Inscenaci Mlčenlivá, jež přenáší na jeviště drastické téma týraných a sexuálně zneužívaných dětí, připravila skupina absolventů pražských uměleckých škol a hraje ji v opravdu malém prostoru hudebního klubu.
Na minulou inscenaci Bouře se do Cross Clubu dostalo vždy přesně deset diváků, na nový projekt Mlčenlivá přibližně třicet. Malý počet prodaných vstupenek tu ovšem nemá podporovat tezi o tom, že divadlo patří do starého železa. Naopak, ono si nachází nová místa k životu, například i v progresivních nebo popkulturních centrech, jakými jsou hudební kluby. „Divadlo (až) na půdu“ obsadilo své jedno patro v holešovickém Cross Clubu (A2 č. 41/2008). Působivá zákoutí pod dřevěnými krovy zašlého činžovního domu objevila scénografka TOY_BOX pro svůj projekt Bouře (viz A2 č. 27/2008) a ve své originální práci s prostorem zde pokračuje i v inscenaci Mlčenlivá.
Dílo týmu složeného z okruhu absolventů a posluchačů divadelní a hudební fakulty pražské Akademie múzických umění vzniklo na motivy autobiografického příběhu americké spisovatelky Torey L. Haydenové Divná Jadie (česky Mladá fronta 1994 v překladu Aleny Čechové), v anotaci představení je dále zmíněna inspirace kuřimskou kauzou a audiovizuální postupy. Skutečný příběh zneužívaného děvčátka z amerického venkova se v některých rysech, jako je podivná rodinná sekta, podezření na sexuální pozadí případu a mlčení aktérů, opravdu shoduje s proslulým případem z nedávné české skutečnosti. Mnohem výmluvnější než slova o záměrech inscenátorů je však hlavní symbol inscenace: kresba dívky se zašitou pusou.
Horor rodinného života
Podtitul inscenace, jenž zní Noční můra, není v pojetí dramaturga Jana Tošovského a režisérky Lucie Málkové honem za senzací, ale odhalováním faktu, že pro nemalé procento dětí nepatří horory k filmové či počítačové fikci, nýbrž jsou realitou jejich rodinného prostředí. Solidnost nakládání s citlivou problematikou je zřejmá už v autorské přípravě: její součástí byly konzultace s odborníky z oboru psychiatrie a vedlejším produktem skromná výstava kreseb dětí z oddělení dětské psychiatrie Fakultní nemocnice v Motole, lemující schodiště na divadelní půdu. Především je však zapracována do hlavního nervu inscenace, do herectví. Zdenka Josefi, Petr Vančura a Jakub Albrecht ve výjevech z vyučování ve zvláštní škole sugestivně vykreslují trojici dětí trpících různými druhy neuróz. Hororovou atmosféru vyvolává především postava Olenky. Ta nejenže nemluví, ale chodí s ohnutými zády, takže jí v úvodních scénách nevidíme do obličeje. Nebezpečí parodie televizních reportů, které by bezesporu analyzovaly Olenčinu rodinu a techniky, díky nimž dívku „rozmluví“ její učitelka, se autoři úspěšně vyhnuli. Pouze je naznačují a soustřeďují se především na divadelní zobrazení Olenčina světa. Což je podivná směsice strachu, dětské naivity a zážitků, jež ve svém věku není schopná zpracovat. A právě zde přichází ke slovu scénografie a audiovizuální složka inscenace.
TOY_BOX rozbíjí hrací prostor na složitý labyrint, v němž se Olenčino pošramocené nitro zvláštně mísí s venkovním světem. Titěrný prostor jeviště tvoří vlastně stupínek školní třídy a diváci sedí ve školních lavicích nejen pomyslně, ale jsou přímo vtahováni do hry i prostřednictvím filmového obrazu promítaného na tabuli. Až voyeuristický zážitek nabízejí scény orgií provozovaných společenstvím kolem Olenčiných rodičů, které se odehrávají ve vedlejším prostoru, odděleném od hlediště a jeviště tenkou stěnou. Nahlížíme sem jako klíčovou dírkou okem kamery, přičemž zvuková stopa je zatraceně reálná. Znepokojující intimitu přímého přenosu z nemocné duše osmileté holčičky dotváří zvuk tikání hodin, kovové ruchy, vzdálený orchestrion a zdeformovaný křik. Autoři rozvíjejí inovativní postupy v propojování herecké akce s projekční technikou, což skýtá mimořádné divadelní zážitky; například když Olenka kreslí obrázek, který se v obrácených barvách objevuje i na plátně. Inscenátoři si zde pohrávají s „pozitivní“ černobílou předlohou a jejím „negativním“ obrazem, jimiž narušují stereotypy představ o dětství, čistém a šťastném. Narušenost je také pointou celého představení. Olenka se sice dočká adekvátní pomoci, ale divák odchází s posledním obrazem: neuvěřitelně dlouhým seznamem případů zneužívání dětí v Česku v období 1997 až 2007.
Mlčenlivá určitě není dobrým základem pro povedený večírek ve spodních patrech Cross Clubu. Je ale slibnou cestou nového divadla nové generace, která nezatuhla u televizních obrazovek a jiné komerční „kultury“.
Autorka je teatroložka a překladatelka.
Mlčenlivá. Dramaturgie Jan Tošovský, režie Lucie Málková, scénografie TOY_BOX, kostýmy Iva Němcová, projekce Aeldryn, hudba Myko. Cross Club Praha. Premiéra 25. 11. 2008. Psáno z reprízy 17. 1. 2009.