Výzva této chvíle

Andrew Cohen: Pánové, otázka, kterou chceme prozkoumat je velice jednoduchá: Jaká je skutečně relevantní spirituální cesta pro naši dobu? Tato otázka nicméně vyvolává další otázky. Například budou náboženské tradice ve své stávající podobě schopné odpovídat na potřeby probouzejícího se člověka 21. století? Mohou sloužit jako katalyzátor potřebných odpovědí na vynořující se mnohorozměrnou krizi, v níž se nacházíme? Anebo potřebujeme najít nějaký nový přístup k těmto problémům? Než se do těchto otázek pustíme, považuji za důležité říci něco o tom, co naše současná krize skutečně je. Mnozí cítí, že se možná nacházíme na pokraji civilizační války, že rostoucí tlak na naše přírodní prostředí způsobuje celosvětově rozšířený stav nouze, kdy samo přežití života tak, jak ho známe, je v sázce a současně mnohé z našich institucí, zdá se, dramaticky selhávají, když se snaží vyrovnat s požadavky těchto proměňujících se životních podmínek. Takže mohli byste, prosím, každý ze svého pohledu jednoduše a jasně popsat co je to krize?

Don Beck: Domnívám se, že se nacházíme v čase, který bychom mohli nazvat „věkem fragmentace“ – fragmentace jako výsledkem konce „studené války“ a zhroucení jednoduššího bipolárního světa, který tato geopolitická situace reprezentovala. S rozpuštěním této „ledové kry“, která pokrývala planetu, se náhle odhalily hlubší hodnotové systémy a kulturní síly, které pod ní probublávaly a vařily se po generace. A tak nyní pozorujeme kmeny, impéria, posvátné „ismy“ řádů, křížových výprav, džihádů – jsme vystaveni neuvěřitelné změně, jelikož existují miliardy lidí, kteří ve stejný čas procházejí různými úrovněmi rozvoje. Mnohé národy se dostávají do sféry společenského rozvoje, kterou jsme v západním světě opustili před třemi sty lety. Takže namísto toho, aby se náš lidský druh pohyboval v jednotném toku pokroku, existuje množství změn, které se odehrávají směrem nahoru i dolů podél vývojové spirály. To znamená, že všechny starověké války, konflikty, odplaty a zášti, které charakterizovaly lidskou historii od samých počátků se teď objevují znovu – a všechny ve stejný čas. A současně s tím, jak naše ekonomické, politické, technologické a sociální světy začínají vskutku táhnout víc za jeden provaz, jsme svědky nové verze historického kontinentálního driftu. A tak jsme dnes obdařeni světem komplexity, jaký jsme nikdy neznali. Bohužel žádná z našich institucí ani žádný z našich zastřešujících systémů nejsou sto se s touto složitostí vyrovnat. Zběsile pátráme po organizačních systémech, které by dokázaly tyto nové podmínky zvládnout: pátráme po soudržnosti ve věku fragmentace.

Brian Swimme: Ano, přesně tak. Charakterizoval bych povahu této krize asi tímto způsobem: Přivedli jsme na svět výkonné formy institucí – čímž mám na mysli korporace a velké organizace, stejně jako národní státy a dokonce v určité míře i celé civilizace –, které jsme vytvořili s našimi různými světovými názory a mentalitami. Teď se nacházíme v momentě, kdy se nám stává očividnou omezenost mysli, která tyto instituce zrodila. Tato forma mysli byla tím, co bych nazval mikrofází – to znamená, že šlo toliko o zacházení s dynamikou části ve vztahu k celku. Tato forma myšlení má své kořeny hluboko v naší evoluční minulosti. Dospěli jsme k ní prostřednictvím dlouhé historie učení se tomu, jak přežít. 

