Básník by měl mluvit k věci

Ve své knize Cambridgeský úvod do nové irské poezie mluvíte o současných irských básnících jako o první postnacionální generaci a definujete je na základě oproštěnosti od národní problematiky. Co pozitivního pojí tuto generaci?

Pravděpodobně nic. Kromě toho, že bychom se měli vzdát národa jako imaginativního konstruktu, naším velkým úkolem je reflektovat, o čem přemýšlíme a jaké sympatie cítíme v souvislosti s překvapivě silnou generací irských básníků o jednu generaci starších, kam patří Michael Longley, Derek Mahon, Seamus Heaney a Paul Muldoon. Když potkávám básníky své generace, často strávíme značnou dobu výměnou historek o těchto osobnostech a vášnivě diskutujeme o jejich nejnovějších publikacích. Z českého úhlu pohledu je jediný důležitý pravděpodobně Heaney, avšak ostatní jsou stejně podnětní. Ale jinak se ubíráme odlišnými cestami. Necítím, že bych sdílel mnoho s druhými co do stylu či tématu, kromě toho, že zůstáváme blízkými přáteli.

Myslíte, že nacionalismus byl v irském případě dobrým stimulem pro poezii?

Tím, že pomohl vyprovokovat mnohé z básní W. B. Yeatse, byl nacionalismus pro irskou poezii fantastický. Vyprodukoval ovšem také velké množství otřesné poezie – od básníků, kteří již byli zapomenuti.

A vám osobně je blízké pojetí básníka coby společensky angažovaného, který se svou tvorbou vyjadřuje k otázkám doby?

Co se týče společenské angažovanosti básníka, je to většinou špatné. Ale je možné, aby se poezie vyjadřovala k politice a společnosti; může poskytnout užitečné reakce na současné otázky. Yeats, Heaney a Longley představují zářné příklady básníků, kteří nikdy neprchají před svými estetickými závazky, a přesto mohou reagovat na politické otázky. Básníkův hlas by měl ve společnosti rezonovat. Když řeknete, že poezie se týká jen duševních stavů a choulostivých a niterných aspektů lidského života, připravíte ji o značnou část moci. Obdivuji Allena Ginsberga pro mnohé, ale především pro jeho schopnost být zároveň politický i niterný. Tato rezonance ve společnosti mi chybí značnou měrou u českých básníků: jako kdyby pokládali veřejné věci za něco nepoetického. Být básníkem určité společnosti samozřejmě neznamená vyprodukovat k nějaké příležitosti pár oslavných veršů nebo kecat jako Ludvík Vaculík ve svých fejetonech. Z člověka by se neměl stát žvanil. Znamená to vyhledávat propojení veřejných a privátních sfér a mluvit závažně a k věci.

Lze toto od českých básníků očekávat? Určitě zde hraje roli podvědomá reakce na uplynulé půlstoletí, kdy bylo budovatelské a politicky angažované básnictví oficiální normou…

Proč ne? Jestliže tak můžou psát polští básníci, proč ne Češi? Jakmile přijmete, že politici a ideologie nastavují pravidla vašemu umění, pak jste už prohráli.

Projevil se ústup od tematizování národní problematiky na společenském postavení irského básníka či spisovatele?

Básník je v Irsku stále společensky důležitou osobností, takže myslím, že ne. Byl důležitý již před růstem nacionalismu v 19. století, a to mu zůstalo.

Vzpomenete si na nějakou situaci z poslední doby, kdy se ukázala důležitost téhle role?

Takových příležitostí bylo hodně. Básně Seamuse Heaneyho bývají pravidelně interpretovány v kontextu irské politiky. Báseň Ceasefire [Příměří – pozn. red.] Michaela Longleyho vyšla v roce 1994 právě předtím, než IRA vyhlásila klid zbraní. Ceasefire je jasným příkladem angažovanosti. Longley později řekl, že ji napsal v naději, že zviklá rozhodnutí jednoho nebo dvou lidí z vedení IRA. Nakonec byla tato báseň publikována v The Irish Times pár dní po vyhlášení příměří, irskou veřejností však byla přijata jako udivující výraz udivující politické události. Přesto není v žádném smyslu esteticky chudá. Byla to, a stále zůstává, krásná báseň, která jednak přežila a jednak připomíná politickou příležitost, ke které byla napsána.

