Žádná podobnost není náhodná

V životě si nemůžeme být nikdy jisti tím, co je fantazie a co je skutečnost. Kurt Vonnegut

V literatuře ožívá přetíraná skutečnost. Ne nově vytvářená skutečnost. Sama cítím, že píšu stále jednu knihu. V mých textech se realita a fikce prolínají jakýmsi až magickým způsobem. Když vyšel román Peníze od Hitlera (2005), obrátilo se na mě několik lidí, že jsem popsala příběh jejich maminky či babičky… A přitom to byla čistá fikce. Dokonce jsem dostala dopis od jednoho právníka, chtěl se sejít, přesvědčen, že moje kniha vznikla na základě vyprávění jeho matky. Prosil mne, abych mu o ní řekla víc, sám s maminkou za jejího života nestihl probrat řadu věcí. Musela jsem ho zklamat. A takových případů bylo víc. Na podzim loňského roku prezident vyznamenal na státní svátek „hrdinu“, z nějž se vyklubal bájný lhář. Což je scéna, kterou končí moje prozaická prvotina A já pořád kdo to tluče. Nechci z toho vyvozovat dalekosáhlé závěry. Spisovatel prostě empaticky vyhrocuje lidské situace, domýšlí; a stane se, že realita jej nakonec dohoní nebo mu dá za pravdu, kopíruje jeho věty.

Mluví se o trendu v současné literatuře beletrizovat nedávné dějinné události nebo osudy dosud žijících lidí. Nemyslím tím historickou prózu, spíše literaturu faktu, která přebírá románové postupy (Novákovi Mašínové). Pro mou tvorbu je naopak podstatná „realita“ fikce, reálnější než realita sama, přestože existuje jen v mé mysli a posléze na papíře. Veškeré faktické detaily i dějinná pozadí jsou pouze zaměnitelné kulisy. Lidé se nemění, doba ano. Jsem nucena kulisy a konkrétní detail pro srozumitelnost používat, stejně jako jsem nucena používat slova, na jejichž významu jsme domluveni. Realita Peněz od Hitlera a realita knihy Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla je mimo čas a prostor, přestože se v konkrétním čase a prostoru děj odehrává.

Následuji postavu a práskám bičem nad slovy

Tíhnu k fiktivním příběhům. Nikdy to není úplně fikce, protože spisovatel má k dispozici zase jen sám sebe, sám sebe opracovává a nasává, co prožil; prožité promýšlí, přetváří. Pracuji s realitou slov, zkouším, co čeština umí, hnětu ji jako sochař hlínu. Volím jazyk, který se nevzpírá srozumitelnosti, ale také specifický jazyk konkrétního příběhu, jazyk tématu. Proto je třeba takový rozdíl mezi Penězi od Hitlera a knihou Smrt, nebudeš se báti. Peníze jsem začala psát v podstatě střízlivým věcným stylem, filosofujícím, což je kupodivu daleko snazší než myšlenky zakutat do čtivého příběhu. Ale chtěla jsem, aby dění bylo vnímáno očima hrdinky Gity Lauschmannové, která je vyšinutá, i očima staré Ženy, u níž netušíme, zda není pomatená. Stejně důležité jako knihu napsat je najít toho, kdo jí porozumí. Umět číst je rovněž umění, k němuž je nezbytná citlivost k mnoha vrstvám, empatie a vzdělanost. A jinak „čtou“ i příslušníci národů, stačí porovnat lektorské posudky Peněz od Hitlera v jazycích, do nichž je román překládán. Psaní je laboratoř, následuji své postavy. Důležitá je cesta, ne cíl.

Hrdinou každé mé knihy je jazyk. V Penězích od Hitlera pomáhá udržet napětí, čtenář neví, proč se takto hrdinka chová: zda v důsledku toho, co prožila, nebo zda jde o genetickou výbavu. Podivnosti asociačních řetězců v románu Smrt, nebudeš se báti jsem oblékla do věcných toků střízlivého vyprávění, přestože se tu „nesrozumitelnost“ asociačních řetězců nabízela. Stojím s bičem v aréně slov. Musím být přísná, aby se za ruku chytla ta pravá a vyrovnala v řadu vět.

