Od ledna do května se letos už po patnácté odehrává filmový Projekt 100, jenž si klade za cíl zušlechťovat filmové diváctvo kvalitní kinematografií z různých dob i zemí. Čím se liší letošní nabídka od těch minulých?
Projekt 100 je především počinem distribučním. Původní koncept vepsaný číslovkou do názvu, tedy přinášet každoročně po dobu deseti let deset hodnotných děl z pokladnice světové kinematografie, počátkem deváté dekády minulého století zjevně odpovídal na nemohoucnost a nedostatek vůle tehdejších dominantních distributorů u nás. Je pochopitelné, že se této iniciativy chopila Asociace českých filmových klubů (AČFK), jež garantuje kontinuitu českého klubového hnutí. Tato instituce si už od svého vzniku v šedesátých letech 20. století klade za cíl vychovávat diváky především formou individuálně garantovaného výběru filmů, které se svými estetickými a kulturně--historickými kvalitami vymykají běžné filmové produkci.
Králíkovo dítě
Celý projekt je tedy třeba zasadit do rámce filmově-vzdělávacích aktivit AČFK, a to především v dimenzích, jak je nastavil Jiří Králík, dlouhá léta jedna z nejvlivnějších osobností Asociace. Entuziasmus, jenž počínání tohoto filmového aktivisty provázel (a stále provází), se promítl i do jeho představ o podobě filmové výchovy. Jakožto cinefil je totiž Jiří Králík přesvědčen, že filmově-estetické vnímání je kultivováno už pouhým zpřístupněním takzvaných hodnotných děl z kánonu světového filmu. Proto vznikl Projekt 100 jako putovní přehlídka (po vzoru filmových festivalů pracujících), nabízená nejen filmovým klubům, ale i kinům po celé republice. Hlavními atributy této vzdělávací akce se pod Králíkovým vedením ovšem staly výrazná propagace a tvorba doprovodných materiálů. Výběr snímků a jejich skladba odpovídaly spíš měřítku kvantitativnímu. V raných devadesátých letech byl internet ještě v plenkách a televize zpřístupňovaly význačné filmy velmi zvolna a nesystematicky. V takovém vakuu dramaturgové Projektu 100 nevěděli, odkud vlastně začít. Jejich koncept průřezů světovou kinematografií v rovině národní i časové se dnes nejeví jako nejšťastnější. S tímto dědictvím se po zbytečně bulvarizovaném odchodu Jiřího Králíka z vedení AČFK na sklonku roku 2007 museli vyrovnávat noví projektoví garanti. Bohužel však ke zřetelné proměně nedošlo ani v loňském, ani v letošním roce. Je na místě se ptát, zda takovou změnu koncept Projektu 100 vůbec umožňuje? Jeho cíl je totiž prostý – vytvořit platformu, zakládající se především na přiblížení výrazných děl světové kinematografie v co nejlepší technické a informační kvalitě.
Projekt 2009
Nejviditelnější změnou oproti minulým ročníkům je zúžení počtu filmů putovní přehlídky z deseti na osm. Mezi filmy, jež se dostaly do letošního okruhu snímků, se až na jedinou výjimku velmi těžko hledá pojítko – nebereme-li v potaz všeobecné uznání filmově-kritickou obcí. Upíra Nosferatu Friedricha W. Murnaua (1922) a film Nosferatu – Fantom noci (1979) Wernera Herzoga pojí tentýž drákulovský mýtus, navíc reflektovaný v perspektivě německé kultury rozdílných historických epoch. Podobné prvky hororu vykazuje i snad nejznámější film Alfreda Hitchcocka Psycho. Režisér v tomto snímku však pracuje s konstitutivními prvky hororu, tedy hrůzou a napětím, jako s tvárným prostředkem vyprávění, a nikoli jako se silami nevědomí. Na tato díla je nutno nahlížet spíš jako na kontrastní polohy žánru. S prvky tajemna a děsu pracuje i Jan Švankmajer ve své osobité interpretaci nonsensové klasiky Lewise Carrolla Alenka v kraji divů
a za zrcadlem. Jak už napovídá sám název snímku Něco z Alenky, princip nesmyslu je zde rozebírán se surrealistickou vehemencí a vykládán jako projekce podvědomých pochodů. V podobě iracionálna vstupují prvky surrealismu i do argentinského filmu Anténa, pohrávajícího si s poetikou němých filmů. Míšení dobových i žánrových aspektů a vysokého s nízkým slouží v tomto filmu ke svérázné kritice společensko-politických neduhů, které provázejí mediální sféru.
Výtku české kinodistribuci vysílá Projekt 100 zařazením novějšího filmu Requiem za sen. Halucinační cesta do srdce závislosti se v pojetí Darrena Aranofského stává podmanivou vizuální inscenací stavů provázejících drogový abúzus. Jako osobité zmatení diváckých smyslů lze vnímat i animovanou adaptaci klasické bajky Farma zvířat. Alegorii mocenské hry převedli do podoby kresleného filmu britští filmaři John Halas a Joy Batchelorová. V době tehdy silné obliby disneyovských pohádek rozevřeli Orwellovo podobenství mezi dětský pohled a cyničnost dospělého vnímání. Do letošního Projektu zařadili dramaturgové ještě klasický film Akiry Kurosawy Sedm samurajů, jenž silně ovlivnil vývoj dobrodružných žánrů nejen v japonské kinematografii.
Přes příjemné narušení distribučního standardu našich kin se při pohledu na nabídku Projektu 100 vkrádá zásadní otázka: proč nejsou zařazené filmy spjaty pevnější dramaturgickou koncepcí či alespoň věcnou souvislostí? Není právě to podmínkou kvalitní výchovy?
Autor pracuje v pedagogickém nakladatelství.
Projekt 100. Od 15. 1. do 31. 5. 2009, www.projekt100.cz.