Tančí Antikrist v temnotách?

Nejnovější von Trierův snímek provází pověst skandálního filmu. Důvodem je extrémní násilí a zobrazování sexuálních (genitálie obsahujících) scén způsobem, jejž většina kritiků filmu považuje za přinejmenším hraničící se sadistickou pornografií. Pro mnohé tuto hranici známý filmový provokatér účelově překročil. Dalším důvodem je údajná silná až patologická režisérova misogynie, jež vyprovokovala řadu zastánců a zastánkyň feminismu k odsuzujícím komentářům (někteří zase naopak film ocenili) a přední světové deníky k anketám na téma, zda von Trier nenávidí ženy či nikoliv. Zatímco distributor filmu tvrdí, že se jedná o „nejkontroverznější film od dob Kubrickova Mechanického pomeranče“, samotný režisér se vyznal, že Antikrist vznikl během období, kdy trpěl těžkou depresí, a snímek je tak odpovědí věčně racionalizujícím psychoanalytikům a psychiatrům, již ho nedokázali pochopit ani mu pomoci. Pokud je tohle tvrzení pravdivé, pak je to odpověď v podobě zdviženého prostředníčku. Existuje ještě jedno pokud. Pokud dánský filmař zneužívá svého psychického stavu jako marketingového tahu, pak je to nejcyničtější trik, který kdy vytáhl ze svého zdánlivě bezedného rukávu. A ve von Trierově filmografické minulosti je rozhodně několik okamžiků – za všechny třeba Tanec v temnotách (2000) –, kdy kouzlil jak o život. Nicméně pokud je opak pravdou, pak si zaslouží respekt, protože to, o co se snaží, je úkol více než nesnadný. Von Trier se v Antikristovi pokouší vizualizovat lidské emoce, psychické pochody a podstatu bytí v utrpení. K tomu potřeboval nějaký vyprávěcí rámec, jehož prostřednictvím by mohl sdělovat, co chce a cítí. Zcela abstraktní film, jenž by formou nejvíce odpovídal povaze jeho vize, by byl pro většinu diváků, pravděpodobně včetně von Trierových skalních fanoušků, nestravitelný.

Peklo v Ráji

Příběh, s nímž přišel, je v podstatě psychoterapeutická seance. Bezejmenný manželský pár, nazvaný pouze On (Willem Dafoe) a Ona (Charlotte Gainsbourgová), v ní řeší hluboký posttraumatický šok ze smrti vlastního dítěte. Podobně jako řada von Trierových předchozích filmů je i Antikrist rozčleněný do několika částí. První tři jsou nazvané Žal, Bolest a Zoufalství. V černobílém zpomaleném prologu jim předchází slast a agónie. Von Trier otevírá své sezení na pomezí snu a halucinace vášnivou milostnou scénou a smrtí. Od samého začátku tak vedle sebe stojí zápasící elementy: smrt a zrození, slast a utrpení, On a Ona, chladný rozum a horké libido, civilizace a příroda. Jak je z výčtu patrné, je hlavním, v podstatě prostým a občas i toporně servírovaným tématem střet mužského a ženského principu. Von Trier přitom tvrdí, že tato abstrakce je podle něj historicky spojována s podstatou mužství a ženství.

Co by na to řekl Andrej?

Orgasmickou slast z prologu (a je to slast Její) rychle střídá žal, utrpení a těžká medikace. Na ně přichází Jeho racionální odpověď. Manžel psychoterapeut vypracuje plán na Její uzdravení a na záchranu manželství. Pár se vydá do chaty hluboko v lesích, jež se jmenuje značně předvídatelně Ráj. Psychocvičení a racionalizace vlastních strachů, bolestí a obsesí mají vrátit vyšinuté ženství zpátky do zóny mužského rozumu. Místo smíření se v izolaci lesa rozpoutá Peklo a nemilosrdný souboj na život a na smrt. Co se stane v lesích, je zvláštně poetické – na čemž má zásadní podíl kongeniální éterická kamera Anthony Doda Mantleho – a zároveň doslova nesnesitelné na pohled. Agresivní masturbace, zohavování genitálií, ejakulace krve, vrtání lýtka, brutální hysterie… Příroda i Ona se mění v permanentní hrozbu, která se staví do cesty. Útočí ze všech stran. Tráva pálí, On je konfrontovaný se zkrvavenými zvířaty včetně srny, které z těla visí mrtvé mládě, a mluvící lišky, jež ho varuje, že „chaos vládne“. Žaludy bubnující na plechovou střechu v sobě mají příslib apokalypsy. Oznamují blížící se konec světa a nástup šílenství. Trier míchá kvality násilí Hostelu (2005) Eliho Rotha, emocionální zoufalství Pianistky (2001) Michaela Hanekeho a středověký chaos obrazů Pietera Bruegela. Vedle toho si leccos půjčuje od svých milovaných autorů, jimiž jsou August Strindberg, Ingmar Bergman či Andrej Tarkovskij. Poslednímu jmenovanému ostatně v závěrečných titulcích film věnuje, což na cinefilské scéně vyvolalo zřejmě podobné pozdvižení jako klitorektomie v detailu.

Být na své straně

Antikrist je v podstatě didaktický film o tom, co von Triera zaměstnává, trápí, svazuje. Zajímají ho syrové stavy mysli, odhalující brutalita, touha nalézt pochopení a mít nárok na vlastní bolest za vlastních podmínek, nikoliv za podmínek diktovaných moderní společností, medikacemi nebo racionálním řádem. K tomu slouží montáž prvků spojených s mužským a ženským principem, žánrově lavírující mezi hororem, thrillerem a pohádkou. V bitvě principů rozum zprvu vítězí a ženský element je podřízený. Omyl. Hysterie v sobě má racionalitu, kterou rozum nedokázal odhalit, a sílu se systematicky vzepřít. Možná jako von Trier. Rozum v sobě zase má emocionalitu, kterou odmítal uznat. Zdánlivé vítězství je tak vlastně porážka a pokořený hrdina se symbolicky proměňuje v ženu. Což je na jedné straně trochu komické a vontrierovsky poťouchlé, na druhé to nabízí odpověď na vášnivé spekulace o režisérově nenávisti k ženám. Není proti nikomu a na žádné straně. Pouze na té své. On i Ona jsou stejně nesnesitelní, zoufalí, politováníhodní i lidští. Von Trier stvořil v Antikristovi fiktivní místo, kde čas neléčí a kde spolu ve věčném destruktivním milostném objetí zápasí „muži“ a „ženy“. Možná podobně, jako se v něm samotném perou rozum a emoce. Antikrist je zkrátka nekřesťansky originální a silná autorská vize a tak by měla být posuzována. Podle svých pravidel.

Autorka je doktorandka na Katedře filmových studií FF UK.