Ve světě existuje nemalý počet lidí, kterým nevyhovuje životní styl propagovaný současnou západní společností, tj. bydlení v osamocených bytech, domcích, v uzavřených buňkách izolovaných od vnějšího světa a osamělost „tradiční“ rodiny, vedoucí obvykle k problematice partnerských vztahů a ponorkové nemoci. Proto volí život v nejrůznějších komunitách.
Někteří lidé mají pocit, že nahlédli prázdnotu a odcizenost společenských vztahů v prázdném a odcizeném světě. Rozhodli se hledat alternativní způsob existence a živobytí – život v komunitě lidí, se kterými sdílejí životní hodnoty a s nimiž mohou navázat upřímnější vztahy než na mítincích a teambuildingu. Mnozí se také rozhodli omezit své působení v potupných zaměstnaneckých procesech a vytvářet si živobytí nezávisle na kapitálu – pěstovat vlastní potraviny a vytvářet vlastní hodnoty.
Různost komunit
Komunity mohou být velmi rozdílných druhů, od anarchistických squatů, společně najatého statku přes ekovesničky až po různé náboženské kláštery a ašramy. Ve světě existuje mnoho různých komunit a hnutí propagujících komunitní život, například intentional communities v Americe, kibutizm v Izraeli, Elfi Valli v Itálii, Christiania v Dánsku, německé, francouzské a španělské komunity a squaty atd. Inspirativním zdrojem může být i způsob organizace a spolupráce na krátkodobých komunitách Rainbow Gatherings a Ecotopia. Přístupy a názory se velmi liší, mnohokrát je spojuje pouze myšlenka společného bydlení, které už samo o sobě pomáhá lidem učit se překonávat soutěživý egoismus, který jim byl vtisknut komerčním světem, a zkoušet se navzájem respektovat a nacházet společná řešení. Tak je tomu u domů a bytů najímaných partou kamarádů. Dokud spolu ale nezačnou vytvářet i určitou materiální nezávislost a spolupracovat na různých projektech, nemusí se mezi nimi vytvořit pocit sounáležitosti, mohou vedle sebe pouze existovat jako oddělená ega. Jakmile jim ale najímaný příbytek nabídne i živobytí, stává se ze spolubydlení vyšší stupeň kolektivní existence – nezávislá komunita.
V komunitě je již nezbytná určitá forma společného rozhodování, způsob organizace společných prací, řešení personálních konfliktů, rozdělení společných a soukromých věcí a prostor. Lidé vedle sebe mohou žít jako divoká zvířata, hádat se o malichernostech, škodit si navzájem, ničit cizí práci, pomlouvat se a intrikovat proti sobě – anebo mohou usilovat o spravedlivé řešení problémů a společně hledat východiska tak, aby byl respektován jak jedinec, tak sociální celek. Způsoby společného rozhodování patří do politické vědy, komunita může být organizována hierarchicky a pyramidálně, tj. zvolí si svého šéfa, zástupce, rozdělí funkce…, anebo, pokud jsou jí autoritářské principy proti srsti, zvolí pro společné otázky nějakou formu demokratického rozhodování, hlasování, vůli většiny, případně konsensuální způsob rozhodování.
Hledání konsensu
Při konsensuálním rozhodování se lidé sejdou, obvykle v kruhu, a je jim předložen a podrobně vysvětlen problém, který je třeba vyřešit. Potom má každý možnost se k problému vyjádřit. Když všichni vysloví svůj názor, začíná se hledat společné řešení, přičemž musí být nalezen úplný konsensus všech zúčastněných – tj. všichni musí souhlasit. Pokud někdo nesouhlasí, musí vysvětlit proč a navrhnout pro něj akceptovatelné kompromisní řešení. Potom se znovu hledá konsensus. Existuje ještě možnost, že někdo není vyloženě proti, ale nehodlá se na dané věci podílet, potom může zaujmout postoj „stojím stranou“, stand aside. Problém se nevyřeší, dokud není dosaženo konsensu.
Tato metoda má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že oproti klasickému hlasování nemůže dojít k situaci, kdy většina diktuje menšině, co má dělat. V jakémkoli kolektivu může dojít k situaci, že jeden jediný jedinec má více informací než všichni ostatní, a při většinovém hlasování se může stát, že majorita zvolí špatné řešení daného problému. Stejně tak, pokud je v kolektivu přítomen mocichtivý manipulátor – a nezřídka tomu tak je –, dokáže bez problémů strhnout na svoji stranu většinu hlasujících, ať už „cukrem a bičem“, lhaním, sliby nebo zastrašováním. Konsensuální metoda do značné míry redukuje toto nebezpečí, na druhé straně dává každému možnost zablokovat jakkoli rozumné rozhodnutí, což je hlavní nevýhoda této metody – zdlouhavost a tendence k zachovávání statu quo. To se ovšem stává výhodou, jakmile komunita dosáhla určitého kvalitního a příjemného standardu existence.