Všechny mé knihy spolu souvisejí. Stojím na ledové krustě, pode mnou se rýsují kontury obličejů, dýchám na ně. O Gitě Lauschmannové mluvím už v knize A já pořád kdo to tluče. Román Peníze od Hitlera je myšlenkovým pokračováním a chystaná kniha Kobold také. I práce odpočívá. Proto se knihy píší dlouho. Je to jako s překlady, člověk má překládat jen text, který ho k sobě pustí, a nesouvisí to s jazykem. Četla jsem výtečně přeložené knihy. Ale byly o něčem jiném než originál. Zajímá mě moment, kdy člověk přesáhne sám sebe. Základnu máme všichni společnou, všichni se trápíme stejnými věcmi, toužíme po lásce, jistotách. Ale jen někteří se vydávají na neznámou půdu.

Věřím v prózu

Poměr mezi fikcí a realitou. Obojí propojené, prorostlé.V určitém momentu života se člověk musí rozhodnout, ke kterému z bodů napne své ubývající síly, aby se nerozdrolil. Nakročí jediným směrem, který je možná riskantní, ale nutný. Vyšla mi knižní monografie Sám sobě nepřítelem o Evaldu Schormovi, píšu scénáře k televizním dokumentům, realizováno jich bylo sedm. Filmový a divadelní režisér Schorm je mi blízký svou tvorbou i vnímáním světa, navíc to byl člověk citlivý, poctivý ve všem, co dělal, i ve vztahu k druhým. U Lébla to bylo zvláštní posmrtné zadání. Já se vlastně stále pohybuji mezi slovy a větami…

Próza mi vyhovuje nejlépe. Psala jsem a publikovala vždycky, jen s beletrií jsem počkala na dobu, kdy jsem sama sebe ujistila, že jde o svébytný hlas. Jsem přesvědčená, že jenom beletrie může říct o životě pravdu. Může si to dovolit. Memoáry, literatura faktu, pojednání historiků paradoxně nikoliv.

Někdy si materiál sám řekne o tvar. Například na podzim 2006 jsem začala psát kratší prózu, zemřel mi táta, potřebovala jsem si zformulovat určité myšlenky nasáklé lítostí a vztekem, zpracovat stav, kdy se vynořují desítky otázek, které už nikdo nikdy nezodpoví, černé díry, které černými dírami už navždy zůstanou. Postavy se začaly dohadovat mezi sebou, nemíchala jsem se mezi ně, jen jsem jemně vedla jejich dialogy. Podnikla jsem návrat ke kořenům, kdy jsem dceři ukazovala místa, kterých jsem se dotýkala v jejím věku. Místo, kde se člověk narodí, má jen jedno. Zároveň se musí včas umět odtrhnout, aby dospěl a mohl se zase vrátit. U mě román vzniká v mysli. Trápím se něčím, co visí ve vzduchu, co zneklidňuje, odkud vane chlad. Vytvořím si postavu, se kterou se ztotožním a kterou nechám projít situacemi, v nichž sázím neklid i s kořeny. Pak přijde čas sednout si a začít psát, věty se hrnou a já je zapisuji.

