Kdo se na to má vlastně dívat?

Fish Tank je ukázkovým příkladem „artového“ filmu. Hluboce depresivní sociální drama vyprávějící příběh patnáctileté Mii (neherečka Katie Jarvisová) z nejchudších vrstev, je mikroportrétem mizérie britské třídní společnosti a nemožnosti vymanit se ze společenského řádu. Odehrává se – podobně jako debut režisérky Andrey Arnoldové Red Road (Rudá cesta, 2006) – ve stísněném prostředí sídliště, jakéhosi britského ghetta pro sociálně, ekonomicky a intelektuálně neprivilegované, pro něž se v angličtině používá termín „chav“, aktuálně potíraný jako politicky nekorektní. Arnoldová sleduje neutěšenou existenci dívky Mii, kterou právě vyloučili ze školy. Mia žije s matkou a agresivní mladší sestrou v malém bytě a únikem z neustálého verbálního násilí a konfrontací je pro ni utajovaná taneční ambice. A postupně i nový matčin přítel, sympatický hlídač ve skladu Connor, který vnese mezi trojici pocit rodiny. Od prvního setkání Mii a Connora není těžké odhadnout, kam se jejich vztah bude vyvíjet. O něco méně je odhadnutelné, jak jejich vztah skončí, přestože je jasné, že na Miu happy end nečeká. Ani nemůže; díky svému společenskému postavení může doufat leda tak v tanec u striptérské tyče. Už v Red Road Arnoldová ukázala, jak dokáže dýchat a cítit společně s prostředím, jež zachycuje. Kvalitou obou snímků je proto realismus a nevtíravá empatie z dostatečného odstupu, bez sentimentu či moralizování. Emocionální dopad Fish Tanku tak není okamžitě drtivý, ale plíživě se snáší jako šedivá deka beznaděje.

Výchova k „artu“ ve Spojeném království

Co se vypravěčské metody týče, navazuje Arnoldová na tradici britského sociálního realismu, jež sahá přes svůj vrchol ve free cinema padesátých let minulého století až k dokumentům Johna Griersona let třicátých téhož století. Dá se vztáhnout i k širším trendům v současné evropské kinematografii, kde má estetikou, minimalismem a pozicí neutrálního pozorovatele blízko k belgickým bratrům Dardenneovým i k dánskému hnutí Dogma – minus prvoplánová provokace. Uvědomit si zasazení Fish Tanku do vývojové linie britské nové vlny, k níž se hlavně mediální a intelektuální elity neustále upínají jako ke zlaté éře ostrovního filmu, není jen otázkou mapování vývoje a uměleckých souvislostí, ale umožňuje tento snímek vidět v kontextu současných debat o stavu a poslání britského filmu. V britských poměrech totiž kategorie artový film dostává zajímavé ideologické podbarvení, jež je úzce napojené na roli filmu v posilování nacionalismu a národní identity. Fish Tank je v tomto ohledu případem vynášejícím do popředí některé problémy spojené s elitářským přístupem „shora“, jejž do diskusí vnášejí novináři, ministerští úředníci i stratégové britské Filmové rady.

Transformace podle Bevana

Britská kinematografie prochází aktuálně jakýmsi obdobím „transformace“. Do čela Filmové rady byl loni jmenován jako předseda úspěšný producent Tim Bevan, jeden ze zakladatelů společnosti Working Title Films. Filmová rada přerozděluje peníze mezi projekty a obecně má v popisu práce starat se o rozkvět filmu. Bevan má za úkol zvednout prestiž britského filmu, vymanit jej ze závislosti na americkém filmovém průmyslu a hlavně zvýšit návštěvnost domácích snímků a postupně vychovat národ cinefilů. Součástí plánu jsou tak i kvóty pro britské filmy – každé kino by mělo mít vymezeno plátno a konkrétní čas pouze pro domácí produkci. Britské filmy by se měly z artových kin posunout do multiplexů a oslovit co nejširší vrstvy publika, tedy i ty segmenty, jejichž životy se (například jako Fish Tank) tak často zaobírají. Takovými plány prostupuje představa vzdělávání diváků v intencích tzv. vysoké kultury, jak ji diktuje vkus střední třídy. Vrstvy, jež nemají kulturní kapitál, mají být vzdělávány konfrontací s „uměním“. Tady samozřejmě nastává zásadní problém.

Pomineme-li pochybenost samotného principu, na němž taková mise stojí, pak je to úloha víceméně nemožná. První a třetí Bevanův úkol se totiž v podstatě vylučují. Prestiž je nevyhnutelně spojená se snímky, na něž rada dá peníze, ale cílové publikum na ně dobrovolně nepůjde. Třeba právě jako mezinárodně ceněný a z peněz rady financovaný Fish Tank. Někteří novináři se pozastavovali nad faktem, že film se nedostane k teenagerům ze stejné sociální vrstvy jako hlavní hrdinka, pro které by mohl být nejvíce přínosný. Což je argument, který jasně odkrývá, jak zásadně debatu definuje třídní příslušnost. Může s ním příjít novinář, jenž děj filmu sleduje jako nepěknou rybku v akváriu, nad níž pak rozjímá. Neexistuje ale žádný důvod, proč by na podobný film měli jít ti, jejichž neutěšené životy ukazuje. Proč by měli zakoušet filmovou reflexi své vlastní žité zkušenosti? Co konkrétně by tím vlastně získali, analýzy neříkají.

S tím souvisí druhý fakt, který se v případě nového snímku Arnoldové a třídní otázky vynoří při pročítání filmových kritik – absence zmínek o třídním systému vůbec a „nečtení“ filmu jako kritiky společenského problému. Pro Británii je příznačné, že třída není problém, přestože je přímo před očima. Novináří přitom neváhají rozjímat nad Fish Tankem jako nad „portrétem ženy“ či dospívání, z něhož pořád i přes veškerou mizérii „září naděje“ (Guardian). Je těžké říct, z jakých pozic vychází sama Arnoldová. Jestli svůj film alespoň částečně vnímá jako společenskou kritiku, nebo jí jde „pouze“ o „umělecky“ věrné zachycení určitého žitého momentu. Její osobní historie (vyrůstala na sídlišti), komentáře po tiskové konferenci v Cannes (kdy se ohradila proti lehce povýšeným reakcím novinářů na „nepěknou“ realitu, kterou její film zobrazuje) a ostatně i samotný titul naznačují určitou podvratnost ve vztahu k povzneseným divákům. Což je ve snobském rozjímání britských elit příjemná změna.

Autorka je doktorandka na pražských filmových studiích.