Dnešní aktivismus v Muzeu Evropa

Ohlédneme-li se zpět do devadesátých let, kdy jste formuloval koncept taktických médií, jaké možnosti aktivismu vidíte dnes, v porovnání s tímto obdobím? Zdá se, že tenkrát nástroje, jež internet poskytuje – malé online komunity, fóra a mailinglisty –,vzbuzovaly velké nadšení. Nyní to vypadá, že svou sílu a inspiraci ztrácejí.

Ano, to je pravda, nadšení tu bylo… Nyní se do značné míry přesunulo do oblasti sociálních stránek a webu 2.0. Ty mají ve srovnání s internetem devadesátých let spíše povahu nástrojů. Používá je daleko víc lidí, avšak s menším uvědoměním sociálně-technických podmínek, které tyto nástroje tvarují. V devadesátých letech existovalo větší nadšení, ale také větší povědomí o tom, co tyto nástroje implikují, co mohou a nemohou dělat. Internet dnes již nelze oddělit od společnosti. Stal se tak neuspořádaným jako společnost, se všemi problémy s tím spojenými, ale také s tím neuvěřitelným potenciá­lem zneklidňovat, vytvářet něco krásného, rozptylovat a současně organizovat energii. Síť se stala dominantní společenskou formou organizace a lze ji chápat v určitém smyslu jako následovnici politické strany, církve, rodiny – stabilních sociálních struktur, které jsme znali v 19. a 20. století. Dnes už ovšem nemůžeme říci, zdali síť tvoří internet či společnost. Plně pochopit, že média pouze odrážejí možnosti existující ve společnosti samé, chce svůj čas.

Dalo by se také tvrdit, že velké sociální webové stránky nejsou stavěné pro společensky či politicky angažované aktivity, nýbrž spíše pro účely sebeprezentace a propagace.

Ano, ale můžeme také říci, že je to jen sociální technika. A sociální techniky lze lehce odchýlit jinými směry. Proto jsem celkem optimistický, co se týče Facebooku a podobně. Kdo nyní mluví o virtuálním světě Secondlife? Pamatuje si někdo sítě Friendster či Napster? Zmizely, byly zapomenuty. Ovšem sociální techniky, které se tam lidé naučili, jejich dovednosti a schopnosti nezmizely. Uživatelům zůstává to „lehké povědomí“ o dalších lidech okolo. Tento vágní šum. Ta troška sociálního šumu. A tato vlastnost přežije, až se Facebook stane jen dalším kusem datového odpadu, odsunutým na vedlejší kolej tak předvídatelnou touhou síťové kultury po další nepostradatelné aplikaci.

Ten šum může být ale celkem otravný – je ho tolik, že je obtížné mít angažovaný či ekologický přístup k používání těchto technologií.

To je pravda. Takže jen ti, kteří jsou rozhodnutí věnovat se nějaké sociální, politické či dokonce technické záležitosti, vědí, co dělají, a obecně řečeno uspějí. Ostatní jsou ztraceni. A to je problém. Pokud nevíte, co tam vlastně děláte, pohltí vás ten šum. Je to stejné, jako když se nemůžete rozhodnout, který televizní kanál sledovat či kterou uličkou se vydat v knihovně; když nevíte, kterou knihu si vypůjčit. Brouzdáte a sjíždíte stránky, a tyto aktivity se stávají nevědomými. Pobývání na webu je novou formou našeho kolektivního nevědomí.

Na kterých místech může dnes probíhat kritická a aktivistická činnost? Kde, anebo lépe jak je lze podporovat? Pokud to nejsou instituce či sociální sítě, tak kde jinde?

Určitě je možné trénovat různé způsoby, jak se stát neviditelnými. Neviditelné aktivity jsou stále dobrým cvičením – hodně štěstí, jděte do toho a zkuste to. Zjevně ale existuje jiný přístup, který volí hodně mladých lidí. Určitá­ přeexponovanost, přílišná viditelnost. Být horší než systém. Být sociálnější než sociální. Transparentnější než transparentní. To ve skutečnosti, zdá se, docela zabírá. Není to však úplně aktivistická agenda. Spíš kulturní podmínky, v nichž se nalézáme, o nichž musíme diskutovat, protože pokud nebudeme, mohli bychom je zopakovat, tedy reprodukovat hlouposti.