Kostra po kostře v české skříni

Nejraději pracuji v noci, jinak to koneckonců nejde, mám dvě děti. Ženy si svůj tvůrčí prostor musejí vyvzdorovat, na tom se příliš mnoho nezměnilo. Když je text hotový, odložím ho a vrátím se k němu po čase. S každou prací je to ale jiné. Třeba knihu Smrt, nebudeš se báti jsem psala vlastně proti své vůli, zaúkoloval mě divadelní režisér Petr Lébl v závěti, v roce 1999 spáchal sebevraždu. Po rukama mi rostl formálně nezvyklý tvar, kdy mapuji Léblův život a zároveň pozoruji, co takové psaní dělá s mou myslí. V románu A já pořád kdo to tluče jsem původně měla jednu ústřední postavu, kterou jsme nakonec rozporcovala na tři: podivínskou intelektuálku Birgit, obětavou Johanku a výkonnou dramaturgyni Klamovou. Dohromady vytvářejí ideálního člověka; příběh se prokrvil dráždivým napětím, protože nepříjemné pravdy o naší době říká nesnesitelná Birgit, takže je všichni odmítají poslouchat, a kamkoliv přijde, tam ji nenávidí. Některé z fiktivních postav mají reálný základ, Klamová se vztahuje k Mileně Honzíkové (odkaz nechybí ani ve věnování „Mileně Honzíkové, která klamala tělem…“), přestože většina recenzentů odhalila jen jednu vazbu, ke Kafkovu Klammovi. A jsem ráda, že čtenáři zaznamenali, že knihám nechybí groteskní humor, vedený až na hranu snesitelnosti. Tragikomedie, to je stav dneška. A z ptačí perspektivy je komedií úplně všechno.

Lidé se nemění. Zamindrákovaní si vždy najdou obětní beránky, které ocejchují. Mě zajímají konkrétní lidské osudy. Na něž se teprve druhotně napojují historická pozadí a politické okolnosti, ať už se jich jedinci aktivně účastní nebo jsou jimi vláčeni. A unavuje mě na současné literatuře klišé nejrozšířenější: podbízivost konzumu, načasované flirtování se čtenářem, nevázanost popsaného papíru, který nemá být čten, ale zhltnut. Kniha jako zboží. Pro mě je psaní niterná, bytostná záležitost. Knihy, které jsou napsány, protože musejí být napsány. Někdy dokonce proti mé vůli. Tabu dnes neexistují v oblasti sexu, násilí, smrti, náboženství. A přitom je současná literatura slepá ke kostlivcům, které má český národ nacpané ve skříni; kdybychom tu vyřezávanou almaru otevřeli, tak nás to všechny zavalí. Kostru po kostře si beru, prosvětluji si je přes lidské osudy. Jak napsal Jiří Voskovec, „přece víš, že jsem Čech a následkem toho Čechům nevěřím“. Zpětně nelze trestat, ale je nutné pojmenovat. Ne, já chci aby moje knihy byly zaseklou kostí v krku, ne moučníkem po večeři.

V mužském světě

Nic z minulosti se neztrácí, nic není zapomenuto. Román Peníze od Hitlera je příběhem paměti. Hlavní hrdinka Gita se vrací k dějům svého života v průběhu dvacátého století, couvá se zavázanýma očima. A když je otevře, zjistí, že příběhy se popírají: jeden vnímaný dítětem, druhý zasazený do historického kontextu. Pro dítě jsou maminka s tatínkem božstvem, Gita prožila idylické a láskyplné dětství. Co s tím vším však počít, když zpětně zjistíme, že rodič byl nacista, komunista… Vymažeme svou paměť, své životy vyretušujeme? V jednadvacátém století dostane Gita
Lauschmannová finanční odškodnění z německé strany za léta strávená v koncentračním táboře. Pro ni to však stále jsou a budou peníze od Hitlera.

Děj připomíná jakési groteskní panoptikum středoevropského prostoru, jde Čechům proti srsti. Román otevírá témata, která se u nás zametají pod koberec. Gita se v roce 1945 vrací z koncentračního tábora, aby zjistila, že se nemá kam vrátit. Pochází z židovské rodiny, ale rodinný majetek byl podle zvrácené logiky doby zabrán, protože se u nich doma mluvilo německy. Po šedesáti letech se Gita rozhodne do rodné vsi Puklice vrátit znovu, dosáhnout smíření. Čeká ji mrazivé překvapení. Gita vzpomíná na všechny peripetie svého života, kupí se osudy lidí, s nimiž se setkala nebo jí bude dáno se setkat, děj je spletitý a napínavý, nechci ho prozrazovat, nechybí detektivní zápletka. Je to ale také modelový příběh života ženy v mužském světě. Ocitá se v situacích, kterým nerozumí. Ona netušila, že je Židovka, stejně tak nechápe, proč ji v roce 1945 bývalí sousedé umanutě předhazují, že je Němka. Gita je vyjevené ptáče, které neví, kudy letět. Rozhodně není černobílou obětí, i ona umí být krutá ke své rodině, i ona přitahuje svou povahou situace, ze kterých mrazí. Ale je to žena, která přes veškerou temnotu, jež jí byla dána prožít, si nikdy nenechala život zošklivit úplně. V tom je její síla.

