Nepodařená vražda krále

Osobitost daru Vladimira Nabokova obvykle nevyvolává potřebu zmiňovat se o tom, co mu darováno nebylo. Uvádí to sám (v rámci své hry): prý nemá hudební sluch, neumí tančit a nesnáší detektivky. Jeho druhý ruský román obdivuhodným způsobem toto tvrzení popírá (jaká to náhoda!): je to svého druhu detektivka se zřetelnými prvky tance a hudby. Po hodně ruské Mášeňce (1926, viz A2 č. 14/2009) si Nabokov potřeboval oddechnout od tématu Ruska a emigrace a nabídl čtenářům „německý“ příběh z Berlína o nevěře ženy a připravované vraždě manžela. V románu Král, dáma, kluk (Korol, dama, valet, rusky otištěn v Berlíně 1928) zparodoval konvence detektivního žánru i románu „cizoložného“ s oporou o klasické texty ruské (Zločin a trest Dostojevského, Anna Kareninová L. N. Tolstého, Leskovova Lady Macbeth Mcenského újezdu). Zdrojů bylo nepochybně víc (určitě například E. T. A. Hoffmann), zřetelné jsou ohlasy Puškinovy Pikové dámy – v názvu tři postavy jako herní karty (v příběhu je to Dreyer, žena Marta a její milenec Franz), zároveň i šachové figury a loutky, kterým ovšem Nabokov dodal život a tělesnost.

Po téměř čtyřiceti letech (1966) v souvislosti s anglickým překladem (zpracoval prý syn Dmitrij s otcovou pomocí, možná ale otec sám) Nabokov původní ruský text pozměnil, rozšířil a obohatil novými nápady, zřejmě aby lépe vyhovoval americkému čtenáři a uplatnil se v americké konkurenci. Anglický text, z něhož český překlad vychází v revidovaném vydání (první vydání 1997 Volvox globator), je nepochybně literárně propracovanější, zároveň prezentuje otevřenější erotiku a obsahuje explikace některých skutečností, které pro čtenáře evropského byly zcela průhledné. Celkově platí, že v anglické verzi Nabokov prokázal sílu své invence.

Detektivní konvence napadrť

V koncepci příběhu je zřetelná teatralizace: postavy fungují do jisté míry jako herci divadla řízeného osudem. Fatum ztělesňuje figura staříka Enrichta – autor tak zdůrazňuje zkonstruovanost vlastního vyprávění, boří iluzi reality a vyzdvihuje moc fantazie: není to skutečnost, ale fikce románového tvůrce. Druhý Nabokovův román (a pak všechny další) je holdem tvůrčí fantazii, obrazotvornosti, imaginativnímu vidění světa, v němž velkou úlohu hraje náhoda, shoda okolností, omyly, asociativní vazby. Autor rozbíjí konvence detektivního žánru závěrečnou postmoderní ironií: Marta, osnovatelka vraždy, se stává obětí, umírá, její milenec Franz, spolupachatel, se šíleně raduje jako vysvobozený z otroctví, a Dreyer, naplánovaný jako mrtvola, zůstane naživu – král je tedy zachován (Solus Rex pak putuje celou tvorbou Nabokova).

Román je prvním Nabokovovým textem, který je silně polykulturní, mnohonásobně literární, v němž je třeba na každé úrovni počítat se sémantickou víceplánovostí. V narativním prostoru se zrcadlí ironický vztah k západní tradici realistického románu (Balzac, Stendhal, Zola), ovšem motivy Paní Bovaryové jsou sem přeneseny se zřetelnými sympatiemi. Model Dostojevského Zločinu a trestu se snaží Nabokov překonat svou vynalézavostí: osnovatelem vraždy je žena, zvýrazněn (a ironizován) je dlouhý proces vymýšlení možných podob zločinného aktu, proti Raskolnikovovi, který vraždí pro ideu, stojí vražda z důvodů zištných. To odpovídá psychologii Marty: vypočítává a cynická, se silnou vůlí podmanit si a vlastnit, zcela postrádá fantazii a humor. Franz nedosahuje úrovně milenců Emy Bovaryové, natož Vronského, je to prázdný a přihlouplý venkovan, ovšem milostný poměr se ženou bohatého muže (jako u Balzaka) mu umožní dostat se do světa měšťáckých bohatců. Marta nemá ráda matoucí neurčitost, všechno musí být nalinkované přesně podle pravidel – proto její plánování vraždy je mechanické, tupé a zkázonosné. (Ostatně se ukazuje, že dokonalá vražda není možná.)