Co se týče aktivismu, nejvíce mě zajímají konflikty, které se objevují napříč síťovou kulturou, ale také ve světě obecně. V současnosti probíhá hodně konfliktů, které nejsou označované jako aktivismus. Dá se říci, že konflikt je na vzestupu a aktivismus na ústupu. To můžete velice jasně vidět v Asii, Africe a Latinské Americe. Zatímco sociální napětí stoupá, různé hnutí a neziskové organizace jsou stále více a více byrokratizované a chycené v činností médií a lobbujícího průmyslu. Tyto neorganizované výbuchy konfliktů mají celkem často genderové, etnické a ekonomické dimenze, které umíme číst, avšak ve skutečnosti jim samým nerozumíme. Vezměte si Čínu, místo plné protikladů a vzrůstajících třídních konfliktů, kde ty druhy politického zastoupení, na něž jsme zvyklí, jednoduše chybějí. Zároveň je to místo prosycené novými médii. To je nová výzva, pokud chceme přemýšlet nad tím, co dnes znamená „aktivismus nových médií“.

Aktivismus jako luxusní fenomén západních společností?

Ano, a také věřím, že existují jiné druhy politické a sociální organizace, které jdou mnohem dál než k tomu, co klasifikujeme jako „aktivismus“. Spravedlivější a sociálně angažovanější svět je světem neuvěřitelné bohatosti sociálních a institucionálních forem. Je to však velmi těžké, pohleďme na internet – vytváří mezinárodní standardy, v jejichž rámci probíhá diverzita forem komunikace. Tato infrastruktura vyžaduje určitou formu globální výměny. Mnoho lidí hovoří o „balkanizaci“ internetu, fragmentaci nástrojů, protokolů a jazyků. Celý ten povyk je o globálním médiu komunikace a výměny, které tu možná již za deset či dvacet let nebude. Navzdory tomuto pesimistickému směřování věřím, že dojde k nějaké formě globálního konsensu a v jeho rámci budeme sledovat nárůst dalších rozdělení. Svět nebude propojenější, ale čím dál víc rozdělený, dokonce i s internetem. Nicméně je zajímavé předstírat, že umělci, aktivisté a intelektuálové mohou být hráči v této velké hře.

Víme, že umělci mohou způsobit změnu, mohou vytvořit obrazy, jež jsou podmanivé, mohou vytvořit koncepty, které mohou tvarovat společnost. Samozřejmě k tomu mají stále méně ekonomické moci. Medializace a virtualizace života ale také znamená, že jejich schopnost zasahovat nutně neklesá. Jak za těchto okolností definovat symbolické? Co je to symbolické a jak můžeme v této rovině zasáhnout? V padesátých letech to mohl být nějaký zásadní francouzský film, tvarující kolektivní imaginaci prostřednictvím dezorientující kamery a střihové techniky ve spojení s pobuřujícím obsahem. Ale co je to dnes? Když drtivá většina světa žije jinde a začíná dělat politiku jinde – to znamená mimo hranice Evropy a mediální imaginace Hollywoodu –,
musíme vskutku uvažovat nad tím, že žijeme v Muzeu Evropa, a to je náš osud a náš úděl. Můžeme vytvářet zajímavé koncepty, nejsme však již tou primární scénou, tím divadlem „globální“ kultury a výměny.

Jaký druh aktivismu je tedy možný ve zvěcněném prostoru muzea?

Tato otázka se neobjevuje příliš často. Podívejme se na divadlo, protože lidé od divadla o tom přemýšlejí již dlouho. Divadlo je ohraničené, omezené a symbolické. Chápe svá omezení a maximalizuje svůj potenciál ovlivňovat, jak se lidé metaforicky vztahují ke světu. Divadlo zjevně ztratilo svou centrální pozici coby místa, kde dochází k vyjádření sociálních a morálních rozporů a vyjednávání. To se možná dělo v 18. či snad 19. století. Ale ve století dvacátém si je divadlo plně vědomo svého místa ve společnosti, a to obdivuji. To samé by se dalo říci o pozici muzea ve století jednadvacátém. Fakt, že s ohledem k současnému umění ztratilo svou centrální organizující roli, neznamená, že je bezvýznamné. Děje se však to, že manifestace „aktivismu“ v rámci divadla a muzea můžeme vnímat, pouze pokud jsme vybaveni hlubokou vnitřní znalostí institucionální politiky těchto míst a máme ponětí o historii žánrů uvnitř specifických disciplín. Ovšem nová média tam ještě nejsou. Není to ani žánr, ani disciplína – alespoň zatím ne. A proč by měla jít touto cestou? Právě o tom v současnosti probíhá velká debata.

Zredigoval Ned Rossiter, přeložila Lenka Dolanová.