Tato mentalita byla skvělá pokud byl lidský druh jen jedním druhem mezi mnoha ostatními. Avšak během posledních několika desetiletí jsme se stali čímsi daleko víc. Pokud jde o náš dopad na planetu stali jsme se něčím, co je srovnatelné s atmosférou nebo hydrosférou. Stali jsme se planetárními. Jsme jako lidstvo planetárním partnerem atmosféře a hydrosféře, avšak nežijeme v institucích, které by tuto větší roli vykonávaly. Naše instituce byly koncipovány aby se zabývaly problémy, které jsou menší než je celá planeta. Takže výzvou pro nás je vytvořit instituce, které by byly formovány myslí, která je planetární, čili myslí, jež je holistická. Abych to shrnul: sice jsme se zrodili do podoby planetární síly, avšak byli jsme přitom utvářeni s mikrofázovou moudrostí. Proto tou velkou výzvou pro nás právě teď je zrodit to, co bych nazval makrofázovou moudrostí,  moudrostí, která je odpovědná za celou planetu.

Beck: Dovolte mi připojit k tomu pár detailů. Můžeme se ptát proč nečinně nesedíme a nenecháme ten proces pokračovat? Přece my lidé jsme dosud vždycky přežili a bezpečně vše zvládli. Nicméně to, co dnes činí tuto možnost tak extrémně nebezpečnou je skutečnost, že existují miliardy lidí, kteří se vyrovnávají se zkušeností kvality života našeho tzv. prvního světa a to v době, kdy si mnozí z nás uvědomují, jak je tato zkušenost omezená a že potřebujeme žít na zemi lehčeji. Jak téměř miliardu Číňanů přesvědčit, že nemohou mít zároveň dvě auta, domácí vodovod a popkorkonovač? Jsou připraveni užívat si „dobrého života“, který viděli na CNN a v amerických filmech. Žádají své místo na slunci. Takže to je jeden z vážných problémů.

Dalším problémem je, že v důsledku pokroku v technologiích máme lidi s méně komplexní schopností myšlení, kteří dnes mohou bez jakéhokoli pocitu viny či studu přistupovat ke zbraním  hromadného ničení, které byly vytvořeny lidmi s komplexnějšími schopnostmi. Ve skutečnosti to mohou dělat doma, poté když si přečtou návody na internetu. Takže naše technologie předčily naši schopnost s nimi zacházet. Jsem si jist, že se to dělo i v minulosti, ale nikoli, jak říkal Brian, na této vražedné a globální úrovni. To, co je dnes ohroženo není jen jeden kmen, systém víry nebo dokonce národ. To, co je dnes ohroženo je život v té podobě, jak ho na této planetě známe. A to by mělo být velice vážnou výzvou k probuzení pro nás pro všechny.  

Cohen: Ano, to vše je úděsně pravdivé. A z toho, co jsem pozoroval se přitom nezdá, že by si většina lidí tuto krizi uvědomovala. Nejde o to, že bychom o ní neslyšeli, ale možná se jí chceme vyhnout, abychom nemuseli čelit pravdě o tom všem, protože důsledky, které to sebou přináší, jsou pro nás tak drtivé.

Peter Senge: Míra do které lidé vnímají, že krize existuje, se mění z velké části podle toho, kde se dnes ve světě nacházejí. Domnívám se, že pocit, že „ve skutečnosti žádná velká krize neexistuje“ je asi nejsilnější v USA – dokonce po „11. září“. Znáte tu pochopitelnou lidskou reakci strčit hlavu do písku a předpokládat, že o válku s terorismem se postará kdosi někde jinde. Pod povrchem samozřejmě existuje mnoho potíží, ale navenek vládne druh přístupu „jíst, pít a veselit se“, na němž tvrdě pracujeme, abychom si ho udrželi. Domnívám se, že pro to existují dva důvody. Jedním důvodem je tradiční izolace a odloučenost americké kultury. 