Pokouším se ve svých knihách vědomě prostřít stůl pro různorodé strávníky. Vrchní nátěr je čtivý, groteskní, napínavý. Za ním se skrývají a krčí příběhy další až po aluze, významotvorná jména, modelové situace, které něco vypovídají o bytí, o čase mezi zrozením a smrtí, o tom, čím tento čas naplnit, osmyslit a proč. Jako když si člověk nejprve prohlédne u domu venkovní omítku a plot, ale teprve když vejde (což předpokládá, že se vejít nebojí, že je vejít ochoten a schopen), prochází pokoji, zákoutími, půdou a sklepeními, které dosud viděné rozezvučí novými tóny.

Pukliny a puklice

Samozřejmě je člověk ovlivněn tím, v čem se jeho mysl pohybuje. Je mi líto, že se Česko zapouzdřilo a někdejší proudění různých kultur umlklo. Lépe řečeno bylo umlčeno a odsunuto. Vztah k literatuře se po staletí vyvíjel a vyztužoval v mužském prostředí a mužským vnímáním; pravidla hodnocení jsou nastavená, jakékoliv pootočení je vnímáno jako vniknutí vetřelce. Což samo o sobě vzbuzuje kontroverzní reakce. Setkávám se s tím i při vlastním psaní, při práci s klenotem, jakým český jazyk je, chybějí v něm slova, která by postihovala a označovala konkrétní pocity a úzkosti ženské genetické­ výbavy, musím je složitě opisovat. Chci, aby dopad na čtenáře byl expresivní, emocionální; aby lapal po dechu. Toho lze docílit jen s chladnou hlavou a soustředěním chirurga; slova skládám pinzetou.

Souvisí to s tím, jak vnímám smysl psaní. Způsob, jak přežít. Jak se potýkat se svou myslí i okolním světem, který není čitelný. Všechny postavy jsou fiktivní a všechny mají zároveň reálný základ, protože vždycky zapracuji svou lidskou zkušenost, tomu se vyhnout nemůžu. Kdysi jsem četla v Respektu článek o obci Puklice, kde židovské majitelce odmítli vrátit majetek. To mě zaujalo: proč ta žena otálela a žádala o majetek až nyní a proč jí ho nevrátili. Souznělo mi to s příběhem, který jsem chystala, o tom, že člověk neustále musí značkovat slabší, ponižovat outsidery, trestat jinakost, vyvyšovat se, drát a šlapat po ostatních. Každý chce hrát divadlo jednoho herce, přitom hrajeme v souboru a každá, i ta sebemenší role má být odehrána svědomitě, protože alternace za naše životy neexistují. Soucit, ten nám chybí. A empatie. Pracovní název textu byl Puklice, protože mě zajímají pukliny v životech, pukliny mezi tehdy a nyní, mezi dřívějším a nynějším, mezi já někdejším a dnešním, pukliny v čase, který plyne tam a zpátky, jen my si ho parcelujeme. Takto vznikal román, který se nakonec jmenuje Peníze od Hitlera.

Text vznikl v rámci projektu Literatura a skutečnost. Česká autorka Radka Denemarková a německý spisovatel Marcel Beyer (nar. 1965) budou ve čtvrtek 25. 2. 2009 v Goethe-Institutu v Praze diskutovat s překladatelem Radovanem Charvátem o tom, jaký význam má realita pro jejich texty a do jaké míry by měla být literaturou vnímána a přejímána.

Titulek a mezititulky redakce.