Pařížské hledání Lolity

Přes vysoké literární kvality Čaroděje (Volšebnik) bylo dílo pro choulostivost tématu (pedofilie, erotická dráždivost, obscénnosti, cynismus) dlouho nepublikovatelné. Otištěno bylo až téměř padesát let po svém vzniku v anglickém překladu Nabokovova syna Dmitrije v roce 1986 v Americe pod názvem The Enchanter a v Rusku v originále časopisecky v roce 1991.

Dvanáctiletá bohyně

Novela tematizuje erotické fantazie a krutou lásku čaroděje-násilníka, erudovaného intelektuála, který hledá v Paříži naplnění tužeb své deviace ve vztahu k idolu ještě dětskému. Příběh končí zatracením a smrtí protagonisty – zlo je potrestáno, oběť zachráněna; za dějovým plánem je ovšem skryt hlubší filosofický smysl.

Hrdina ani jeho dvanáctiletá bohyně nemají jména, snad aby se zdůraznila dávnost tématu od antiky po dnešek (ars amandi jako plánované lekce, renesanční ideál svobodného života nespoutaného morálkou, v nové době provokativní tematizování tělesnosti a sexu). Příběh začíná ontologickými úvahami v ich-formě (kdo jsem, jak mám sám sebe pochopit, jak bych měl nazvat svou odchylku), pokračuje vyprávěním v er-formě a ich--formě, vedeným snahou představit pedofilii jako usilování estetické a básnické, jehož cílem je přisvojit si a uchovat krásu. Jednotícím prvkem je postava čaroděje, kouzelníka, obluzovače (satyra či démona), charakteristika jeho výjimečné psychologie, drastická samozřejmost jeho egocentrického a cynického vidění světa i jeho tvůrčí invence jako vypravěče. Hrdina medituje, hledá, jak poznat sebe sama, vypráví příběh o sobě, ale neví, jak skončí. S jistotou načrtává svou chladnokrevnou strategii, aniž by tušil, že povede k záhubě. Svůj život chce uspořádat ve shodě se svou sexuální aberací tak, aby byl stálou blažeností, přitom vyčleněnou z obecného řádu morálních hodnot. Milovaná dívenka, pro něho jedinečná a nenahraditelná bytost, je vlastně zboží, které chce vlastnit, prostředek pro dosažení ráje – bez ohledu na ni plánuje společná témata existenční, sexuální, komunikační ze své pozice diktátora a mága. Tato pozice je pro něho absolutní, vede k odcizení od světa a nakonec k jeho smrti po skandálu, který je k nepřežití.

Zkamenělá krása

Hrdina je rozpolcený, ocitá se v bludném kruhu, vzývá a oslavuje své svobodné směřování (matematicky přesně propočítává cestu k dosažení cíle), zároveň ale jako soudobý vzdělanec podrobuje své sexuální touhy racionálnímu zhodnocení. Neřešitelný rozpor je v tom, že i v budoucnosti chce svou milovanou stále vidět jako mladou, téměř dětskou, její dnešní podoba má zůstat trvalá. Čas by se tedy měl zastavit na úrovni oné mladičké krásy, na prahu ráje. Své pojetí krásy vnímá jako životodárné v pomíjejícím světě, v němž „ženskost“ dvanáctileté dívenky je absolutní erotickou oslavou a starší ženy jsou vždy odpudivá monstra. Jako v Lolitě, i tady si vypravěčský hlas přisvojuje muž, aby své neustálé toužení vyvázal z konvenčních přístupů.

Erotické zaměření protagonisty je tedy nazíráno esteticky: hodnotí jenom krásu zkamenělou – krása má být v nezměněné podobě zachována navždy. Toto pojetí souvisí s profesí hrdiny – je odhadcem drahých kamenů a tímto prizmatem hodnotí svůj sexuální výběr i prožitky. Je tedy vlastně umělec, sám sobě připisuje zázračnou schopnost kouzlit a zaklínat – ve skutečnosti zvěstuje básnické poselství. V Nabokovově novele nad přesným popisem sexuálních tužeb a tělesných reakcí ďábelského devianta dominuje metaforika, magie jazyka, který svou obrazností přetváří cynická fakta do podoby básnického obrazu. Připomeňme, že kouzelníkem (l’enchanteur,
le magicien) byl současníky nazýván Chateaubriand, a to především pro mohutnost imaginace, hudbu slov, rytmus věty. Francouzskou inspiraci možná lze spatřovat i v tom, že protagonista novely měl, jak se někdy uvádí, původně jméno Arthur, které by snad bylo možné vztáhnout k Rimbaudovi, k jeho smyslově dráždivé poezii a k jeho vlivu na Verlaina. Pomyslné pátrání nás dovede k pařížským zahradám des Tuileries jako místu, kde vlk Karkulku (v černé čepičce) uviděl; ostatně na tomto místě před míčovnou je pomník pohádkáře Charlese Perraulta a na terasách si kdysi hrávaly královské děti.

Nemožný sen věčné lásky

Podstatou protagonistova tichého šílenství je fantazijní svět, pohádkové ústraní čerpající z folkloru (Červená Karkulka, Šípková Růženka aj.). Tragédií je přenesení tohoto hájemství do reálného života: Modrovous se chystá k násilí fyzickému i psychickému. Ve významové výstavbě textu hraje velkou roli stupňování dynamiky hrdinovy vášně a erotizované popisy krásy dvanáctileté dívenky. Autor tady rozpracoval naléhavou erotickou obraznost, některé významné metafory si vypůjčil od Shakespeara (z tragédie Romeo a Julie, která poskytla i řadu motivů). Zjistitelné jsou podněty z děl Petrarky, Puškina (Piková dáma), Dostojevského a Bloka – vřazení do historických souvislostí literárních. Zároveň klasická tematika satyra byla spojena s pohádkovými a folklorními motivy. Erotické prvky jako estetické fantazie i obrazy násilnické, kruté lásky jsou naplněny vrcholnou poezií; idealizovaná věčná láska, v běžném životě nemožná, je vábivým snem.

Aberace protagonisty funguje jako metafora odporu proti prolhanému, svatouškovskému světu (totéž ztělesňuje Humbert v Lolitě). Estetické zdůvodnění zároveň navozuje přesvědčení, že celý příběh je básnická fantazie, dílo obrazotvornosti Vladimira Nabokova, podle něhož je dobrý spisovatel především „okouzlovač“ (volšebnik), poskytující estetické blaho; jde tedy především o to, aby příběh byl popsán, nikoliv aby se stal. Mužský mýtus věčných rozkoší může být interpretován i jako parodie. Ostatně všechny postavy včetně čaroděje-vypravěče (kromě „dušinky“) i prostředí mají opar ironie, někdy zlé, jindy subtilní.

Volba riskantního tématu je dána snahou postihnout a zachytit život z mimořádného úhlu a šokující aspekty pak transformovat do umělecké podoby, která má všechny znaky Nabokovova mistrovství. Novela má složitě propracovaný styl, nejrůznější polohy a nuance ich-formy, vnitřního monologu, se prolínají s er-formou vypravěče a obě formace kolidují s figurou autora. Do milostného příběhu jsou včleněny znaky katastrofy a smrti – milostná noc je jako u Shakespeara všecka v černém. Princip dvojí hry, zrcadlení různých perspektiv, intertextualizace, sémantický ludismus zvýrazňují literárnost díla.

Autorka je rusistka; na knize Čaroděj se podílela odbornou revizí textu.