Druhým důvodem je, že jsme celosvětově největším pachatelem mnoha problémů. Existovala jedna stará satirická kresba, na níž je zobrazen člověk, jak jde do zoologické zahrady a dívá se na všechna zvířata a nakonec se dostane k poslední kleci, kde řekne: „Nejnebezpečnější zvíře na světě“ - a ta klec, to je zrcadlo. Tato kresba hodně o Spojených státech vypovídá. USA nepochybně jsou největším konzumentem surových materiálů a celosvětově nejvíc věří v onu mainstrémovou globalizaci kapitalismu. Ale je pro nás velice tvrdé hledět do toho zrcadla a představovat si, že můžeme být nejnebezpečnější zemí světa, jíž, myslím si, bezesporu jsme. Je velice obtížné pojmenovat tuto krizi způsobem na němž se lidé shodnou, jelikož vnímání se po celém světě tak od sebe liší. Dokonce vnímání krize v Evropě se odlišuje od toho, jak ji vnímáme v USA. A určitě i ostatní svět přijímá výzvy, jímž čelíme, celkově velmi odlišně, což podle mě souvisí s ekologickou a sociální nerovnováhou, která je stále horší a horší.

Samozřejmě existuje mnoho údajů o obou těchto problémech, ale s každým takovým údajem vzniká vždy otázka, jaký mu dát smysl. A právě teď naše média i hlavní proud politiky nechtějí  přiznat těmto údajům význam. Tím asi nejednodušším a nejhmatatelnějším příkladem jsou údaje o globálním oteplování. Hladina kysličníku uhličitého v atmosféře dramaticky stoupá 150 let. Pokud přijmeme fakt, že kysličník uhličitý je skleníkový plyn – a neznám nikoho z vědeckých kruhů, kdo by si to nemyslel – a fakt, lze-li to tak říci, že rychlost, s níž se ta vana naplňuje, je mnohem větší, než rychlost, kterou z ní kysličník uhličitý odtéká, pak vám každé malé dítě vysvětlí, co to znamená. Přesto to naše politiky zmátlo a oni říkají:“My nevíme, zda ke globálnímu oteplování skutečně dochází nebo ne.“ A většina lidí na světě se pouze ptá:„A co my s tím máme co dělat?“

Takže to je pro mě skutečné shrnutí podstaty této krize, která je především krizí vnímání. Nějak nejsme schopni se podívat na nejzákladnější důkazy a dospět ke konsensu, co to znamená.

Cohen: Ta druhá otázka, kterou bych rád položil, zní: Jaké odlišné schopnosti a druhy reakcí budou od nás vyžadovány pro to, abychom byli schopni se s těmito životními podmínkami vyrovnat? 

Swimme: Jak jsem to už naznačil, povaha této naší historické chvíle spočívá v tom, že se lidé stali planetární silou. Přesto jednáme s porozuměním, které je částečné či fragmentární. Takže pokud jde o praktické schopnosti potřebovali bychom něco jako učení, jak myslet jako planeta. Praktickou výzvou pro nás dnes je, jednat v duchu komplexního planetárního společenství.

Mám rád Petrovu myšlenku, že instituce, které jsme vytvořili, ty velké korporace, jsou něco jako nové druhy. Domnívám se, že je dnes velkým úkolem pro nás o nich přemýšlet. Jsou nové, velice mladé. Schopnost kterou právě teď potřebujeme se podobá nové formě přírodního výběru. Potřebujeme rozvinout dovednosti v chápání komplexních systémů, abychom mohli tyto instituce zdokonalit a přetvořit tak, aby byly vybudovány na bázi integrálního společenství Země.

Beck: A jestliže vycházíme z předpokladu, že máme fragmentovaný, rozdělený svět, pak je myslím si otázka: „Jak se těmito trhlinami zabývat?“ „Majetní“ a „chudáci“, první, druhý a třetí svět, rozvinuté a rozvíjející se země – to všechno jsou jen eufemismy pro skutečnost, že planeta je sužována různými úrovněmi dosahování „dobrého života“! Takže, kde jsou ty integrální, soudržné principy a procesy, které dokáží překlenout to velké globální rozdělení?

