Globální probuzení?

Při současném bilancování uplynulých dvaceti let nám poněkud uniká, že rok 2009 představuje nejspíš stejně závažný historický mezník, jako byl rok 1989. Zatím ho sice nedoprovázejí podobné spektakulární dějinné události, jako tomu bylo během „sametu“, a chybí také tehdejší jednoznačný obraz nepřítele, nicméně plíživě postupující kolaps, který před námi otevírá současná globální ekonomická a finanční recese a zejména neuvěřitelně se zrychlující ekologická krize, je podle všeho znamením ještě hlubší transformace. Svědčí o tom události posledních let, kdy se, jak se zdá, začíná probouzet celý svět.

Budíček 2009

Obdobně jako v roce 1989 i v roce 2009 začínají dávat lidé stále výrazněji najevo, že chtějí svět změnit, tentokrát v globálním měřítku – ukazuje to například Iniciativa globálního přechodu 2020 The State of the World Forum, jež vyhlásila plán globálního ozelenění světové ekonomiky a snížení uhlíkových emisí do roku 2020 o 80 % (na úroveň 350 ppm CO₂), mezinárodní klimatická kampaň 350.org nebo Světový pochod za mír a nenásilí.

Tato široká aktivizace lidí a myšlenek, motivovaná potřebou rozhodné akce ve věci řešení klimatických změn i dalších problémů současné krize, souvisí s neschopností dnešní politiky postavit se čelem k současným bezprecedentním globálním výzvám. Jak napsal americký filosof Ken Wilber: „Hlavním problémem Gaie není industrializace, klimatická změna, přelidnění nebo vyčerpání zdrojů, ale nedostatek našeho vzájemného porozumění a naší shody, jak s těmito problémy naložit. Nemůžeme vést průmysl, pokud nedokážeme dospět k vzájemnému pochopení a shodě, založené na světocentrickém morálním pohledu na globální občinu. A této perspektivy dosáhneme jen skrze obtížný a pracný proces vnitřního růstu.“ Bouřlivě se rozvíjející aktivity zmíněných i četných dalších neziskových organizací a globálních sítí občanské spolupráce, jako jsou například Avaaz, Wiserearth, EnlightenNext, WorldShift Network ad., nicméně naznačují, že k tomuto růstu, k jakémusi procitání do celistvějšího pohledu na život, spojeného s vědomím planetární odpovědnosti, dnes po celém světě skutečně dochází. Možná lidstvo vskutku dozrává k sebereflexi, k tomu, co vizionář budoucnosti Duane Elgin nazval vědomou lidskou evolucí, z níž by se mohla zrodit nová podoba „vědomé planetární demokracie“, o které svého času mluvil také Václav Havel.

Následující vývoj nepochybně zásadně ovlivní konference OSN o klimatu, jež se uskuteční letos v prosinci v Kodani. Půjde v každém ohledu o mezník, který nám nastaví zrcadlo a vyvolá další pohyb. Už dnes se začíná v tomto smyslu hovořit o době před Kodaní a po Kodani. Podaří se nám učinit potřebný průlom a dospět ke kolektivní shodě, jak náš největší globální problém začít účinně a rychle řešit? Vědci naléhavě připomínají, že času je málo.

Globální krize jako rituál přechodu

Stojíme zjevně na hraně zlomu, kdy se musíme začít ptát, kde jsme, kdo jsme a kam jdeme. Dospěli jsme do závěru jedné velké civilizační epochy, do vrcholící krize společenské dynamiky modernity, která se zrodila z vědecko-průmyslové revoluce v 17. století, jejíž rozmach je spojen s masivním využíváním fosilních paliv. Filosof Richard Tarnas i zmíněný Duane Elgin nabídli psychologický výklad dramatického procesu vývoje západní­ civilizace, která ve 20. století zásadním způsobem ovlivnila život lidstva v globálním měřítku, prostřednictvím rituálu přechodu. Rituál přechodu, smrti a znovuzrození se odvíjí ve třech fázích: od počáteční fáze separace od celku (univerza, světa, přírody) přes následující fázi iniciace (zkoušek a výzev) po závěrečné znovusjednocení s celkem na nové úrovni hlubšího pochopení a tvořivosti.

Nahlížíme-li tímto způsobem na víc než tři sta let vývoje moderní éry od jejího počátku po dnešek, představuje v ní onu počáteční fázi „separace“ koperníkovská kosmologická revoluce, respektive na ni navazující descartovsko-newtonovská revoluce, které přišly s představou zásadní odlišnosti lidského „já“ od ostatního světa. To na jedné straně vedlo k dosud nebývalé emancipaci a posílení autonomie našeho „já“, což nás osvobodilo, jak píše Tarnas, ke světovému tvoření i ničení a přivedlo k vědeckému pokroku, materiálnímu rozvoji a přetváření světa do té podoby, jak ho dnes známe. Na druhé straně však tato vlastně negativní kosmologie zplodila schizoidní světový názor, v němž jsou naše psychologické a spirituální predispozice v absurdním rozporu se světem, naše psychologie je protikladná naší kosmologii, naše „vnitřní“ našemu „vnějšímu“. Takový pohled na svět měl za následek nejen existenciální stres a úzkost, ale měl také, jak dodává Richard Tarnas, zcela pragmatické dopady: „Úzkost tváří v tvář významu kosmu zbaveného smyslu a ztráta koherentního světového názoru plodí spirituální hlad, odcizení a dezorientaci, které vedou k závislosti na stále větším materiálním prospěchu, k patologickému konzumerismu, jenž kohabituje planetu ve svého druhu sebedestruktivním šílenství.“ Snaha o stále větší finanční profit, politickou sílu a technologické hrdinství tak nahrazuje všechny ostatní aspirace. Duane Elgin to lapidárně shrnuje: „Konzumerismus a exploatace jsou přirozenými výsledky perspektivy mrtvého univerza.“

