Prostitutky, násilníci, psychopatické figurky i masochistické oběti. V druhé do češtiny přeložené knize současného japonského spisovatele Rjú Murakamiho se tyto bizarní velkoměstské postavy míhají v krátkých průřezech nocí.
Na rozích a v zákoutích zešeřelých ulic, v hotelových pokojích i nonstop samoobsluhách jedné noci v dnešním Tokiu nahlížíme do životů protagonistů knihy Rjú Murakamiho Čáry (Rain, 1998). Životů plných zklamání, osamělosti, bezmoci a násilí. Na hranicích kapitol se vždy na okamžik setkají, někdy jen těsně přiblíží, jindy snad mimochodem protnou. Někteří na okamžik zpomalí, snad se i zastaví, otřepou nad nečekaným vyrušením, záhy ale v nastoupené cestě pokračují, protože změna (natožpak k lepšímu) už dávno není na pořadu noci. Úběžníkem všech osudů, jakýmsi „skrytým centrem románu“ jako by byl příběh tajemné Júko, ženy, jež dokáže číst v elektrických signálech, poslouchat kabely. Právě v ní spatřují někteří protagonisté Čar příležitost, šanci a naději, právě ona jako kdyby symbolizovala naději na změnu. Snad i proto se textem jen míhá. Rychle, nezřetelně. Neuchopitelně, nepochopena.
Ve dvacítce krátkých kapitol nám Rjú Murakami představuje množství nejrůznějších postav, s každým ze sledovaných „hrdinů“ však setrváváme jen na okamžik, jen na pár minut ukrojených noci. Prostitutky, násilníci, psychopatické figurky i masochistické oběti před námi defilují v rychlém sledu neúprosně ubíhajícího textu, postavy jedna po druhé vstupují do záběru, který je pár chvil sleduje, avšak záhy zase roztěkaně přeskakuje jinam. Vyrůstání v nuzných podmínkách, rozvrácená manželství, zneužívání v dětství: v osobních historiích jednotlivců nalézáme vždy podobné osudy; linie či čáry životů všech protagonistů opisují stejný vzor, jako by – podobně jako v dětské hříčce – propojovaly předem zanesené body v jednou daném, pevně očíslovaném pořadí.
Ve střevech velkoměsta
Jako se podobá minulost všech protagonistů Čar, shoduje se i jejich dnešní postavení. Jsou vykázáni na okraj společnosti, do prostorů, kam „spořádaný občan“ nevstupuje a odkud turistu odhání tučné varování na stránkách průvodců. Tam prožívají své životy, přežívají od noci k noci a neúspěšně se pokoušejí vymanit z prokletí, jež na nich zanechaly hříchy jiných. Rodičů, příbuzných, náhodného násilí.
Brutalita a surovost, radikální sociální kritika a reflexe konzumerismu – všechna ta dobře známá autorova témata nalézáme i v Čarách, vinou podobnosti/mnohosti sdělovaného však místo pro vyprávění funkční, šokující syrovosti v Murakamiho knize potkáváme spíše stereotyp a schematičnost. Kapitoly naplňují vždy obdobné kompoziční schéma, v němž na několika stranách kromě oné vyprávěné momentky z přítomnosti (v níž nesmějí chybět scény psychického či fyzického násilí nebo záznam předem prohraného souboje o vlastní důstojnost) dostává čtenář i stručný exkurs do životního příběhu postavy. Kromě téměř nezbytných traumat z dětství je častým iniciátorem zlomu i finanční krize, v níž se odráží splasknutí ekonomické bubliny, které Japonsko postihlo na počátku devadesátých let.
Ubíjející podobnost
V ubíjející podobnosti životních příběhů lze jistě spatřovat autorský záměr, jakkoli s sebou zvýznamnělá repetice vždy přináší i riziko určité nudy, nebezpečí přílišného opakování. Murakamiho texty z devadesátých let právě takové repetici podléhají a ona unavující stereotypnost se nezastavuje na hranicích knihy. Román V polévce miso (viz A2 č. 34/2008), jímž se ten „druhý Murakami“ loni představil i českému čtenáři, by v redukovaném rozsahu snadno zafungoval coby průměrný segment Čar, obdobnému včlenění by se nevzpouzely ani další autorovy knihy z tohoto období, například Piercing (Piasshingu, 1997) či Audition (Ōdishon, 1997). Čáry bychom naopak mohli číst jako text-katalog, soubor mikropříběhů aspirujících na „rozvinutí“, „rozepsání“.
Nezbývá než se s lítostí tázat, co vedlo nakladatelství či překladatele k výběru právě tohoto autorova textu. Mnohem přínosnější by totiž bylo představit některý ze starších Murakamiho románů, ať už působivou prvotinu Nekonečná, téměř průhledná modř (Kagirinaku tōmeini chikai burū, 1976) nebo klíčové autorovo dílo Děti z nádražních skříněk (Koinrokkā Beibīzu, 1980), rozsáhlý antiutopický román, zaznamenávající v příbězích dvou „nalezenců z úschovny“ beznadějné, avšak zuřivé boje o zachování posledních zbytků mezilidských vztahů v pozdním, až posturbánním prostoru tokijské megapole. Tyto romány by českému čtenáři mohly nabídnout „něco nového“ z autorovy tvorby, respektive moderní japonské prózy obecně, překlad Čar přináší jen multiplikovanou variaci již dříve čteného.
Autor je bohemista.
Rjú Murakami: Čáry. Přeložil Jan Levora. Argo, Praha 2009, 184 stran.