Byl jsem na všech druzích konferencí o globalizaci a přerozdělování. To, co na nich chybí je pochopení, že máme přerozdělovat nejenom zdroje, ale i zastřešující mechanizmy, jak s těmi komplexnějšími problémy zacházet. Vnější přístupy, navrhované pro zlepšení lidských podmínek budou chybné, pokud jako paralelní, simultánní kolej nezahrnou také základní kroky a stupně ve vnitřním sociálním rozvoji. Ekonomické, politické a technologické snahy se musí vztahovat k úrovním komplexity myšlení jedinců i celých kultur – jinak se věci budou zhoršovat, ne zlepšovat. Jestliže pouze nalejeme peníze do problémů, skončí na švýcarských bankovních kontech. Snažili jsme se o rovnostářský přístup – předpokládali jsme, že každý člověk je na stejné úrovni myšlení a tudíž, že bude jednat odpovědným způsobem a ono to nefungovalo. Jelikož jsou lidé na různých úrovních rozvoje, musíme uvažovat v rámci utváření habitatů. Pokud dokážeme uvažovat v těchto pojmech, pak věřím, že existuje reálná možnost, že se nám podaří sešít dohromady ten zraněný svět.

Když mluvím o utváření habitatů mám na mysli formování sociálních, politických a ekonomických životních podmínek, které budou napomáhat vynoření nových úrovní psychologického vývoje jedinců i celých kultur. Systém spirální dynamiky používá obraz spirály pro popis základního rozvojového procesu, jehož prostřednictvím se jedinci i kultury vyvíjejí, kdy se s každým vzestupem mění zastoupený mem – tj. světový názor nebo hodnotový systém –, jenž se v nás utváří v reakci na měnící se životní podmínky. Můj kolega Clare Graves identifikoval osm takovýchto memů nebo-li úrovní rozvoje, jimiž jedinci i celé společnosti procházejí; v modelu spirální dynamiky barev používáme pro jejich odlišení. Tyto základní vzory, ačkoliv bývají v různých kulturách a subkulturách vyjádřeny různými způsoby, jsou obecnými tématy lidstva všude po celé planetě. A pouze díky pochopení těchto hlubších systémových hodnotových proudů je možné rozvinout realistický, velký obraz názorů, praktických dovedností i vhodných řešení konkrétních problémů. (…)

Jelikož se tedy různé kultury nacházejí na různých úrovních spirály, existuje pro různé národy různá budoucnost. To, co je například pro Singapur příštím stupněm, je pro nás historií. A budoucnost třetího světa bude muset mít nejprve podobu autority singapurského typu druhého světa než dospěje do autonomie či postmoderní senzitivity prvního světa. Ideální by bylo, abychom pokud možno jemně, a je-li to nezbytné s neústupnou láskou, pomáhali lidem klestit si cestu těmito vrstvami a úrovněmi.  

Senge: Plně souhlasím s tím co Don a Brian řekli. Chtěl bych zdůraznit, že tuto krizi je třeba chápat jako kolektivní záležitost. Na planetě například neexistuje jediný člověk, který by dokázal eliminovat nějaký rostlinný nebo živočišný druh, i kdyby se o to snažil. A přesto kolektivně působíme v tomto směru ohromné ničení, aniž bychom na to vynaložili sebemenší úsilí. Souvisí to s tím, jak jsou naše činnosti zprostředkovávány sítí institucí, které se začaly rozpínat po celém glóbu. Je velice důležité mít na paměti, že tato krize není výsledkem individuální akce - je výsledkem kolektivní akce. Takže tím úplně prvním krokem v přemýšlení o tom jaké druhy odpovědí jsou souměřitelné s povahou této krize, je porozumět tomu, že tyto odpovědi musí být kolektivní.

Cohen: A jakou formu by tyto kolektivní odpovědi měly podle vás dostat? 

Senge: I když si nemyslím, že stačí říct, že velké korporace jsou pro to klíčem, myslím, že jsou důležitým prvkem, a možná největším pákovým prvkem. Zaprvé ony překlenují hranice způsoby, které národy používat nemohou. Národní státy se stávají v dnešním světě stále víc anachronickými. Myslím, že dokonce zločin je globální, neřku-li důležitější dynamikou, která dnes ve světě působí. A institucí, která má k překročení stávajících hranic nejblíž, je velká mnohonárodní korporace.