Americké kurzy tvůrčího psaní vyprodukují každoročně na čtyři tisíce absolventů. Jak se s tímto množstvím vyrovnáváte jako kritik?

Je velmi obtížné získat přehled o současném stavu americké poezie právě kvůli množství každoročně produkovaných děl. Mladým básníkům v Česku bývá průměrně okolo pětadvaceti, ve Spojených státech kolem pětačtyřiceti, protože dlouho trvá, než projdou sítem literárních cen, časopisů a nakladatelů. Je to jako sbírat houby ve velikém lese: občas natrefíte na skupinu, ale pořád máte pocit, že přehlížíte něco někde jinde. Motivuje vás to však víc číst. Když vybírám americké básníky, o kterých budu přednášet, věřím si jen u těch z předcházející generace, kde se už ustálil kritický konsensus. V poslední době mě nejvíc oslovil Reginald Shepherd, který loni zemřel [báseň Druhy kamufláže viz A2 č. 25/2009 – pozn. red.], a Ernest Hilbert, jehož prvotina vyšla nedávno. Takovéhle objevování básníků je vzrušující.

Čím vás zaujali a jak jste se k nim dostal?

Reginald Shepherd mě zaujal pro ryzí lyrismus svého díla, s nímž se vyrovnal s obtížnými tématy městského pastorále a homosexuality. Jeho básně o těle jsou intenzivně smyslové a krásné. Prvně jsem se k němu dostal přes antologii, kterou jsem recenzoval. Napřed jsem myslel, že jeho básně jsou hrozné. Ale když jsem později recenzoval jeho třetí sbírku, uvědomil jsem si, že jsem se tehdy naprosto mýlil, že jsem jeho básně nesprávně slyšel. Antologie mohou častokrát velmi zavést.

S dílem Ernesta Hilberta jsem poprvé setkal jako editor mezinárodního časopisu Contemporary Poetry Review. Ukázal mi své básně, a já na ně vytřeštil oči. Nemohl jsem uvěřit té kombinaci nenucenosti, cynismu, vtipu a lyrické krásy. Píše hlavně sonety. Je to něco, jako kdyby Horatius a Katullus v jedné osobě žili v moderní Filadelfii, napojení na internet, vědomi si zmatku moderního světa a reagující na něj.

Kritizujete českou literární praxi kvůli tomu, že je ovlivněna strukturalismem, a proto většinou nevykládá básnická díla jako názorové a myšlenkové systémy jejich autorů, jak je tomu v angloamerické kritice. Nemůže být příčinou rozdílných přístupů i povaha materiálu? Může se zdát, že v anglofonní poezii – ve srovnání s českou – stále o něco jde.

To je dobrá otázka. Ale strukturalismus představoval teorii literatury, nejenom české literatury. Jak nám může pomoci s výkladem veřejných aspektů Vergilia, Miltona nebo Yeatse?

Svými texty jste doprovodil knihu krajinomaleb Jiřího Mědílka. Jaký je váš vztah k malbě tohoto autora?

Malba pro mě byla vždycky obrovsky důležitá. Když mi bylo dvacet, představovalo chození do galerií jednu z nejdůležitějších událostí mého týdne. Vždy, když jsem přestupoval na letišti v Londýně, nechával jsem si volný den, abych se podíval na Clauda nebo Turnera v Národní galerii. V poslední době mě to zajímá méně, zčásti proto, že mě nudí většina konceptuálního umění (zdá se mi, že je v něm velmi málo skutečných konceptů). Jiří Mědílek je myslím nejvýznačnější ze své generace, má své místo v tradici vytyčené Josefem Šímou a Bohuslavem Reynkem. Reynka však myslím hravě předčí. Proměna Mědílkova stylu během posledních desetiletí představuje jeden z nejvzrušivějších uměleckých vývojů, které znám. Fascinuje mě hlavně hravý asketismus jeho nejnovějších děl.