Ve větších komunitách, kde je nemalý počet krátkodobých obyvatel a návštěvníků, zůstává právo veta většinou jen stálým osadníkům, přičemž ale návštěvníci mohou přispět do diskuse cennými připomínkami a případně ovlivnit konečné rozhodnutí.
Společná pizza
Problematika nedostatku soukromí se dá vyřešit za předpokladu, že komunita vlastní dostatečně rozsáhlý pozemek. Její členové si tak mohou vybudovat drobná stavení v určité vzdálenosti od centra a vytvořit jakousi vesničku, kde mohou podle své momentální nálady užívat jak soukromí, tak společenského života. Tak je tomu například v některých vesničkách v italském Elfi Valli, kde jsem loni tři měsíce pobýval. Obyvatelé tamních horských ekokomunit za bezmála třicet let své existence dokonce postavili vlastní školu a mladá generace elfů už dorůstá plnoletosti. Jednou za rok společně pečou pizzu na velkém reggae festivalu a za výdělek nakoupí základní potraviny a polotovary pro celý tamní systém komunit. Prakticky každá vesnička je vybavena alternativními zdroji energie (solárními panely). Za rok projde Elfi Valli několik tisíc návštěvníků a travellerů z celého světa, z podobných komunit ve Španělsku, Francii, Dánsku, Švýcarsku nebo Izraeli.
Jedna jediná dobře fungující komunita může mít velmi prospěšný vliv na své blízké okolí. Může být místem setkávání lidí, kulturním a vzdělávacím centrem, může ukázat dětem a mladým lidem možnosti, jak rozvíjet svůj talent, může provozovat divadlo, klub, školu, hospodu, kino, obchod…
Nezávislá lokální ekonomika?
Z ekonomického hlediska je zajímavý fakt, že komunity mohou být do značné míry nezávislé na kapitálu, na penězích. Jestliže má komunita pole, zahrady, sady a domácí zvířata, je schopna si vlastní prací zajistit velkou část potravy. Jestliže ke komunitě patří nějaký kus lesa, můžou její obyvatelé využívat dřevo jako topný a stavební materiál. V tržní ekonomice se komunity bez konvenčních peněz zatím neobejdou, nicméně existuje alternativní lokální ekonomický systém, který, pokud by byl plně realizován, otevírá cestu k úplné ekonomické decentralizaci, nezávislosti na penězích, finančních trzích, stavech ekonomiky a měny – nevyužívá peněz jako zástupné hmotné hodnoty, ale jako nemateriální vyjádření hodnoty aktivit každého jednotlivce. Jedná se o Local Excange Trading System (LETS), někdy také Local Employment Trading System.
Tento systém někdy sice využívá místní měnu, ale v podstatě se bez ní úplně obejde – každý jedinec má otevřený účet (což může být jen list papíru), kam se zaznamenává dohodnutá hodnota jím poskytnutého nebo přijatého zboží nebo služby. Účet může tedy nabývat záporných i kladných hodnot, podle toho, jestli jedinec spíše přispívá, nebo spotřebovává. Dotyčný může kdykoli bezúročně vstoupit do záporných hodnot, takže nikdo nikdy není úplně bez prostředků – jedinou jeho povinností je, aby při opuštění místního systému, případně jednou za určité období jeho účet dosáhl nulové či kladné hodnoty – tj. aby nezůstal komunitě nic „dlužen“ anebo jí dokonce prospěl. Veškeré účty jsou pravidelně zveřejňovány a tím dochází k sociální kontrole, bránící zneužití systému; proto je tento systém vhodný maximálně pro několik set lidí, kteří se navzájem znají. V LETS nelze peníze půjčovat, ukrást, úrokovat či s nimi jakkoli manipulovat. Není nutné platit žádné daně. Ekonomické krize se mohou prohnat okolním světem jako bouře, ale nezávislá ekonomika zůstane nedotčena. Ve svých důsledcích LETS prokazuje, že lokální ekonomiky spolu s alternativními zdroji energie můžou existovat soběstačně a nezávisle na státním nebo globálním trhu a že ke svému fungování vůbec nepotřebují konvenční peníze, tedy ani banky, vládu, ministry, korporace atd.
Nezávislé komunity se tak mohou stát skutečnou a pevnou hospodářskou základnou pro alternativní subkulturu, centry společenského a kulturního života, edukačními a inspiračními středisky, kde lidé, osvobození od civilizačního tlaku a nepřirozených autorit a institucí, mohou rozvinout své tvůrčí předpoklady, získat možnost podílet se na rozhodování a naučit se žít v symbiotickém souladu s přírodou, svým okolím i svými bližními.
Autor se dlouhodobě zajímá o komunitní život z hlediska politické filosofie a alternativních společenských systémů.