Za druhé takováto korporace stále jako celek roste a v určitém smyslu je méně omezující než jsou národní státy nebo vládní instituce. Nicméně problémem je, že tradiční, formální úlohou mnohonárodní korporace je dělat peníze – to je vše za co má být oficiálně odpovědná. Nemá žádnou zodpovědnost v měřítku, které by odpovídalo jejímu vlivu. Avšak to, co mnohonárodní korporace dokáží dělat, je určovatstandardy. Kvalita v revoluci řízení měla ohromný vliv na byznys po celém světě, ale je to vlastně proto, že malý počet společností řekl:„Toto je standard, který budeme dodržovat a který musí dodržovat každý další.“ Dokázal bych si snadno představit rozvíjení schopnosti pro vědomé určování standardů, co se týče sociálních a environmentálních dopadů, dejme tomu u dvaceti hlavní mnohonárodních korporací; pro menší organizace by pak bylo velice obtížné tyto standardy ignorovat.

Nedomnívám se, že nadnárodní společnosti jsou v tomto směru samy o sobě postačující, avšak pokud jde o otázku adekvátní reakce na naši krizi, klíčovými prvky jsou v ní uvědomování a kapacita, respektive schopnost. Věřím, že my všichni jako jedinci, máme vnitřní pocit odpovědnosti. Všichni například cítíme přirozenou odpovědnost za děti, dokonce i když nejsou naše vlastní. Ale nemáme tentýž pocit odpovědnosti na kolektivní úrovni, na níž působí naše aktivity. A tak si myslím, že pokud se zabýváme rozvíjením našich možností, jak na tuto krizi reagovat, potřebujeme nabýt kolektivní institucionální schopnost pro uvědomování si věcí a na základě toho pak rozvinout náš přirozený, vnitřní smysl pro odpovědnost.

Cohen: Ve světle všeho, co jste právě všichni vyložili, je zřejmé, že proto, aby lidé mohli čelit této krizi, budou muset rozvinout vyšší úroveň vědomí a hlubší úroveň zralosti. Myslíte si, že náboženské tradice ve své současné podobě jsou vybaveny na to, aby nám pomohli rozpoznat dramatickou povahu proměňujících se životních podmínek a adekvátně na ně reagovat?  

Swimme: Obecně řečeno náboženské tradice byly ustaveny pro vykonávání věcí, které jsou odlišné od toho, co požaduje tato krize. Na současnou krizi nejsou z větší části zaměřeny a většina z nich ji nerozpoznává ani teď. Nebyly pro tento účel navrženy a nezabývaly se touto krizí. Současná krize je cosi nového, co se v historii světa dosud nikdy nestalo.

Nicméně ve všech náboženských tradicích existují prostředky, které jsou, myslím si, pro tuto naši historickou chvíli zásadní. Nemůžeme si dovolit hodit je za hlavu. Nabízejí zásadní vhledy a praktiky, avšak proto, aby mohly být dnes šíře přijaty, by se měly v určitém smyslu transformovat.  

Beck: Domnívám se, že otázkou je: O jaké rovině náboženského systému mluvíme? Protože, když se řekne náboženství, mám sklon uvažovat v pojmech úrovní rozvoje nebo-li memů, z nichž tato náboženství vznikla. (… )

Je třeba si uvědomovat význam různých spirituálních forem v různých stupních rozvoje, tedy jejich vývojovou důležitost, spíše než, jak to dělají mnozí lidé, kteří rané rané formy náboženství diskreditují. Potřebujeme se posunout od přijímání jediného projevu náboženství a spirituality k uznání evolučního toku náboženských zkušeností.Pokud to dokážeme udělat, domnívám se, že pak celé spirituální společenství může hrát hlavní roli v tomto druhu transformace, který je tolik potřebný. 

Swimme: Správně. Pokud dokážeme zrodit ústřední užitečné myšlenky každé z tradic, bude to skutečně znamenat ohromující přínos pro transformaci, kterou procházíme. Mám rád způsob, jak to vyjádřil Don, že některé tyto tradice jsou dokonalými znalci různých aspektů vývojového přechodu, které jsou po nás dnes požadovány. Pokud bychom je dokázali přivést do hry v našem současném kontextu, mohlo by to být velmi mocné.