Inspirujete se výtvarným uměním i jindy?

Umění je součástí mého každodenního života, protože moje manželka Tereza Límanová je malířka, takže podlaha našeho bytu bývá pravidelně pokryta jejími pastely a oleji. Debaty, které o nich vedeme – musím je překračovat, když něco chci –, jsou součástí vzduchu, který dýcháme. Pracuje většinou podle fotografií, jejichž barvy a tvary významně mění. Domnívá se však, že by měla pracovat podle skutečnosti. Snaží se to dodržovat, ale já poukazuji na to, že skutečnost zásadním způsobem mění, takže je kolem toho spousta rozmíšek. V této souvislosti také hodně přemýšlím o své práci. Jak moc můžete změnit nějaký výjev nebo emoci, když je přetváříte do básně? Která fakta by měla zůstat zachována a která by měla být vypuštěna? Jeden můj irský přítel, který rád přehání při vyprávění historek, mě upozornil na rozdíl mezi fakty a pravdou. Člověk chce pochopitelně pravdu, ale jde o to, kolik faktů je možné vypustit, abychom se jí stále drželi.

Jak byste shrnul posledních několik let svého života v Praze? Sžil jste se s českým prostředím a provozem na filosofické fakultě, kde vyučujete?

Žiju tu nastálo od roku 1994 a jsem tu velmi šťastný. Posledních několik let bylo v mnohých směrech úspěšných. Problematickou stránkou je pražská filosofická fakulta, kde vyučuji od roku 1995. V mnoha ohledech má mezinárodní renomé a bezpochyby jí v zemi není rovno, ale jak ze strany Karlovy univerzity, tak na vládní úrovni se s ní zachází bídně. Práce zde se podobá spíše dobrovolnické charitativní činnosti. Rodina se ze mzdy nedá uživit. Většina mých kolegů musí mít vedlejší zaměstnání, aby svou mzdu kompenzovali; sám pracuji na částečný úvazek na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity, což mě těší, ale zároveň je to nutný přivýdělek. Nicméně mnoho z nich vysokou úroveň bádání zachovává i přes nepříznivé platové podmínky. Když jsem v Praze v pětadevadesátém začínal pracovat, doufal jsem, že se situace změní, ale nezměnila, i přes nějaké vnější úpravy. Takže je jen otázkou trpělivosti a vytrvalosti, jak dlouho mohou pedagogové tyhle podmínky snášet. Odplatou je samozřejmě kvalita studentů a dostupnost doktorandského studia.

Je něco, co vám tady výrazně schází, ať v osobním či akademickém životě?

Zásadně postrádám kvalitní pracoviště s odpovídajícím zázemím sekretariátu, kde bych se mohl více oddat bádání. Mnoho kateder ve Spojených státech má dvě sekretářky pracující na plný úvazek, zatímco my máme jednu na poloviční. Ale zůstat zde byla má volba: mým domovem je teď Praha, a i když je pro mě možnost pracovat v cizině velké pokušení, neumím si představit, že bych tam žil do konce svého života.

V druhém čísle letošních Souvislostí vyšla dvojjazyčně vaše nová básnická sbírka Měsíce. Dohlížel jste na překlad? Staráte se o překlady své poezie?

Ano, zodpovídal jsem překladatelům nějaké otázky. Obecně blízce spolupracuji s Tomášem Fürstenzellerem, který nyní připravuje sbírku mých básní v češtině. Tomáš je mým přítelem a jeho reakce na mé básně jsou pro mě v posledních letech velmi důležité. Často mu je ukazuji hned po napsání a podle jeho mínění je měním či zavrhuji. Spolu s několika dalšími hraje v mém psaní neodmyslitelnou úlohu. Upřednostňuje kratší básně, takže pár takových jsem napsal s jeho radami v paměti – napsal jsem ovšem také pár delších, také abych ho trochu poškádlil. Myslím si, že překládání je vážnější forma kritiky a ohlasu na umělecký text než cokoli jiného. Překladatel vidí do textů hlouběji, někdy i hlouběji než sám autor.