Lidské marionety v rukou náhody

Oba milenci, pod vládou živočišnosti, představují bezduchovnost, omezenost, onu příslovečnou „pošlosť“ – vulgární marioneta a její sexuální otrok. Marta s milencem si intenzivně představuje manželovu smrt (má na ni přece právo!) a vidí Dreyera jako mechanický objekt, který bude čekat na jejich vraždící aktivitu. Naproti tomu Dreyer, umělec života a obchodu, veselý, nadšený sportem, má básnickou fantazii (jako Nabokov); vzrušuje ho fenomén automanekýnů, pohyblivých figur, které jako reklama mají být co nejvíce podobny lidem (a lidé jednají mechanicky jako loutky). Je výborný pozorovatel okolního světa, ale je hluchý a slepý, má-li se zabývat chováním Marty a Franze. Jeho sen o automatických manekýnech ztroskotá. U Marty je jiná fikce – že vraždou se lze dobrat šťastného života, jen vyměnit manžela za milence. Její majetnický pud znamená pro milence otroctví – přisvojuje si Franze jako věc.

Nabokov karty rozdal originálně. Jeho svět má několik tváří, podle toho, zda ho pozoruje ze své perspektivy vypravěč, Marta, Dreyer nebo Franz. Příběh na první pohled odpudivý má propracovanou psychologii, instaluje prostředky a postupy typické pro celé další Nabokovovo dílo. Jedním z nich je střídání zorných úhlů – autor v naraci neustále mění perspektivu, směr pohledu. Už počáteční scéna setkání tří protagonistů ve vlaku (zde se nabízí srovnání se začátkem románů Anna Kareninová a Idiot) je nazírána ve třech liniích, očima Franze, očima Marty a pohledem Dreyera. Nabokov provádí analýzu vědomí postav, ukazuje (jako Dostojevskij) postavy zvnitřku v pasážích autorských, psaných metodou vnitřního monologu. Psychologické propracování postav kontrastuje s tím, že se z nich postupně stávají loutky, marionety, automaty, které naprogramoval všemocný bůh náhody.

Převrácený milostný trojúhelník

V tomto románu se poprvé optika, její přístroje, fenomén vidění a slepoty, zrakové i jiné klamy stávají pro Nabokova důsažným tématem. Franz je silně krátkozraký, když přijel do Berlína, rozbil si brýle a bohatství Martina domu a její krásu vnímá poslepu. Z vysoké krásné dámy v černém (à la Kareninová), viděné jako madona, se postupně stává ropucha. Brýle (koupil si nové americké) jsou spojovány s falešným viděním, iluzemi a automatismem. Primát vizuálního vnímání vnějšího světa přináší pronikavý pohled na podobu obrovského množství detailů jako součásti realistických popisů skutečnosti, která je zároveň popírána. Nabokov v románu vědomě usiluje o herní efekt, využívá melodramatické i komické možnosti milostného trojúhelníku; stereotyp směšného paroháče je postaven na hlavu, Dreyer je skutečným králem románu, a proto žije. Autorský herní ostrovtip vidíme i v tom, jak si Nabokov pohrává s vlastní přítomností v textu: sám vstupuje na scénu se svou ženou jako šťastný manželský pár cizinců v kontrastu se situací Franze („cizinka v modrém s pozoruhodně pohledným mužem ve staromódním smokingu“).

Z postupů, které jsou stálou součástí kouzla Nabokovových textů, se už tady výrazně uplatňuje proplétání skutečnosti a nadreálných stavů (blouznění, stálé Franzovy závratě), retrospektivy a perspektivy (například Dreyerův závěr na výstavce zločinnosti, že vrahové jsou tupci bez talentu, pasuje na Martu a Franze, kteří se zločinci teprve stanou), nejrůznějších předznamenání budoucích dějů a vnitřních korespondencí. Příběh, jehož konstrukce je realistická a imaginativní zároveň, využívá motiv tance a hudby k rytmizaci struktury. Tématu tří karet u Nabokova stejně jako v Pikové dámě odpovídají v textu nejrůznější motivy a figury na základě trojky (tanec na tři doby, trojnásobné opakování aj). Autor propojil lásku a smrt, fyziologii sexu a fyziognomii zločinu s puškinskými rytmy v důmyslně uspořádaný celek a zapojil čtenáře do tvůrčí hry. Sugestivní próza v dokonalém překladu Pavla Dominika.

Autorka je rusistka.