Cohen: Ano. Je skutečně poučné, když člověk rozpozná, že lidská emocionální, psychologická a spirituální evoluce je součástí ohromného, komplexního vývojového procesu – procesu, kterého se všichni individuálně i kolektivně účastníme. Skutečnost, že náboženské tradice hrály v tomto procesu tak stěžejní roli, je základní v pohledu na otázku, jak se přítomnost a minulost potkávají s budoucností.

Petře, s ohledem na to, co jste dříve říkal, mě napadá, že náboženské instituce překlenují dokonce větší hranice než četné mnohonárodní instituce, o nichž jste mluvil. Takže, předpokládám, že potenciálně jsou schopny podněcovat ohromné procento lidstva k tomu aby reagovalo na tuto krizi, tedy pokud by byly predisponovány k tomu si takto počínat.

Senge: Domnívám se, že to bude velice obtížné. Instituce jsou totiž velice svázané se svou historií. A při nejmenším ty hlavní tradice, na které pravděpodobně všichni myslíme, když říkáme „rozpětí hranic hlavních globálních náboženských institucí“ (možná, že v určitém stupni se z toho vymyká buddhismus), historicky určitě nebyly ve svém myšlení globální.

Jejich kořeny jsou do značné míry kmenové. Pravděpodobně nejpůsobivějším příkladem pro to je islám. Velice mnoho takovýchto případů existuje také v současných náboženstvích, která mají velice silnou kmenovou a etnickou identitu. 

Takže pro mě je dnes tou nejrelevantnější otázkou deinstitucionalizace náboženství. Lidé zažívají v nejrůznějších možných podobách to, co jste nazval „náboženskou zkušeností“ - tzn. spojení, hluboké spojení s ostatními, hluboké spojení se životem, s transcendencí – ale nikoli v náboženském kontextu. A já se domnívám, že právě to je skutečně důležité. Domnívám se, že se ve světě rozvíjí nová náboženská senzibilita, která bude unikat omezením náboženských institucí, právě tak jako věřím, že vznikne nová věda.

Cohen: Na novou náboženskou senzibilitu se vztahuje moje poslední otázka: Jaký nový morální, etický a spirituální rámec obhajujete, aby se stále větší počet z nás mohl vyrovnat s velkou výzvou našich současných životních podmínek?  

Senge: Nevím, jestli mám koncept takového nového rámce. Myslím si, že toho víme mnoho o spiritualitě, o morálce i etice. Ale to, co se zcela změnilo je kontext, protože, jak už jsme říkali, kontext je nyní globální a proto nemůže být nic menšího než globální spiritualita. Domnívám se, že v člověku a pravděpodobně v několika dalších druzích bytostí existuje ohromné vrozené vědění, které bychom všichni pokládali za spirituální, je však problém, že nevíme, jak k němu v současném globálním kontextu přistoupit a jak ho kultivovat. Většina oněch spirituálních „zlatých dob“ naší lidské historie se odehrála před dávnými časy; v posledních pár tisíci letech nebyly schopny zakořenit a reálně se projevit. Nemáme žádnou spiritualitu pro moderní kontext. Jediná věc kterou dokážeme pravděpodobně říct s určitou věrohodností je to, že moderní spiritualita bude muset být skutečně odlišná od spirituálních praxí a institucí, které působily v oněch odlišných kontextech.

Jedinou oblast kterou myslím si dokážeme v určitém stupni přehlédnout je věda. Domnívám se, že spiritualita tohoto nového tisíciletí bude velice spojená s vědou. A to proto, že přes všechny své nedostatky představuje rozvoj západní vědy v posledních čtyřech nebo pěti stoletích nepochybně důležitý vývoj v lidské společnosti a mnozí lidé označují vědu za druh náboženství této epochy.