Počáteční fáze separace člověka od univerza otevřela podle něj proces kolektivní „iniciace“ moderní lidské psyché, čas oněch kolektivních zkoušek, jimiž jsme procházeli ve 20. století: „Od světových válek a holocaustu k nukleární krizi a nyní k planetární krizi – k setkání se smrtelností, která není více individuální a osobní, ale spíše transpersonální, kolektivní, planetární; do situace radikální fragmentace, do ,pustiny‘, do krize existenciálního významu a účelu, jež byla zaznamenána tolika vnímavými jedinci v minulém století.“ V současné době se k nim připojily ekologické výzvy – změna klimatu, vymírání druhů, vyčerpávání přírodních zdrojů, přelidnění, problémy se zásobováním vodou, hlad ad. Tarnas píše, že tuto iniciaci podstupujeme vlastně bez vedení moudrých starších, jelikož je příliš epochální na takové vedení, příliš globální, příliš bezpříkladná – protože je větší než my všichni z nás. „Zdá se, že všichni vstupujeme do čehosi nového, do nového rozvoje, do krize, která urychluje zralost, do zrození – a my přesně nemůžeme poznat, kam vede.“

Během tří set let vývoje moderní éry jsme se jako lidstvo stali ohromnou silou, která je schopná v globálním měřítku přetvářet planetu. Nicméně dodnes tak činíme, jak říká kosmolog Brian Swimme, na základě fragmentárního vědomí, které samo sebe vnímá jako oddělené od celku; odtud ty časté a masivní dopady našich činností na ekosystémovou rovnováhu. Celý tento proces, který dnes vyústil v mnohodimenzionální krizi globálních rozměrů, nás přivádí k uvědomění si složité provázanosti a vzájemné závislosti všeho života na Zemi. Je zjevné, že pokud chceme dál rozvíjet svůj potenciál jakožto lidský druh, nemáme jinou možnost než si znovu uvědomit naše partnerství se Zemí a s kosmem. Z naší civilizační krize se v posledních letech zrodila nová vize participační celistvosti, nová kosmologie živého univerza, která nám odhaluje, že jsme s celým procesem vývoje vesmíru hluboce spojeni. To je ona třetí fáze rituálu přechodu: opětné „sjednocení“, do něhož, zdá se, dnes vcházíme.

Nový příběh

Tato nová evoluční kosmologie, podobně jako dříve koperníkovská kosmologie, má potenciál hluboce proměnit náš život a stát se základem nového civilizačního příběhu, protože ona sama vlastně možnost takového „nového příběhu“ vůbec zakládá. Jen když si uvědomíme, že je vesmír živý, jsme schopni ho vnímat jako smysluplné vyprávění, jehož jsme součástí a na němž, jak se ukazuje, se výrazně podílíme. Z této nové kosmologické perspektivy, která nám pomáhá vymanit se z našeho dosavadního schizoidního světového názoru a antropocentrického autismu, tudíž vyplývá poněkud odlišné chápání role člověka. Už nejsme jedinou inteligentní bytostí či silou vesmíru, jež ho hrdinně dobývá a využívá ve svůj prospěch. Jsme něčím mnohem víc: „orgánem sebe-zjevování“ či „sebe-odhalování vesmíru“, respektive jeho dalšího rozvíjení. Jak píše Brian Swimme, „rozvíjíme schopnost vplynout do celé věci ve službě životu. Máme tu sílu, kterou žádný jiný druh neměl – lidské sebe-vědomí, avšak ono tu není výlučně kvůli lidem. Až když je tato síla vyjádřena ve službě celku, stává se cestou, skrze niž se celý evoluční proces pohybuje do další fáze své krásy.“ V tomto smyslu nejde o nic menšího než o znovuobjevení člověka na úrovni druhu, tzn. uvnitř velkého příběhu kosmu. O rozvinutí nové kvality našeho vědomí, které dokáže pečovat o všechny živé tvory a věci.

To, zda chápeme vesmír jako živý či neživý, má tudíž zcela zásadní důsledky pro naše vztahy se Zemí i pro naše vzájemné mezilidské vztahy. Z tohoto pohledu je nová evoluční kosmologie, kterou můžeme nazvat kosmologií „nového příběhu“, již začal jako první vyprávět americký teolog Thomas Berry, klíčová pro naši další cestu do budoucnosti – pro to, abychom se dokázali vyhnout globálnímu kolapsu, abychom překonali úzkost a bezradnost a dokázali v globálním měřítku dospět k integrálnějšímu, tj. flexibilnějšímu, lehčímu, tvořivějšímu a přátelštějšímu světu. Pro to, abychom tento náš poněkud ulítlý a zmatený svět dokázali uzemnit! Aktivity zmíněných občanských iniciativ a neziskových organizací (The State of the World Forum, Wiser Earth, 350.org, EnlightenNext, WorldShift Network, Avaaz ad.) naznačují, že právě rok 2009 by mohl být impulsem k této proměně. Nelze se ubránit naději, že naše globální civilizace začíná chystat místo pro planetární demokracii v tom duchu, jak o tom před patnácti lety snil i Václav Havel ve svém projevu na Stanfordově univerzitě: „Je to skutečná Země, kterou obýváme, spojená s nebem nad námi.“

Autor je historik umění.