Používáte mnoho českých reálií, třeba v básni Slavia se objevuje postava Václava Havla či motiv pádu komunismu. Ovlivnilo to, že žijete v českém prostředí, vaši poetiku i jinak?

V Česku jsem strávil většinu svého dospělého života, proto je pochopitelné, že reaguji na český život. Přeložil jsem díla několika českých básníků, hlavně Petra Borkovce, což významně ovlivnilo způsob mého básnického myšlení. Pamatuji si, že jsem začal psát báseň jen kvůli tomu, abych zjistil, k čemu odkazoval v jedné ze svých: můj text vznikl jako jakýsi doplněk jeho textu. Myslím, že spisovatelé často reagují na jiné spisovatele takovýmto způsobem. Před pár lety jsem také přeložil část Kytice, což byla vynikající zkušenost. Mimochodem, bylo to kvůli Brabcovu hroznému filmovému zpracování. Musel jsem převést do angličtiny formu balady a poprvé jsem si uvědomil, že působivost Kytice spočívá právě v této staré formě – v jejích nápadných rýmech, důrazných rytmech, archetypálních figurách.

Podle čeho si vybíráte české básníky k překladům?

Především tak, že mám oči a uši otevřené. Čtu recenze a poslouchám doporučení přátel. Ale i když se mi nějaký básník zalíbí, může být obtížné přistoupit k překladu, protože onen autor nemusí v angličtině dobře znít. Překlad je pro mě z velké části uvažováním nad tím, jakou ten či onen básník bude mít odezvu v anglické tradici. Mnoho skvělých básníků nemůže z tohoto důvodu překročit hranici některého cizího jazyka. Těžko přesně říct, jaké faktory o tom rozhodují. Často je to záležitost zvukových kvalit, nebo kombinace zvukových kvalit a formy. Skličuje mě, že pozdní Yeatsovo dílo si stále nenašlo dobrého českého překladatele. V uplynulých letech se mi líbilo dílo Jiřího Červenky, ale neumím si představit, jak by znělo anglicky. Jinému překladateli to samozřejmě může být hned zjevné. Když jsem překládal dílo Petra Borkovce, jeho hlas se mi jistým způsobem spojoval s hlasem několika básníků z anglické tradice, mimo jiné se Seamusem Heaneym, Conorem O’Callaghanem a Elizabeth Bishopovou, což celému procesu dost pomohlo.

Čím vás potom oslovuje poezie Petra Borkovce? Řekl bych, že je spíše ornamentální…

Slova „ornamentální“ se často užívá v kritice Borkovce jako výtka. Předpokládá to ovšem poezii, která je živější, autentičtější, hrubější a pravdivější – ale tyto kvality jsou také „ornamenty“, neboli jednotlivé styly, které si básníci vybrali a kultivují. Allen Ginsberg pěstil svůj styl stejně pečlivě a citlivě jako Paul Valéry. Petr Borkovec je především mistr řemesla: je schopen kombinovat překvapující a osvěcující obraznost na malém prostoru slok a odstavců veršů, a umí tedy přivést čtenáře na neobyčejné poutě po známých krajinách i městských panoramatech. Vyhýbá se sentimentalitě nebo glorifikaci autentičnosti (což je past, do které upadá mnoho českých básníků). Jeho slabostí je, že se u něho opakují jisté myšlenkové obraty (zvlášť ty, jimiž vytváří metafory a básnické obrazy – od sbírky Polní práce dál), a naopak jeho silnou stránkou je, že jeho básně jsou téměř zjevením světa, jako například báseň Na polích za městem ze sbírky Needle-Book. Tato báseň je „ornamentální“ tak dalece, jak je krásně vystavěná, a těžko si také představit jinou českou báseň posledních pěti dekád s takovým emocionálním vzepětím a spádem.

Čím se v poslední době zabýváte?

Chtěl bych napsat monografii o společných rysech poezie a překladu. V posledních šesti měsících jsem toho příliš nenapsal o poezii a chtěl bych se tomu víc věnovat. A čekám, až Petr Borkovec dokončí soubor osmadvaceti sonetů o italské pláži. Jejich překlad bude mým úkolem na příští rok.