Zásadním problémem nicméně je, že věda byla vlákána do fragmentace na vnitřní a vnější svět. Tohle se do vědy jaksi vkradlo vlastně z politicko-společenských důvodů. Vědci šestnáctého a sedmnáctého století ukázali církvi svá záda, když řekli: „Vy se zabýváte vnitřním světem; my se budeme zabývat vnějším světem.“ My všichni teď za to platíme velkou cenu - máme sice velkou moc a velký vliv ve vnějším světě, ale za to jsme se zcela odcizili vnitřnímu světu. Takže se domnívám, že spiritualita příštího tisíciletí bude tím, co v sobě bude nějak znovu integrovat to, co bychom dnes nazvali „vědou“, která v tom nejlepším je o skepticismus a o absolutní, důsledné důvěře ve zkušenost. Myslím si, že toto je jádrem empirické vědy – ve skutečnosti je to to, co znamená slovo empirický -, ale postupně to bylo překrouceno až do té míry, že důvěra ve zkušenost byla nakonec zcela ztracena. Takže používat dnes slovo věda je ošidné, a já o něm uvažuji jen v tom smyslu, jak to vždy říkal Buckminster Fuller: “Každá lidská bytost se rodí vědcem.“ Takže takhle nějak si představuji novou spiritualitu.

Cohen: Done, se stejnou otázkou jako na Petra se obracím na vás. 

Beck: Myslím si, že část z toho, jak jsem už o tom mluvil, bude souviset s poznáním, že různí lidé na různých stupních vývoje vyjadřují různé verze spirituality. Spíš než aby se jejich bytí stalo   terčem našeho pohrdání a posměchu, je našim úkolem pomáhat jim prostřednictvím těchto zdravých, pozitivních projevů spirituality, protože ony jsou na různých stupních spirály nezbytné. Takže ten rámec o kterém mluvím obsahuje prvky putování, zkoušky a omylu, dosažení nového systému, zanechání ega za sebou, dělání čehokoliv, co je nezbytné pro vzrůst schopnosti komplexnějšího myšlení. Potřebujeme tyto základní kroky zabudovat do našich školních systémů, do našeho náboženského života, do celého společenství, abychom vytvořili, jak to vyjadřuje Ken Wilber „největší hloubku pro největší rozpětí“. Pokud tohle dokážeme udělat, pak se možná v jednadvacátém století stane součástí spirituality úcta před hrůzyplnou a bázeň budící povahou toho, jak se život sám vyvíjí. Myslím si, že to bude znamenat redefinici ducha, nejspíš v tom smyslu, jak jste o tom vy a Ken spolu hovořili; ducha, který v sobě skrývá mnohem větší kosmickou úctu vůči silám samotného života a vůči skutečnosti, že je za ním, zdá se, nějaký jiný druh inteligence.  

Lidé by se přece nemohli jednoduše hned biologicky rozvinout s 35 tisíci geny – nebyl by čas pro působení procesu náhodného výběru. Bakterie, viry, geny a memy reagují na nelineární dynamiku, což znamená, že když jsou jejich vnitřní schopnosti ohroženy světem, který je obklopuje, překalibrují svoje kódy. To znamená, že ve všech formách života existuje úžasná adaptivní inteligence a já se domnívám, že porozumění tomu, co je to život sám o sobě, by mohlo být součástí základů nové teologie čili novým výrazem náboženství. Proto dnes tolik fyziků a filosofů začíná znovu hovořit o Bohu – nikoli o stejném druhu Boha, jak ho známe ze Starého zákona, ale o zcela odlišném konceptu toho, co je to spirituální.  

Cohen: Briane, jaký druh nového morálního, etického a spirituálního rámce zastáváte?

Swimme: Nacházíme se ve chvíli, alespoň tady na Západě, kdy se všechny rámce, respektive struktury rozpadly. Neexistuje nic na čem bychom se, co se týče hodnot, dokázali opravdu shodnout. To, co jsme si ponechali je nejnižší společný jmenovatel konzumerismu. To je náš svět! Takže jaký je ten nový rámec?

Jak jsme se toho už v tomto rozhovoru dotkli, zdá se mi, že se nacházíme ve chvíli objevení nového rámce kosmu jako sama sebe rozvíjejícího. Jak jste to už Andrew, Petře a Done zmínili, je to ohromné nové historické odhalení života, ducha, čili univerza. Mám rád to, co říkal Petr – bude to nová věda. Popsal bych ji dvěma způsoby. Jednak je to objev evoluce, kosmické evoluce. Máme tu ohromující vizi vesmíru, jenž pochází z toho numinózního jádra a pak expanduje až sem, kde se dnes nacházíme. Takže z tohoto empiricky založeného přístupu k realitě je právě tak zřejmé, že jsme se vším spojeni a do všeho zahrnuti. My všichni pocházíme ze stejného semenného bodu. 

