velí dnešní „duch doby“ a co nám říkají oslavy, kterých jsme právě byli účastni? Kdo poslední týdny sledoval Českou televizi, zjistil, že se slaví „konec komunismu“ a současně se pláče či přímo zuří nad skutečností, že komunisté u nás stále existují. Touha po zákazu KSČM se opakuje jak mantra a odpověď hrdinů roku 1989, stejně jako těch v ulicích, zní stále stejně: Měli jsme je zakázat a má cenu je zakázat i dnes! Ještě dvacet let po revoluci se pozorovateli zvenku musí nutně zdát, že za naše dnešní, veskrze civilizační problémy, které mají už dávno charakter systémové krize, může bolševik. Snad kdybychom dnes neměli komunisty, tak by se nám i ta krize nějak vyhnula. Jako bychom s jejich zákazem zároveň pohřbili i skutečnost vlastního selhání a konečným řešením komunistické otázky se konečně vyrovnali s minulostí, jež říká, že tu až na pár stovek disidentů kolaboroval vlastně každý.

Opravdu překvapující pak je role jistě nejdůležitější osoby disentu, ale i roku 1989, tedy Václava Havla. Pokud se dnes často zdá, že zapomíná na vlastní psaní z doby normalizace pak vskutku udivuje, že tvůrce sloganu „Nejsme jako oni“ nyní s pokorou říká, že tohle veskrze lidské a demokratické myšlení byla chyba („A stala-li se nějaká chyba, tak se stala později. Tehdy, když jsme se smířili s tím, že této šance nevyužili, a nechali jsme je existovat jako relikt minulosti.“). Tvůrce porevolučního étosu se jej tak dvacet let poté zříká a heslo subkulturní iniciativy Freedom not fear „Nejsme nakonec jako oni?“ se zdá být víc než na místě, stejně jako řečnická otázka „Kdo je dnešní disent?“. Škoda, že se zmíněná iniciativa kromě těchto dvou výrazných transparentů a zveřejnění svého prohlášení k Listopadu nezmohla na žádný viditelný čin a zůstala tak zcela mimo záběr médií. Ten spolu s pamětníky bohužel okupovali čeští neonacisté.

Co jsme to vlastně chtěli?

Kromě několika jednotlivců, kteří se jali ze zapomenutí vytahovat nechtěné vytěsněné obsahy, které z většiny upomínají na myšlenkový odkaz disentu, ale i Občanského fóra, se v médiích vzpomínalo jaksi unisono a divák i posluchač slyšel stále to samé, jen z různých úst. Aspoň že neúnavný Petr Uhl ve svém komentáři z 18. listopadu v Právu připomenul, že ještě „v prosinci 1990 v Olomouci padl návrh, aby si OF do politického programu napsalo, že chce kapitalismus“. Jenže pro něj nikdo nehlasoval a banální otázka, co že jsme to vlastně tehdy chtěli, se rázem nejeví vůbec tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Havlovo vysvětlení, že slovo „kapitalismus“ nepoužíval záměrně jen kvůli jeho negativním konotacím, se ve světle kritiky Charty 77, často směřované právě i ke kapitalismu, zdá být ukázkovým odporem toho, kdo na něco vzpomínat prostě nechce.

A není v tom vůbec sám. Vskutku zajímavá diskuse nejrůznějších českých i světových myslitelů, kterou na univerzitní půdě Havel přichystal, sice také zněla jedním hlasem, ale i tak vyjevila mnohé. Třeba pronikavý a statečný Adam Michnik, jenž nikdy nebyl stoupencem černobílého vidění, se v mnohém vzdaluje Michnikovi disidentovi, ale nápadně se podobá současnému Havlovi. Třetí cesta je podle něj cestou do třetího světa a my žijeme ten nejlepší z možných světů. Je dobojováno, Francis Fukuyama měl pravdu, v roce 1989 jsme konečně dohnali konec dějin. Kruh se uzavřel, Klausův odpor k třetím cestám se po dvaceti letech uchytil už i v hlavách bývalých disidentských vůdců, kteří kritizovali zlo bez rozdílu původu. Michnikova „pravda a svoboda“ a Havlův „život v pravdě“ se smrskly na pouhý parlamentarismus. Polský myslitel navíc zcela alibisticky uzemnil všechny, kteří současnou svobodu rozporují, když školometsky objasnil, že jsme také ještě mohli v totalitě stále žít, a tak by nám dvacet let poté měla stačit právě jen ta svoboda parlamentní demokracie. Jediným, kdo za celou dobu nesměle naznačil, že v roce 1990 bylo ale také možné očekávat, že výjimečná konstelace, která přivedla na Hrad filosofujícího dramatika (a do vůdčích pozic řadu dalších disidentů), může vyústit i ve výjimečné události, byl Jacques Rupnik. Disent ve Fukuyamově teorii potkal své sebepotvrzení až zbožštění, někteří se v ní zkrátka našli. Nezvítězili totiž tím pádem jen nad totalitou, ale jsou vítězi celých lidských dějin. Tomuhle přesvědčení se jen těžko vzdoruje. Zdá se ale, že blíže pravdě je jiný disident, Jiří Dienstbier, jenž na otázku, zda před dvaceti lety zvítězila pravda a láska, odpověděl: „Ano, ale jen 17. listopadu 1989.“