To je tedy ten objev ve velkém měřítku makrokosmu. V rámci mikrokosmu jej prohlubuje objev kvantové neoddělitelnosti vnitřního a vnějšího. A to je to, o čem mluvil Petr. Právě si začínáme uvědomovat, že toto rozdělení na vnitřní a vnější není jednoduše životaschopné; byla to iluze, kterou vypracovali Newton s Descartem, avšak hlubší pochopení je souvislost, ucelenost. A tak je zde objev rozvíjejícího se univerza, které je od samého počátku ucelené, souvislé. Jsme všude spojeni s celou věcí.

V tomto rámci je pak pro nás zásadní výzvou představa individuality nebo bychom mohli říci diskontinuity. Máme iluzi, že nejsme spojeni, že nejsme součástí, že jsme odděleni; celý náš ekonomický i politický systém je založen na předpokladu oddělenosti člověka od ostatního světa. Takže jednou z velkých výzev je vyprostit se z této iluze. A proto také, Andrew, mám rád tvou práci, tvůj důraz na to, jak se můžeme naučit, jak zmizet v evolučním procesu a tím se vymanit z toho fragmentárního ega.

Cohen: Ano, to je podstatou toho, co bych nazval „evolučním osvícením“ - transcendování ega tak, že dokážeme doslova zmizet v samotném evolučním procesu a sjednotit se s ním.

Swimme: Takže to je podle mě onen rámec – rozpoznáváme, že nejsme izolovanými jedinci, ale že jsme skutečně celou věcí; že jsme modem celé věci. A tak rozvíjíme schopnost vplynout do celé věci a jak to krásně vyjádřil Don – ve službě životu. Máme tu sílu, kterou žádný jiný druh neměl – lidské sebe-vědomí. Ono však není jen kvůli lidem. Teprve když je tato schopnost vyjádřena ve službě celku, stáváme se modem, v němž se celý evoluční proces pohybuje do další fáze své krásy.

Pokud jde o spirituální rozvoj, řekl bych, že právě teď je pro nás výzvou stát se tím, co by Teilhard de Chardin nazval „hominizovanou“ formou evolučního procesu. Slovo „hominizace“ použil Teilhard k popisu způsobu, v němž lidé transformují dřívější praktiky a funkce Země. Země po všechen čas činila rozhodnutí. Dělala výběr – v širším smyslu je to nazýváno přírodní selekcí. Avšak když do toho vpustíte lidský výběr, exploduje to - podívejte se na dopad všech těch rozhodnutí, která jsme učinili všude na planetě. Lidské rozhodnutí „hominizovalo“ proces přírodního výběru – v dobrém i ve zlém. Přírodní selekce byla překonána lidmi. Takže v tomto novém rámci bychom potřebovali porozumět sami sobě jako způsobu, jímž univerzum činí základní rozhodnutí o kvalitě života, kterým chce dál rozkvést. A tato rozhodnutí nejsou činěna jen kvůli člověku nebo s ohledem na určitou společnost, ale s ohledem na celé dynamické, pulzující, chvějící se planetární společenství.

Cohen: Ano, zjevně jsme se dostali do stádia, kdy musíme naléhavě přezkoumat to, jak o životě uvažujeme a jak ho žijeme. Závisí na tom naše vlastní přežití. Co to znamená být lidskou bytostí ve dvacátém prvním století je rozhodně jednou z těchto otázek. To je to, co tak výrazně a jasně zaznělo v tomto rozhovoru. Všem vám velice děkuji.

Z anglického originálu The Challenge of Our Moment (in: WIE - What Is Enlightement?, č. 23, jaro – léto 2003) přeložil a zkrátil: Jiří Zemánek (viz. www.enlightennext.org)

Nekrácená verze.